Jurodiví: Porovnání verzí

Myšlenkou jurodivých bylo, že skutečně zbožný člověk musí odvrhnout moudrost a důstojnost jako [[Světskost|světské]] mámení. Ovšem v běžných představách je jurodivost vždy spjata s [[Duševní porucha|duševní nebo tělesnou nenormálností]]. Je ovšem nutné rozlišovat jurodivost vrozenou a jurodivost dobrovolnou (pro [[Ježíš Kristus|Krista]]). To se snaží rozlišovat i [[Pravoslaví|pravoslavná církev]]. [[Dimitrij Rostovský]] objasňuje, že jurodivost je [[Mučedník|mučednictví]] z vlastní vůle, které se projevuje navenek a moudře se jím zakrývá vlastní [[ctnost]] před lidmi.<ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=88|isbn=}}</ref> Pasivní částí jurodivosti je zaměření na sebe samého, [[Křesťanská askeze|asketické sebeponižování]], předstírané bláznovství, přezírání a umrtvování těla, posilované a potvrzované doslovným výkladem některých míst [[Nový zákon|Nového zákona]] aj. Aktivní část pak spočívá ve spílání světu, tj. žít ve světě mezi lidmi a poukazovat na chyby a [[Hřích|hříchy]] silných i slabých bez zřetele ke konvencím společenské slušnosti. Dvě stránky jurodivosti, aktivní a pasivní, se svým způsobem vzájemně podmiňují a uvádějí do rovnováhy. Dobrovolný asketismus, život plný strázní a ústrků dává jurodivému právo spílat pyšnému a marnivému světu.<ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=94 a 95|isbn=}}</ref>

