Josip Broz Tito: Porovnání verzí

Od dubna 1941 Tito a jeho komunističtí partyzáni čelili konkurenci, a to většinové srbské ''Jugoslávské armádě ve vlasti'', jejíž příslušníci byli známi spíše jako [[Četnici]]. Toto protikomunistické a zpočátku i protifašistické hnutí odporu bylo pod vedením generála [[Dragoljub "Draža" Mihailović|DražaDraži MihailovičeMihailoviće]] a jeho příslušníci nebyli příliš organizováni.{{Doplňte zdroj}} Po dlouhou dobu byla vojska četníků podporována západními Spojenci. Avšak jugoslávskou královskou vládou v exilu a králem [[Petr II. Karađorđević|Petrem II. Karađorđevićem]] nebyli nikdy oficiálně uznáni za hnutí odporu.{{Doplňte zdroj}}

[[Jugoslávští partyzáni|Komunističtí partyzáni]] brzy začali s obsáhlým a úspěšným tažením a začali osvobozovat kousek po kousku jednotlivá území. Jejich aktivity vedly Němce k tvrdým odvetám proti civilistům. To vyústilo v masové vyvražďování (za každého zabitého německého vojáka bylo zabito 100 Srbů, za každého zraněného německého vojáka bylo zabito 50 Srbů) domácího obyvatelstva. Na základě těchto skutečností se Tito pokusil spojit síly s MihailovičovýmiMihailovićovými četniky. Toto se podařilo na podzim [[1941]]. Partyzáni i četnici získali na nedlouhou dobu pod svoji kontrolu nemalou část západního Srbska, které bylo později známo jako tzv. [[Užická republika]].

Poté, co Titovi komunističtí partyzáni čelili stále větším nátlakům vojsk Osy v období od ledna do června roku 1943, přišla nakonec na pomoc partyzánům vojska spojenců. Partyzánské oddíly úspěšně čelily snahám Němců, na rozdíl od Mihajlovićových četniků, kteří byli stále slabší a neefektivnější.{{zdroj?}} Jejich boj se stále více orientoval proti všem, než pouze proti okupantům. Král [[Petr II. KaradjordjevićKarađorđević]], americký prezident [[Franklin Delano Roosevelt]] a britský ministerský předseda [[Winston Churchill]] se přiklonili k [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalinovi]] a oficiálně uznali Tita a jeho partyzány na [[Teheránská konference|Teheránské konferenci]] jako hlavního představitele domácího ozbrojeného odporu. To umožnilo spojencům přijít na pomoc partyzánům.<ref name="Auty-219">{{Citace monografie

Koncem roku 1944 byla na ostrově [[Vis]] podepsána dohoda se záměrem sjednotit Titovu komunistickou vládu s exilovou vládou krále PeteraPetra II. KaradjordjevičeKarađorđeviće. Tato dohoda je také známa jako [[dohoda Tito-Šubašić]].

Dne 7. března 1945 byla Titem a komunisty ustanovena v Bělehradě provizorní vláda [[Socialistická federativní republika Jugoslávie|Demokratické Federální Jugoslávie]] (DFJ). Tato vláda byla sestavena jako komunistická, s Titem v čele, bez možnosti zásahu z exilové vlády PeteraPetra II. KaradjordjevičeKarađorđeviće. Po volbách v listopadu 1945 byl Tito jmenován ministerským předsedou a ministrem zahraničních věcí SFRJ. Jako politik se musel začít orientovat v celé řadě dosud mu nepříliš dobře známých oblastí, jakými byla například zahraniční politika. Ani krátce po válce ovšem nezpochybňoval vůdčí roli [[Sovětský svaz|SSSR]] a [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalina]] v rodícím se ''[[Východní blok|komunistickém táboře]]''.<ref name="Auty-246">{{Citace monografie

Dne 29. listopadu 1945 byla vyhlášena republika a komunisté tak definitivně odstavují exilovou vládu od moci. O něco později, 13. března 1946, [[OZNA]] zatkla [[DražaDragoljub Mihailović|Dragoljuba Mihailoviće]], v létě byl postaven před vojenský soud v Bělehradě. Přes brilantní obhajobu a protesty západních zemí byl ve zmanipulovaném procesu odsouzen k trestu smrti a [[18. červenec|18. července]] [[1946]] byl popraven.