Jan Viklef: Porovnání verzí

Kolem roku 1345 přišel Viklef do [[Oxfordská univerzita|Oxfordu]], kde vystudoval a většinu života působil, nejprve jako člen Merton College a pak jako správce [[Balliol College]].<ref>KUŤÁKOVÁ, Eva a kol. ''Slovník latinských spisovatelů.'' Vyd. 1. Praha: Odeon, 1984. 718 s. [Viz str. 352.]</ref> V roce 1361 se stal mistrem svobodných umění, doktorem teologie roku 1372. V roce 1365 byl ustanoven „wardenem", tj. dohližitelemdohlížitelem kněžského semináře (koleje) v [[Canterbury]] Hallu, ale v roce 1367 byl řízení koleje zbaven a vedení ústavu bylo svěřeno mnichům. Viklef se proti tomuto rozhodnutí odvolal k papeži [[Urban V.|Urbanovi V.]], ten však rozhodl v jeho neprospěch.<ref>KAŇÁK, Miloslav. ''John Viklef: život a dílo anglického Husova předchůdce.'' Vyd. 1. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1973. 233 s. [Viz s. 8–9 a s. 14.]</ref>

V té době rostla nespokojenost anglických šlechticů se vzrůstem moci a majetku duchovenstva i s papežskou politikou. Přehnané finanční nároky papežské kurie a bohatství a privilegované postavení kléru budily proticírkevní náladu. Viklef vystoupil před širší veřejnost, když se parlament usnesl, že již papeži nebude odvádět lenní poplatek. Viklef toto usnesení obhajoval.<ref> KADLEC, Jaroslav. ''Církevní dějiny: Skriptum pro stud. účely Cyrilometodějské bohoslovecké fak. v Litoměřicích. 3. [díl], Vrcholný a pozdní středověk.'' 2., přeprac. vyd. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1975. 168 s. [Viz str. 125.]</ref> Papežové přesídlili roku 1309 do francouzského [[Avignon|Avignonu]]u a v tzv. [[Stoletá válka|stoleté válce]] mezi Anglií a Francií se stali spojenci nepřátelské Francie. Anglický parlament se snažil zabránit odlivu peněz do papežské pokladny a přijal zákony, které zakazovaly přijímat od papeže církevní úřady, platit mu za ně a uznávat výnosy jeho soudů. Papežská kurie odpověděla hrozbou církevní klatby.

V roce 1374 vyslal král [[Eduard III.]] do [[Bruggy|Brugg]] poselstvo, které tam mělo vyjednávat s plnomocníky papežskými o sporných otázkách. V čele poselstva stál králův syn [[Jan z Gentu]], vévoda z [[Lancasterové|Lancasteru]], a jako jeho odborný poradce se jednání účastnil i Viklef. Jan z Gentu se stal Viklefovým ochráncem a k hmotnému zabezpečení mu poskytl faru v Lutterworthu (1374).<ref>KAŇÁK, Miloslav. ''John Viklef: život a dílo anglického Husova předchůdce.'' Vyd. 1. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1973. 233 s. [Viz s. 11–16.]</ref> I jako držitel této fary však Viklef působil až do roku 1382 v Oxfordu.<ref>KUŤÁKOVÁ, Eva a kol. ''Slovník latinských spisovatelů.'' Vyd. 1. Praha: Odeon, 1984. 718 s. [Viz str. 352.]</ref>

V traktátu ''De ecclesia'' (1378) píše, že církev nepředstavují papež a duchovenstvo, nýbrž tvoří ji vyvolení Boží, jejichž hlavou je Kristus. Jestliže papež a preláti svým životem ukazují, že nepatří k vyvoleným Božím, nemohou duchovně vést církev Kristovu, ale jsou sborem satanovým. Viklef zde odmítá i odpustky, odpouštět hříšníku může jen Bůh, nikoliv kněz. V traktátu ''De potestate papae'' (asi 1379) odmítá božský původ papežství. Papež, který není opravdovým následovníkem Krista, je [[Antikrist]]. V traktátu ''De apostasia'' (asi 1379) tvrdí, že z církve Boží není možno člověka vyobcovat a člověk ji nemůže ani opustit, ledaže by to byla vůle Boží.<ref>KAŇÁK, Miloslav. ''John Viklef: život a dílo anglického Husova předchůdce.'' Vyd. 1. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1973. 233 s. [Viz s. 22–26.]</ref>

V traktátu ''De eucharistia'' (asi 1379) vyslovil Viklef pochybnosti o dogmatu [[Transsubstanciace|transsubstanciace]] (přepodstatnění), tj. o učení, že při mešní oběti dochází k přeměně chleba a vína v pravé tělo a krev Ježíše Krista, a to takovým způsobem, že po proměňování zůstávají vnímatelné vlastnosti chleba a vína (barva, chuť, vůně) jako jakási naše iluze, ale podstata chleba a vína je nahrazena podstatou těla a krve Kristovy. Viklef vystoupil proti tomuto ztotožnění chleba ([[Hostie|hostie]]) s Kristovým tělem, chtěl se vrátit k duchovnějšímu chápání [[Eucharistie|eucharistie]], jaké dle něho bylo v církvi prvotní. Hrozil se představy, že kněz „dělá tělo Boží" nebo že věřící mohou tělo Kristovo drtit zuby. Viklef věřil, že chléb a víno zůstanou i po pronesení konsekračních slov zachovány (tzv. remanence) a Kristus je v hostii přítomen svátostně a duchovně („jako duše v těle").<ref>LANE, A. N. S. ''Dějiny křesťanského myšlení.'' Překlad Jiří Bartoň. 1. vyd. Praha: Návrat domů, [1996]. 286 s. ISBN 80-85495-47-3. [Viz str. 125.]</ref><ref>KAŇÁK, Miloslav. ''John Viklef: život a dílo anglického Husova předchůdce.'' Vyd. 1. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1973. 233 s. [Viz s. 26–27.]</ref><ref>MOLNÁR, Amedeo. ''Pohyb teologického myšlení: Přehledné dějiny dogmatu'': Skripta pro stud. účely Komenského evangelické bohoslovecké fak. 1. vyd. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1982. 440 s. [Viz str. 142.]</ref>

