Michail Tuchačevskij: Porovnání verzí

'''Michail Nikolajevič Tuchačevskij''' (Rusky: Михаил Николаевич Тухачевский, polsky: Michał Tuchaczewski) ([[16. únor]]a [[1893]] -– [[12. červen|12. června]] [[1937]]) byl ruský a posléze sovětský vojenský velitel a hlavní motor reforem [[Rudá armáda|Rudé armády]] na přelomu 20. a 30. let [[20. století]]. Je považován za jednoho z nejschopnějších velitelů Rudé armády (i když o míře jeho schopností ve srovnání se zahraničím se vedou spory).{{Fakt/dne|20121213072927}} Každopádně byl mnohem schopnější, než jeho nástupci řídící vývoj a reformy Rudé armády, maršálové [[Kliment Jefremovič Vorošilov|Vorošilov]] a [[Grigorij Kulik|Kulik]].{{Fakt/dne|20121213072927}} Stal se jednou z nejznámějších obětí [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalinovy]] [[Velká čistka|Velké čistky]].

Velel Rudé armádě během [[Polsko-sovětská válka|rusko-polské války]] v roce [[1919]]-–[[1921]]. Probil se až k [[Varšava|Varšavě]], kde však byla jeho vojska [[bitva u Varšavy (1920)|zcela zničena]] polskými jednotkami vedenými [[Józef Piłsudski|maršálem Piłsudskim]]. Během této války se poprvé dostal do sporu se [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalinem]]. Nejdříve se spolu přeli o jednotky, neboť Stalin velel útoku na [[Lvov]] a protože úkol zvládal jen těžko, odebíral na základě své politické funkce jednotky Tuchačevského skupině útočící na Varšavu. Po bitvě se navzájem obviňovali ze zavinění neúspěchu ve válce, prohra v bitvě o Varšavu se ukázala být rozhodující. Tuchačevskij byl kritizován za to, že neměl dostatečnou kontrolu nad svými jednotkami a že připustil obklíčení a zničení svého uskupení. Sám pak namítal, že si nemohl z politických důvodů vybrat vhodné velitele svých divizí a poukazoval na to, že Stalin svévolně a bez jeho vědomí odebral jeho levému křídlu [[Semjon Buďonnyj|Buďonného]] jízdní armádu a kriticky je tak oslabil (průlom na této části bojiště pak rozhodl bitvu). Zde vzniklo nepřátelství mezi Stalinem a Tuchačevským, které zřejmě nikdy neskončilo. Na druhé straně všechny tyto okolnosti nemohou popřít fakt jeho vlastního hrubého selhání, který u Varšavy slepě nakráčel do pasti, kterou mu [[Józef Piłsudski|Piłsudski]] nastražil, a prakticky po celou dobu postupoval přesně podle jeho plánů a předpokladů.

V letech [[1925]]-–[[1928]] byl hlavou výboru Rudé armády a jako zástupce komisaře pro obranu. Snažil se přetvořit Rudou armádu v dobře fungující, profesionální vojsko a napsal několik teoretických knih o moderním válečnictví, zejména o [[tank]]ové válce, v nichž stavěl na podobných základech jako britská a německá tanková škola. Ovšem po celou tuto dobu, i v následujících letech musel překonávat odpor staré školy a amatérů: zejména [[Kliment Jefremovič Vorošilov|Vorošilova]], Buďonného a [[Grigorij Kulik|Kulika]].

Jiní historici a armádní veteráni o něm hovoří jako o vzdělanci, elitním odborníkovi a kulturně založeném člověku (např. Lev Nikulin) -– Tuchačevskij byl [[houslista]], zajímal se o [[Astronomie|astronomii]] a i [[Meteorologie|meteorologii]].

V roce [[1935]] se dostal na vrchol, kdy byl povýšen na [[maršál SSSR|maršála SSSR]]. V lednu [[1936]] postupně navštívil [[Spojené království|Británii]], [[Francie|Francii]] a [[Nacistické Německo|Německo]]. Údajně se na těchto cestách spojil s mimoruskými odbojovými organizacemi a začal kout plány proti samotnému Stalinovi a jeho režimu (tak bylo alespoň odůvodňováno jeho zatčení). [[22. květen|22. května]] [[1937]] byl uvězněn a obviněn za spolupráci s trockisty a špionáže ve prospěch nacistického Německa. Po tajném vyšetřování byl společně s dalšími 7 veliteli ([[Jona Jakir]], [[Vitovt Putna]], [[August Kork]], [[Vitalij Primakov]], [[Robert Eidmann]], Boris Feldman a [[Jeronim Uborevič]]. [[Jakov Gamarnik]] spáchal sebevraždu před procesem) [[Poprava|popraven]] dne [[12. červen|12. června]] [[1937]]. Dne [[31. leden|31. ledna]] [[1957]] byl rehabilitován.