Nucená práce: Porovnání verzí

Nucená práce pro Německo během druhé světové války se týkala přibližně 13, 5 milionů Evropanů,<ref name=":0">{{Citace monografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul="Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech.|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=9822|isbn=}}</ref> z toho mezi 350 000 až 450 000 Čechů.<ref>{{Citace namemonografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul=":0Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech.|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=22, 31|isbn=}}</ref> Ještě před samotným vznikem režimu nucené práce a před vypuknutím války odcházela řada dělníků včetně obyvatel Československa do Německa dobrovolně. [[Německá říše]] potřebovala v rámci přípravy na válku zvýšit průmyslovou výrobu, avšak neměla dostatek pracovních sil, náborové komise Říšského ministerstva práce proto využívaly nezaměstnanosti v jiných evropských státech. Postupně byly spouštěny mechanismy, jak tyto dělníky k práci v Německu přimět, Čechům např. od roku 1939 hrozila ztráta podpory v nezaměstnanosti. Brzy se ukázalo, že zaměstnávající podniky nedodržují pracovní podmínky, najímají cizince na těžké práce (na stavbách, v lomech či cihelnách) a zacházejí s nimi hrubě. To už byly ale pro celý systém zřízeny úřady práce, byla zavedena možnost přinutit cizince k povinné práci v Německu a kvůli kontrole nad nimi se začaly vydávat pracovní knížky[[Německá říše|.]] <ref>{{Citace namemonografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul=":0Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech.|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=24|isbn=}}</ref> Zodpovědnost za zavedení nucených prací bývá tedy přisuzována jednak samotnému německému státu, jednak zaměstnávajícím podnikům. Podle mnohých historiků totiž průmyslové podniky po získání instrukcí od státu spoluutvářely životní podmínky dělníků, a pokud mohly surové zacházení mírnit, nečinily tak.<ref>{{Citace namemonografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul=":0Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech.|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=22-23|isbn=}}</ref>

Nuceně nasazení nebyli homogenní skupinou. Vedle civilních nuceně pracujících dělníků k nim v průběhu války přibyli také váleční zajatci nebo vězni koncentračních táborů, lidé z věznic či káznic a dalších podobných zařízení.<ref>{{Citace namemonografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul=":0Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech.|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=16|isbn=}}</ref> Podle tohoto dělení s nimi bylo také zacházeno. Navíc byly především pro dělníky, kteří z Německa uprchli nebo se dopustili jiných pracovních přestupků, zřízeny tzv. pracovně-výchovné tábory.<ref>{{Citace namemonografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul=":0Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech.|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=25, 88|isbn=}}</ref> Pro všechny skupiny bylo ale nakonec společné to, že lidé pracovali pod hrozbou trestu a že jim práce nebyla přidělena podle jejich kvalifikace, ale na základě příslušnosti k národu, etniku nebo náboženství.<ref>{{Citace namemonografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul=":0Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech.|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=17|isbn=}}</ref>

Právě národnost hrála v pracovních podmínkách velkou roli. Nejlépe na tom byli původně dobrovolní dělníci ze západní a jihovýchodní Evropy, členové spojeneckých států (Bulharsko, Chorvatsko, Rumunsko, Slovensko, Maďarsko a do r. 1943 také Itálie) a dále Dánska a neutrálního Španělska. Tito směli mimo jiné odjet z Německa poté, co jim vypršela doba pracovní smlouvy. Naopak nejhorší práci a nejmenší práva měli Židé a vězni koncentračních a pracovně-výchovných táborů, ale také civilní dělníci z Polska a Sovětského svazu, polští a posléze i italští váleční zajatci.<ref>{{Citace namemonografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul=":0Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech.|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=18|isbn=}}</ref>