Platné učení církve o eucharistii však bylo vyhlášeno papežem [[Innocenc III.|Innocencem III.]] jako [[Dogma|dogma]] o transsubstaciaci roku 1215 ([[Čtvrtý lateránský koncil|4. lateránský koncil]]) s obvyklým dodatkem, že každý, kdo by věřil a tvrdil jinak, je kacíř. Nepřátelé Viklefa, především z řad mnišských řádů, ho zasypávali obviněními z kacířství. Zatímco dříve byl často Viklefovi dáván titul ''venerabilis doctor'' („ctihodný doktor") nebo ''doctor evangelicus'' („evangelický doktor"), začíná být po roce 1379 stále častěji označován jako ''exsecrabilis seductor'' („zlořečený svůdce"). Viklef ale nemínil ustoupit a dne 10. 5. 1381 zveřejnil spis ''De eucharistia confessio'', v němž i nadále hájil své názory o eucharistii.

Viklefovy myšlenky někteří kněží ve zjednodušené podobě zprostředkovávali širší veřejnosti a podnikali kazatelské cesty po celé zemi ([[Lollardi|lollardi]]). V roce 1381 vypuklo veliké [[Anglické povstání roku 1381|selské povstání]] vedené [[Wat Tyler|Watem Tylerem]]. Viklef povstání zavrhoval, nicméně vina byla jeho odpůrci sváděna na něho, a to tím spíše, že v traktátu ''De blasphemia'' (1381) se dožadoval mírnějšího soudu vůči rebelům. Bylo též poukazováno na nespornou shodu mezi hesly rebelů a Viklefovým učením o pravé a nepravé vládě.<ref>KAŇÁK, Miloslav. ''John Viklef: život a dílo anglického Husova předchůdce.'' Vyd. 1. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1973. 233 s. [Viz s. 28–31.]</ref>

Dne 28. 12. 1384 byl Viklef postižen při mši záchvatem mrtvice a 31. 12. 1384 na faře v Lutterworthu zemřel. I po jeho smrti pokračovalo tažení proti jeho názorům. V roce 1388 nařídil král Richard II., aby všechna Viklefova díla i pojednání jeho přívrženců byla konfiskována, nikdo je nesmí vlastnit ani opisovat. Anglický zákon z roku 1401 (''De heretico comburendo'') hrozil všem, jimž by bylo dokázáno šíření kacířských myšlenek, trestem smrti upálením.<ref>KAŇÁK, Miloslav. ''John Viklef: život a dílo anglického Husova předchůdce.'' Vyd. 1. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1973. 233 s. [Viz s. 37–39.]</ref> Také v [[Praha|Praze]] arcibiskup [[Zbyněk Zajíc z Hazmburka]] vydal v červnu 1410 příkaz shromáždit Viklefovy spisy a pak je nechal veřejně spálit na dvoře svého malostranského paláce (16. 7. 1410).<ref>ČAPKA, František. ''Dějiny zemí Koruny české v datech.'' 1. vyd. Praha: Libri, 1998. 815 s. ISBN 80-85983-51-6. [Viz str. 162.]</ref>

Na [[Kostnický koncil|kostnickém koncilu]] v roce 1415 bylo zatraceno 45 vět z Viklefových spisů.<ref>Denzinger, Enchiridion Symbolorum, 1957 (lat.), §§ 1151–1195 [http://catho.org/9.php?d=bxz#bxb – dostupné též online]</ref> Viklef byl prohlášen za kacíře a koncil nařídil, aby Viklefovy kosti byly vyňaty z posvěcené půdy a spáleny.<ref>''Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí.'' Díl 27. V Praze: J. Otto, 1908, 902 s. [Viz str. 228–230.]</ref> Došlo k tomu na jaře roku 1428, kdy na výzvu papeže [[Martin V.|Martina V.]] byly v Lutterworthu ostatky Viklefovy vykopány, spáleny a popel z nich byl vhozen do řeky Swiftu.<ref>KAŇÁK, Miloslav. ''John Viklef: život a dílo anglického Husova předchůdce.'' Vyd. 1. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1973. 233 s. [Viz s. 40.]</ref>

Viklefovy myšlenky silně ovlivňovaly české vzdělance na přelomu 14. a 15. století, a to jmenovitě např. [[Stanislav ze Znojma|Stanislava ze Znojma]], [[Jan Hus|Jana Husa]], [[Jeroným Pražský|Jeronýma Pražského]], [[Jakoubek ze Stříbra|Jakoubka ze Stříbra]]. Anglický viklefovec [[Petr Payne]], který v únoru 1415 přišel do Prahy, se stal významnou postavou českého reformního hnutí. Mnoho z Viklefových názorů později převzala [[Protestantismus|protestantská]] [[Reformace|reformace]].

* ''De officio regis'' (O povinnostech krále) [Summa theologiae VIII], asi 1379.

* ''De potestate papae'' (O moci papeže) [Summa theologiae IX], asi 1379.

* ''De apostasia'' (O odpadnutí) [Summa theologiae XI], asi 1379.

* ''De eucharistia confessio'' (Vyznání o eucharistii), 10. 05. 1381.