Wikipedie

Safvet-beg Bašagić: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
mBez shrnutí editace
mBez shrnutí editace
Řádek 1:
'''Safvet-beg Bašagič''', [[Bosenština|bosensky]] '''Safvet-beg Bašagić-Redžep(p)agić''' ([[6. květen|6. května]] [[1870]] [[Nevesinje]], [[Bosna a Hercegovina]] – [[9. duben|9. dubna]] [[1934]] [[Sarajevo]], [[Bosna a Hercegovina]]) byl bosenskohercegovský básník, novinář, překladatel, historik, politik a kulturní organizátor [[Bosňáci|bosňáckého]] původu.
[[Soubor:Safvet beg Bašagić.jpg|thumb|Safvet-beg Bašagić, fotografie z počátku 20. století]]
Bašagić pocházel z rodu Redžep(p)agiću, založeného Redžep-pašou (?–[[1703]]), který byl po Vídeňské válce jmenován beglerbegem (hejtmanem) a muhafizem (purkrabím) v [[Nikšić]]i a poté hercegovským valím. Jeho dědeček Lutfullah-beg (?–[[1851]]) zvaný Bašaga čili ''hlavní velitel'' (?–[[1851]]), odtud Bašagić, se oženil s Alijou Selmanović(ovou), s níž měl dva syny Osman-pašu (?–[[1881]]) a Ibrahim-bega ([[1841]]–[[1902]]). Ibrahim-beg, nižší osmanský úředník, pojal za manželku Almasu, dceru Derviš Salih-paši a vnučku legendárního [[Smail-aga Čengić|Smail-agy Čengiće]], jenž vstoupil i do lidové poezie. V tomto svazku se narodili synové Teufik-beg (?–[[1942]]), Safvet-beg a Osman-beg (?–[[1927]]) a dvě dcery, Munira a Kanita. Ibrahim-beg často střídal místa působnosti, úřadoval například ve městech Nevesinje, Foča, Mostar ([[1876]]–[[1882]]), Ljubuški a Stolac, krátce také zasedal v osmanském parlamentu v [[Istanbul]]u.
Safvet-beg se v roce [[1882]] společně s rodinou přestěhoval z hercegovského [[Mostar]]u do [[Sarajevo|Sarajeva]], kde v letech [[1882]]–[[1885]] vystudoval ruždii, muslimskou konfesní základní školu, a poté gymnázium (se dvěma pauzami [[1885]]–[[1895]]). Zprvu neúspěšné středoškolské studium v bosenské metropoli, snad vinou nedostatečné znalosti matematiky<ref>{{Citace periodika|příjmení = Nametak|jméno = Alija|titul = Dr. Safvetbeg Bašagić-Redžepašić|periodikum = Narodna Uzdanica: Kalendar za godinu 1935|datum = 1934|ročník = III|číslo = |strany = 56|url = }}</ref>, se pokouší dokončit v [[Záhřeb]]u, kvůli účasti na pokládání základního kamene Starčevićova domu 26. června [[1894]] je mu ale zakázáno vzdělávání v celém [[Království chorvatsko-slavonské|Chorvatsko-slavonském království]], a tak znovu zkouší štěstí v Sarajevu, kde nakonec 26. června 1895 odmaturoval<ref name=":0">{{Citace monografie|příjmení = Gazić|jméno = Lejla|příjmení2 = |jméno2 = |titul = Bošnjaci i Hercegovci u islamskoj književnosti: Bašagićev značaj za bošnjačku kulturu|vydání = |vydavatel = Preporod|místo = Sarajevo|rok = 2007|počet stran = |strany = 7–12|isbn = 978-9958-820-45-8}}</ref>. Během středoškolských studií uveřejňuje své první texty, stati z kulturní historie a básně v časopisech ''Bošnjak'' a ''Nada'' v Sarajevu a listech ''Vienac'' a ''Prosvjeta'' v Záhřebu.
Řádek 7:
Mezi lety [[1895]] a [[1899]] navštěvoval [[Vídeňská univerzita|Vídeňskou univerzitu]], obory orientální jazyky a historie. Rozhodně odmítá stipendium bosenskohercegovské Zemské vlády, jelikož nesouhlasí s podmínkou desetiletého působení v rodné zemí a zákazu účasti v jakýchkoli spolcích. V této době uveřejňuje básnickou prvotinu ''Trofanda iz hercegovačke dubrave'' (Rané ovoce z hercegovského hájku, Záhřeb 1896) a dokončuje historické pojednání ''Najstariji ferman begova Čengića'' (Nejstarší ferman begů Čengićů).<ref name=":0" />
 
