Gloster Meteor: Porovnání verzí

| více uživatelů = [[FrancieArmée de l'Air]], [[Izrael]], [[SýrieSyrské arabské vzdušné síly]]

[[Spojené království|Velká Británie]] byla vedle [[Německo|Německa]] ve 40. letech [[20. století]] nejdál ve vývoji proudového pohonu letadel, za což vděčí především konstruktéru [[Frank Whittle|Franku Whittleovi]]. Speciální zkušební [[letoun]] [[Gloster E.28/39|G.40 Squirt]] s motorem [[W.1]] vzlétl již v květnu [[1941]]. Jednalo se pouze o experimentální stroj, který však dal základ vzniku proudových letadel. Vývojem vznikla celá řada motorů různých výrobců, která našla uplatnění až v poválečné době. Firma [[Gloster]] připravovala nový letoun, který byl později pojmenován jako '''Meteor''', již od roku [[1940]].

Pátý z osmi vyrobených prototypů letounu označeného '''Gloster F.9/40 H Meteor''' (výr. č. DG206/G) byl zalétán 5. března [[1943]] na základně RAF Cranwell továrním [[pilot|pilotem]] Michaelem Dauntem. Pohon zajišťovaly dva proudové [[letecký motor|motory]] Halford H.1 o výkonu až 8,0 kN, které byly později přejmenovány na de Havilland Goblin. První postavený letoun tohoto typu (DG202/G) byl již od 3. července [[1942]] využíván k pojížděcím zkouškám s motory Whittle W.2B s radiálním (odstředivým) kompresorem s tahem 6,2 kN, který poprvé vzlétl až 24. července 1943 s instalovanými pohonnými jednotkami Whittle W.2B/23 s tahem po 6,8 kN. Původní výroba těchto pohonných jednotek probíhala u firmy Rover, kterou začátkem roku 1943 převzal Rolls-Royce.

První stroje malé série v počtu 15 kusů '''Gloster Meteor F Mk.I.''' létaly s motory [[Rolls-Royce]] Welland (W.2B/23C). Tyto stroje však dosahovaly rychlosti pouze 656 km/h, takže nepřekonávaly nejlepší letouny s [[pístový motor|pístovými motory]]. První z nich vzlétl 12. ledna [[1944]] a již v únoru byl odeslán do [[Spojené státy americké|USA]] na základnu Muroc AFB výměnou za proudový [[Bell P-59 Airacomet]], který byl určen pro porovnávací zkoušky ve Farnborough.

Po válce byla dvojice strojů Meteor F Mk.4, upravená z typu Mk.III, vybrána k překonání světového rychlostního rekordu, který od roku 1939 držel [[Messerschmitt Me 209-II]] s pilotem Fritzem Wendelem. Z letounů byla odstraněna hlavňová výzbroj, výstřelné otvory byly zakrytovány a motory byly vyladěny na tah 16,03 kN po dobu tří minut. 7. listopadu 1945 Group Captain H. Wilson dosáhl v průběhu čtyř nízkých průletů nad měřenou tratí v Herne Bay průměrné rychlosti 975,24 km/h a získal tak absolutní světový rekord pro Velkou Británii. K překonání tohoto světového rekordu došlo 7. září [[1946]] s ještě rozsáhleji upraveným strojem Meteor Mk.4, na kterém G/Cpt „Teddy“ Donaldson dosáhl rychlosti 991,33 km/h.

Výrobní série čísel RA473 až RA493 verze F Mk.4 byla určena pro pokusné a vývojové účely. S Meteorem sériového čísla RA490 se v září 1947 pokračovalo v experimentech s proudovými motory s axiálním kompresorem. Do upravených motorových gondol byla instalována dvojice pohonných jednotek Metro-Vick F.2/4 Beryl s tahem po 17,1 kN, určených pro stíhací létací[[létající člun]] [[Saunders-Roe SR.A/1]]. Zkoušky probíhaly krátce, protože při jednom z letů došlo k závadě hydrauliky a následnému nouzovému přistání. Po opravě pak tento Meteor sloužil k prvním experimentům s motory pro budoucí letouny kategorie [[VTOL]]. Před předním nosníkem [[křídlo|křídla]] nesl v gondolách motory [[Rolls-Royce Nene]], jejichž výstupní trysky ústil v polovině délky gondol šikmo dolů.

Další z experimentálních Meteorů F Mk.4 (RA491) s podobně upravenými motorovými gondolami a nosníky křídla, létal roku 1949 s pokusnými proudovými motory s axiálními kompresory typu [[Rolls-Royce Avon]] RA.2, později RA.3 s tahem po 28 až 33 kN. V roce 1951 byl prodán do [[Francie]], kde u společnosti SNECMA v letovém režimu zkoušel proudové motory [[SNECMA Atar]] 101B o tahu 26 kN, také s axiálními kompresory. Při instalaci pohonných jednotek Atar v Británii byl stroj vybaven přídí s kabinou z varianty F Mk.8.

Variantu Mk.4 nahradil v řadové službě '''Meteor F Mk.8''' s prodlouženým [[trup letadla|trupem]] a překonstruovaným ovládáním ocasních ploch. Standardně byly vybaveny zdokonalenými motory Derwent a [[vystřelovací sedadlo|vystřelovacím sedadlem]]. V Británii se na jeho výrobě podílela kromě firmy Gloster také společnost Armstrong Whitworth, licenční produkce probíhala v Belgii a Nizozemí. Se 1 183 vyrobenými kusy byl typ Mk.8 nejrozšířenější variantou, která byla počátkem 50. let ve výzbroji 32 pravidelných a 11 záložních squadron. Tato varianta vydržela u frontových denních stíhacích jednotek RAF až do roku [[1955]].