Nejvýrazněji se jurodivost (Юро́дство, ze staroruského výrazu юродъ — [[blázen]]) prosadila právě v [[Ruská pravoslavná církev|Ruské pravoslavné církvi]], kde byl jeho průkopníkem ve 13. století Prokopij Usťjužský, původně německý kupec, který odvrhl jmění a stal se [[Askeze|asketou]]. Ruská pravoslavná církev [[Pravoslaví#Svat.C3.AD a zem.C5.99el.C3.AD|svatořečila]] řadu jurodivých [[Prorok|proroků]] a [[Kazatel|kazatelů]], jako byli Vasil Blažený (je mu zasvěcen moskevský [[chrám Vasila Blaženého]]), Ioann Moskevský nebo Xenia Petěrburská. [[Nikola Salos]] je známý tím, že káral cara [[Ivan IV.|Ivana IV.]] za jeho zločiny a bezbožný život. Jurodiví se jako nová kategorie laické [[Svátost|svátosti]] objevili v [[Ruská pravoslavná církev|ruské církvi]] přibližně od počátku 14. století. Jurodiví chodili polonazí nebo úplně nazí, úpěli nad osudem národa či města a neváhali se postavit i [[Car|carům]], kteří je však respektovali.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Pospíšil|jméno=Ivo et|příjmení2=|jméno2=|titul=Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů|vydání=1. vyd|vydavatel=Libri|místo=Praha|rok=2001|počet stran=|strany=302|isbn=ISBN 80-7277-068-3}}</ref> Rozkvět jurodivosti se datuje do 16. století.<ref>{{Citace monografie|příjmení=FEDOTOV|jméno=Georgij Petrovič|příjmení2=|jméno2=|titul=Svatí staré Rusi|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2011|počet stran=|strany=177|isbn=978-80-87378-76-2}}</ref> Ovšem v 17. století nastal obrat, a to hlavně kvůli [[Petr I. Veliký|Petru I.]], jenž k bláznům pro [[Ježíš Kristus|Krista]] cítil osobní odpor.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=271|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> V tomto století přestala i synodální [[Pravoslavná církevPravoslaví|církev]] jurodivé uznávat a začala je pronásledovat.<ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=167|isbn=}}</ref> Vznikl termín ''falešná jurodivost'', který označoval jakékoliv projevy bláznovství a výtržnosti na veřejnosti, a to především v [[Kostel|kostelech]]. Jurodiví se tak stali předmětem [[Pravoslavná církevPravoslaví|církevního]] pronásledování. Ve výnosech [[Patriarcha moskevský a celé Rusi|patriarchy]] Joasafa ze 14. srpna 1636 o přetržení rozmanitých výtržností a zlořádů v moskevských [[Chrám|chrámech]] se říká: "A tak v době posvátných zpěvů chodí po chrámech bezostyšní štváči po desítkách i více a působí v chrámech veliký zmatek a nepokoj. Nadávají si v kostelích a perou se, jiní předstírají, že jsou slabého ducha, ale pak se vidí, že mají rozum“.<ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=127|isbn=}}</ref> Většina jurodivých se tedy z důvodu pronásledování přidala ke straně [[Starověrci|staroobřadníků]], což je považováno za nejslavnější případ politické jurodivosti. <ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=114|isbn=}}</ref> <ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=262|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> V 18. století [[Kateřina II. Veliká|Kateřina II.]] úplně pronásledování jurodivých zrušila, ale místní úřady i přesto v pronásledování dlouho pokračovaly a používaly na nich obvyklé metody mučení.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=275|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>[[Soubor:Пелевин И.А. Иоанн Грозный в келье Николы Юродивого, во Пскове.jpg|náhled|Car Ivan Hrozný a svatý blázen (jurodivý) Nicholas Salos v Pskově]]V [[Pravoslaví|pravoslavném]] diskursu znamená jurodivý pouze jediné a to blázen pro Krista. Pravoslavné hledisko spočívá v přesvědčení, že člověk tohoto typu si nasazuje masku bláznovství, aby před světem skryl vlastní dokonalost a unikl tak marnivé [[Světskost|světské]] slávě. V tomto ohledu se liší od asketismu.<ref>{{Citace monografie|příjmení = IVANOV|jméno = Sergej A|příjmení2 =|jméno2 =|titul = Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání =|vydavatel = Pavel Mervart|místo = Červený Kostelec|rok = 2015|počet stran =|strany = 11|isbn = 978-80-7465-131-1}}</ref> Ovšem pravoslavný jurodivý nebyl v žádném případě [[Hereze|heretik]] ani náboženský reformátor, protože nikoho nenabádal, aby ho následoval, ale přímo to zakazoval. Jurodivý nebyl ani [[Mystika|mystik]], protože jeho cílem – až na výjimky – nebylo podělit se s ostatními o svou unikátní zkušenost ze setkání s [[Bůh|Bohem]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=16|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>

Velmi příznačný je případ „jurodivosti“ občas připisované [[Ignác z Loyoly|Ignáci z Loyoly]] (1491 – 1556) spolu zakladatel [[Tovaryšstvo Ježíšovo|Tovaryšstva Ježíšova]], později [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuité]]. V literatuře je často považován za jurodivého [[Filip Neri]] (1515 – 1595), který byl [[Svatořečeníkanonizace|svatořečen]]. Původně byl italským [[Katolická církev|katolickým]] [[Kněz|knězem]], zakladatelem [[Kongregace Oratoriánů|kongregace oratoriánů]] a jedním z modelových světců katolické reformy 16. století.

Neoficiálním středem dnešního pravoslaví je hora [[Athos]], kde také došlo k ukončení posvátné jurodivosti v novodobé historii [[Pravoslavná církevPravoslaví|pravoslavné církve]]. Roku 1969 protatos Svaté hory Athos, odeslal do blázince v [[Soluň|Soluni]] kněze Kostase Angelise, který se oddával jurodivosti v klášteře [[Athos|Kutlumusiu]]. [[Pravoslaví|Pravoslavná církev]] tak definitivně ukončila institut náboženské jurodivosti.<ref>{{Citace monografie|příjmení=VAVŘÍNEK|jméno=Vladimír|příjmení2=|jméno2=|titul=Encyklopedie Byzance|vydání=1|vydavatel=Libri|místo=Praha|rok=2011|počet stran=|strany=189|isbn=978-80-7277-485-2}}</ref>

* [[Pravoslaví|Pravoslavná církev]]