Pro rozdělení příslušníků jednotlivých národností byly vytvořeny čtyři skupiny. Češi spadali pod skupinu D, se kterou se zacházelo nejhůře. Tvořili ji ''příslušníci negermánských-slovanských národů, kteří žijí více či méně pod bezprostřední vládou Německé říše (protektorátní příslušníci, Srbové, Slovinci, pracovní síly z Pobaltí, Poláci, cizí pracovní síly nepolské národnosti z generálního Gouvernementu a včleněných území, východní dělníci).''<ref>{{Citace namemonografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul=":0Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech.|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=28|isbn=}}</ref> Jako takoví museli pracovat hlavně v německých průmyslových podnicích a velkých firmách, ale také v polovojenských organizacích, s nimiž odklízeli trosky po náletech a žili tak trvale v nebezpečí dalšího bombardování. Pracovní doba trvala často dvanáct hodin denně, šest dní v týdnu, k práci patřila šikana ze strany nadřízených a minimální hygiena i zdravotní péče. Při tom jim však zůstávala možnost volného času a vycházek do okolí táborů.<ref>{{Citace namemonografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul=":0Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech.|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=29|isbn=}}</ref>

Do pracovně-výchovných táborů byli lidé umisťováni jen na několik týdnů, případně měsíců. Dozor zde vykonávalo [[gestapo]] a byly tu záměrně vytvářeny tvrdší podmínky než v koncentračních táborech, hlídaných příslušníky SS.<ref>{{Citace namemonografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul=":0Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech.|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=20, 88|isbn=}}</ref> Gestapo také mohlo dělníkovi dobu pobytu svévolně prodlužovat, prohlásit ji za tzv. ochrannou vazbu a následně jej odeslat do [[Koncentrační tábor|koncentračního tábora]]. Náplň práce tvořilo opět odklízení válečných trosek, činnost na stavbách a v průmyslu. Součástí pobytu byla šikana a ponižování, beztrestné ubližování na zdraví a týrání ze strany dozorců i hrozba poprav. Pracovní doba se tu podobně jako v německých podnicích pohybovala mezi 10 a 12 hodinami denně, pracovalo se ale mnohdy i o nedělích a svátcích. Do pracovně-výchovných táborů se mohli dostat dělníci ze západních států, Rakouska i Německa, měli ale volnější režim a Němci dokonce ani nemuseli vykonávat těžší práce. Z pracovně výchovných táborů je známé třeba zařízení v Reichenau, tábor mezi vesnicemi Schörgenhub a Wegscheid u Lince nebo tábor v Oberlanzendorf.<ref>{{Citace namemonografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul=":0Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech.|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=88-90|isbn=}}</ref> Na území protektorátu vzniklo pracovně-výchovných táborů deset, tábor v Plzni na Karlově byl zřízen pro ženy a dívky.<ref>{{Citace namemonografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul=":0Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech.|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=98|isbn=}}</ref>

V socialistickém Československu existovaly [[Tábor nucené práce|tábory nucené práce]] (TNP) mezi léty 1948 a 1954. Vznikly z podnětu [[Rudolf Slánský|Rudolfa Slánského]] a řídily se zákonem 247/1948 Sb., o táborech nucené práce. Je proto třeba je odlišovat od nápravně pracovních táborů (NPT) a dalších táborů, určených k nedobrovolné práci, které se tímto zákonem neřídily. Zřizovatelem táborů nucené práce bylo Ministerstvo vnitra, na systému se ale podílela i další ministerstva a národní podniky, které takto získanou pracovní sílu využívaly.<ref name=":1">{{Citace monografie|příjmení=Bártík|jméno=František|příjmení2=|jméno2=|titul=Vzpomínky chovance Jaroslava Vojtěcha a historie táborů nucené práce|vydání=1|vydavatel=Academia|místo=Praha|rok=2014|počet stran=253|strany=6654-57|isbn=978-80-200-2328-5}}</ref>

Noví pracovníci byli pro podniky nutností, podle potřeby pracovních sil se také volilo umístění táborů. Již v roce 1948 se totiž projevily první obtíže socialistického státu – zásobovací potíže a bouření dělníků v závodech. (Kromě toho se v září téhož roku zvedla vlna nevole proti novému režimu v souvislosti s událostí pohřbu [[Edvard Beneš|Edvarda Beneše]].)<ref>{{Citace namemonografie|příjmení=Bártík|jméno=František|příjmení2=|jméno2=|titul=Vzpomínky chovance Jaroslava Vojtěcha a historie táborů nucené práce|vydání=":1"|vydavatel=Academia|místo=Praha|rok=2014|počet stran=263|strany=54|isbn=978-80-200-2328-5}}</ref>