Posledním experimentálním Meteorem, létajícím pouze s proudovými motory s axiálními kompresory, se roku 1953 stal exemplář F Mk.8 (WA820), který měl v širokých gondolách pod křídlem zabudovány motory Metro-Vick F.9 Sapphire s tahem 34 kN každý. Jejich vývoj a výroba již tehdy probíhala u motorářské firmy Armstrong Siddeley. Takto upravený letoun létal do roku 1954, kdy se stal instruktážním [[drak letadla|drakem]].

Kromě denní stíhací verze byla vyvinuta také dvoumístná cvičná varianta '''Meteor T Mk.7''', stíhací průzkumný '''Meteor FR Mk.9''' s fotopřístroji v přídi a dvoumístná verze pro stíhání v noci a za ztížených povětrnostních podmínek '''Gloster Meteor NF.14''' se dvěma motory Rolls-Royce Derwent 8 o tahu po 16,26 kN, vybavená [[radar|radarem]] Westinghouse APS-57, v Británii označovaným jako AI.21. Letouny byly rovněž vybaveny vzad odsouvatelným krytem kabiny, který nahradil do strany odklápěný kryt s mnoha výztuhami, převzatý z T Mk.7 a křidélka s pružinovými odlehčovacími ploškami. NF.14 zůstal od svého prvního letu 31. května 1954 v prvoliniové službě RAF do roku [[1961]], kdy byla 60. squadrona na základně Seletar v Singapuru přezbrojena na letouny [[Gloster Javelin]].

21. června 1944 zahájilo RAF přezbrojování 616. squadrony, která do té doby používala stroje [[Supermarine Spitfire]], na Meteory. První dva nebojové stroje byly určeny k výcviku, které 12. července následovala dodávka pěti plně bojeschopných proudových stíhacích letounů. Byl jimi vyzbrojen jeden roj 616. squadrony, sídlící v Manstonu pod velením Wing Commandera Andrewa McDowella, zbývající dva roje používaly nadále Spitfiry. K prvnímu bojovému letu odstartoval Flying Officer Mckenzie 27. července s úkolem hlídkovat nad [[Kent|Kentem]] proti letounovým střelám Fieseler Fi-103 ([[V-1]]). Od tohoto data 616. squadrona držela od rána do večera nepřetržitě dvoučlenné hlídky. Jeden hlídkový let první dvojice trval 30 minut, druhá dvojice určená ke střídání čekala na základně v pohotovosti s piloty v [[kokpit|kabině]]. První V-1 na Meteoru zničil 4. srpna 1944 Flying Officer „Dixie“ Dean, když po selhání kanónů odklonil levým koncem křídla letounovou pumu do vývrtky. Ještě téhož dne sestřelil Flying Officer J. Roger V-1 palubními kanóny Hispano. K 15. srpnu byla squadrona kompletně přezbrojena na Meteory a téhož večera zaznamenala jednotka první ztrátu. Při pokusu o nouzové přistání na [[letiště|letišti]] Great Chart u Ashfordu smrtelně havaroval Flight Sergeant D. Gregg. 28. srpna sestřelil třináctou a poslední V-1 na Meteoru 616. squadrony Flying Officer Miller.

V říjnu 616. squadrona vyslala čtyři Meteory na americkou základnu v Debdenu v hrabství [[Essex]], aby se zúčastnily rozsáhlých bojových zkoušek [[USAAF]]. Účelem tohoto cvičení bylo pomoci americkým stíhacím pilotům na letounech [[North American P-51 Mustang]] vyvinout taktiku proti německým proudovým strojům [[Messerschmitt Me 262]] a poskytnout střelcům bombardérů praxi v zaměřování rychle letících cílů.

V únoru [[1945]] pak jednotka odeslala tři Meteory Mk.III a jeden Mk.I na letiště Melsbroek u [[Brusel|Bruselu]], kde byly nasazeny v rámci 84. skupiny 2. taktické letecké armády. 1. dubna se Meteory přemístily z [[Belgie]] do Gilze Rijen v [[Nizozemí]], kde se připojily ke zbytku squadrony. Celý útvar se pak znovu přestěhoval 13. dubna na letiště Kluis u Nijmegenu, 20. dubna do Quakenbrucku u [[Brémy|Brém]] a o pět dní později do Fassburgu.

První letouny začaly přicházet v roce 1947, první argentinská jednotka vyzbrojená tímto typem se zformovala v prosinci téhož roku. Argentinské Meteory se ve výzbroji [[Argentinské letectvo|FAA]] udržely až do poloviny 80. let.

Meteory F Mk.8 a T Mk.7 byly 77. squadronou [[RAAF]] použity v [[Korejská válka|Korejské válce]], kde s úspěchem bojoval proti sovětským proudovým letounům [[MiG-15]]. Nové Meteory 77. squadrona pod velením Dicka Cresswella začala přebírat v květnu 1951, když se s dosavadními letouny Mustang stáhla z [[Pusan|Pusanu]] na základnu Iwakuni. Gloster Meteory dorazily přímo z Británie na letadlové lodi HMS Warrior. Celkové skóre 77. squadrony dosáhlo čtyřech sestřelů MiGů-15, přičemž poprvé skóroval F/O Bruce Gogerly (A77-15, „Elyana“) 1. prosince 1951 a o poslední se postaral Sgt George Hale 27. března 1953 na F Mk.8 (A77-851) pojmenovaném „Halestorm“.

==Literatura Odkazy ==