Po návratu z Vídně vydává tiskem historickou studii ''Kratka uputa u prošlost Bosne i Hercegovine'' (Krátký úvodem do minulosti Bosny a Hercegoviny, Sarajevo 1900) a drama ''Abdullah-paša'' (Sarajevo 1900) a roku [[1900]] společně s [[Edhem Mulabdić|Edhemem Mulabdićem]] a [[Osman Nuri Hadžić|Osmanem Nuri Hadžićem]] zakládá kulturně zaměřený list ''Behar'' (Květ, 1900–1911). Na podnět civilního adlata v Bosně a Hercegovině [[Hugo Kutschera|Hugo Kutschery]] má dojít k překladu jeho Krátkého úvodu, ale pro nesouhlas s jeho obsahem je od tohoto záměru v půli práce upuštěno a Bašagić bez vysvětlení přichází i o slíbené místo v Zemském muzeu.<ref name=":0" /> Plodného autora to však neodrazuje a následně publikuje další básnickou sbírku ''Misli i čuvstva'' (Myšlenky a pocity, Sarajevo 1905), drama ''Pod Ozijom ili krvava nagrada'' (U [[Očakiv|Očakova]] aneb krvavá odplata, Sarajevo 1905), prozaickou sbírku ''Uzgredne bilješke'' (Nahodilé poznámky, Sarajevo 1907) a historické pojednání ''Gazi Husrev-beg'' (Sarajevo 1907).
[[Soubor:Behar-1900.jpg|thumb|List Behar]]
V letech [[1900]]–[[1906]] Bašagić působípůsobil jakožto profesorem [[Arabština|arabského jazyka]] v sarajevském Velkém gymnáziu. V roce [[1903]] spoluzakládáspoluzaložil studentské podpůrné sdružení ''Gajret'' (Úsilí), nedlouho poté sportovní klub ''El-Kamer'' (Měsíc), nominálně zaměřený na cyklistiku, a kulturně společenské Sdružení islámské mládeže (''Udruženje islamske omladine'' ([[1908]]–[[1910]] jako ''Muslimanski klub''). V roce [[1907]], kdy se vyhrocují spory mezi muslimskou světskou inteligencí a vůdci boje o vakufsko-mearifskou autonomii, krátce vydávávydával politické noviny ''Ogledalo'' (Zrcadlo). Konzervativní autonomisté nakonec ovládnouovládli i jím vedený ''Gajret'' a ''Udruženje islamske omladine'', a tak se Bašagić stahujestáhl do ústraní. O rok později se vracívrátil zpět do [[Vídeň|Vídně]], aby dokončil disertační práci na téma ''Die Bosniaken und Hercegovcen auf dem Gebiete der islamischen Literatur'' (Bosňáci a Hercegovci v islámské literatuře, bosensky ''Bošnjaci i Hercegovci u islamskoj književnosti,'' čsp. 1910 a knižně 1912 v Sarajevu), kterou obhájil a v květnu [[1910]] byl promován na doktora filozofie ''ex linguis islamiticis''.
 
V květnu 1910 byl vjako prvníchnezávislý volbách zvolenkandidát za město [[Banja Luka|Banja Luku]] jakov nezávislýprvních kandidátvolbách zvolen do bosenského saboru (zemského sněmu), kde po smrti předáka autonomistů [[Ali-beg Firdus|Ali-bega Firduse]] obsadil místo předsedy (1910 a 1914, jinak místopředseda). A přestože Bašagić formálně neměl žádný společenský vliv, politické kariéře dal přednost před nabídkou založit a vést katedru orientalistiky v Záhřebu.<ref name=":0" /> Za války se nijak veřejně neexponoval, třebaže i nadále zůstával formálním předsedou rozpuštěného saboru.
 
Koncem roku [[1919]] byl přijat za kustoda v Zemském muzeu v Sarajevu, od roku [[1921]] s trvalým úvazkem. Krátce po válce se pokoušípokoušel najít uplatnění v diplomacii nového jihoslovanského státu, ale bezúspěšně.<ref name=":0" /> Tvůrčí energii věnujevěnoval literatuře, publikujepublikoval Robáijját [[Omar Chajjám|Omara Chajjáma]] (sv. 1, Sarajevo 1920, sv. 2, Sarajevo 1928), veršovanou skladbu na oslavu narození proroka [[Mohamed|Muhammada]] pod názvem ''Mevlud'' (Sarajevo 1924 a 1931) a historickou stať ''Najstarija turska vijest o Kosovskom boju'' (Nejstarší turecká zpráva o [[Bitva na Kosově poli|Kosovském boji]], Glasnik Zemaljskog muzeja, Sarajevo 1924).
 
Počátkem 20. let se zhoršujezhoršil jeho zdravotní stav, a proto se roku [[1925]] vypravívypravil do Vídně, aby vyhledal lékařskou pomoc. Kvůli chatrnému zdraví 18. května [[1927]] dobrovolně odcházíodešel do výslužby. V době, kdy je již byl trvale upoutaný na lůžko, zveřejňuje spis ''Znameniti Hrvati, Bošnjaci i Hercegovci u Turskoj carevini'' (Významní Chorvaté, Bosňáci a Hercegovci v Turecké říši, Záhřeb 1931).

Za jeho předčasný skon [[9. duben|9. dubna]] [[1934]] mohla s největší pravděpodobností neléčená [[syfilis]] z mládí.<ref>{{Citace monografie|příjmení = Nametak|jméno = Alija|příjmení2 = |jméno2 = |titul = Sarajevski nekrologij|vydání = |vydavatel = Civitas|místo = Sarajevo|rok = 2004|počet stran = |strany = 17–18|isbn = 9958-717-20-4}}</ref> Ostatky Safvet-bega Bašagiće byly uloženy ve dvoře Gazi Husrev-begovy mešity, na čestné pravé straně od hlavního vstupu.
[[Soubor:Sarajevo Safvetbeg Basagic Gravestone.JPG|thumb|Bašagićův hrob ve dvoře Gazi Husrev-begovy mešity]]
Ještě za života, konkrétně roku 1924, z materiálních důvodů prodal svou sbírku 284 rukopisných svazků a 365 tištěných knih slovenské Univerzitní knihovně v Bratislavě. Jedná se o 598 rukopisných děl v 284 svazcích, z toho 393 arabských, 117 tureckých a 88 perských prací, a 365 tištěných knih s 496 pracemi (145 arabských, 338 tureckých a 8 perských). Celá sbírka byla roku 1997 prohlášena za kulturní dědictví na seznamu UNESCO.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení = Univerzitná knižnica v Bratislave|jméno = |titul = Bašagičova zbierka: Program UNESCO Pamäť sveta a "Bašagićova zbierka islamských textov" z fondov Univerzitnej knižnice v Bratislave|url = http://www.ulib.sk/sk/stredisko-unesco/pamat-sveta/program-pamat-sveta/basagicova-zbierka/|vydavatel = |místo = |datum vydání = |datum přístupu = 2.12.2015}}</ref>
 
Bašagić vstoupil do sňatku s Fahrijou (1892–1925[[1892]]–[[1925]]), zřejmě svou příbuznou, s níž přivedl na svět syny Fikreta (1916–1991[[1916]]–[[1991]]) a Namika (1917–1980[[1917]]–[[1980]]) a dcery Almasu (1913–2002[[1913]]–[[2002]]), Biseru (asi 1920–19211920–[[1921]]) a Enisu (1922–2010[[1922]]–[[2010]]), vdanou Knežić, která vystudovala medicínu v Záhřebu.
 
V politické i literární činnosti se přikláněl k bosňácko-chorvatské vzájemnosti [[Pravaši|starčevićevské orientace]]. Je označován za zakladatele a vůdčí osobností „bosňáckomuslimské renesance" – bosňáckého národního obrození.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Safvet-beg_Bašagić“