Dalším ze zřejmých účelů táborů nucené práce bylo zastrašení obyvatel, vznikem táborů mělo být bráněno nepokojům. Rudolf Slánský ve svém návrhu mínil ustanovit nucenou práci k vytvoření kázně mezi dělníky a k boji proti nepohodlným živnostníkům, obchodníkům a tzv. [[Kulak|kulakům]].<ref>{{Citace namemonografie|příjmení=Bártík|jméno=František|příjmení2=|jméno2=|titul=Vzpomínky chovance Jaroslava Vojtěcha a historie táborů nucené práce|vydání=":1"|vydavatel=Academia|místo=Praha|rok=2014|počet stran=263|strany=54-55|isbn=978-80-200-2328-5}}</ref> Také při své realizaci pak byly tábory určeny nepřátelům režimu, lidem, kteří se „vyhýbali práci“ a osobám, jež těmto lidem napomáhali.<ref>{{Citace namemonografie|příjmení=Bártík|jméno=František|příjmení2=|jméno2=|titul=Vzpomínky chovance Jaroslava Vojtěcha a historie táborů nucené práce|vydání=":1"|vydavatel=Academia|místo=Praha|rok=2014|počet stran=263|strany=59-60|isbn=978-80-200-2328-5}}</ref> Ve skutečnosti nebylo vůbec třeba dopustit se něčeho nezákonného, aby se občan státu do tábora nucených prací dostal – stačilo, aby se stal podezřelým, že by jednou něco spáchat mohl. Z toho také plyne, že bývali lidé na tyto práce obvykle přikázáni bez řádného soudu: mohl sem být poslán v podstatě kdokoli. Skutečným cílem bylo tyto osoby, komunistickému režimu nebezpečné, vytrhnout ze sociálních vazeb na své okolí a izolovat je. Idea táborů spočívala v převýchově osob, zvaných chovanců – jak samotnou prací, tak politickými školeními (z nichž byli před propuštěním také přezkušováni). Ačkoli však nebyl pobyt v TNP oficiálně prezentován jako trest, doba zde strávená se chovancům zapisovala do trestního rejstříku. Změna nastala až v roce 1951, kdy získalo většinu táborů do své působnosti Ministerstvo spravedlnosti a přejmenovalo je na ''přechodná nápravná zařízení''; chovancům se pak začalo říkat vězni. Jediná hranice, která, kromě zdravotní způsobilosti pro přikázání na nucené práce platila, byla věková – byli na ně posíláni lidé od osmnáctého do šedesátého roku věku.<ref>{{Citace namemonografie|příjmení=Bártík|jméno=František|příjmení2=|jméno2=|titul=Vzpomínky chovance Jaroslava Vojtěcha a historie táborů nucené práce|vydání=":1"|vydavatel=Academia|místo=Praha|rok=2014|počet stran=263|strany=57-66, 79|isbn=978-80-200-2328-5}}</ref>

Doba, kterou chovanec trávil v TNP, se pohybovala mezi třemi měsíci a dvěma roky. Komise, která o přikázání osoby do tábora rozhodla, mohla určenou dobu zkrátit nebo dotyčného propustit z důvodu zdravotní nezpůsobilosti.<ref>{{Citace namemonografie|příjmení=":1"Bártík|jméno=František|příjmení2=|jméno2=|titul=Vzpomínky chovance Jaroslava Vojtěcha a historie táborů nucené práce|vydání=|vydavatel=Academia|místo=Praha|rok=2014|počet stran=263|strany=58, 78|isbn=978-80-200-2328-5}}</ref> Tatáž tříčlenná komise, jmenovaná krajským národním výborem, také rozhodovala o dalších „sankcích“ pro osobu, přikázanou na nucené práce: