Dějiny Univerzity Karlovy (1918–1945): Porovnání verzí

[[Rektor]]em roku [[1918]]–[[1919]] byl zvolen právník [[Karel Hermann-Otavský]] a hned na prvním zasedání 29. října univerzita zrušila své rozhodnutí z roku [[1915]] o vyloučení profesora Masaryka a zároveň žádala o založení nové [[Masarykova univerzita|české univerzity v [[Brno|Brně]]. Česká univerzita si přisvojila historický archiv a jednala o návrhu Filosofickéfilosofické fakulty, aby Teologickákatolická teologická fakulta přestala být součástí univerzity, a zároveň o žádosti [[Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy|Husovy československé evangelické fakulty]], aby byla do univerzity zařazena. Obě fakulty se tak mimoděk staly spojenci, stejně jako při opakované žádosti Husovy fakulty roku 1937, již opět podpořila jen lékařská a teologická fakulta.<ref name="jedna"> Havránek – Pousta (vyd.), ''Dějiny univerzity Karlovy'' IV. (1918–1990). Praha 1995.</ref>

Zákon z roku 1920, podle předkladatele nazývaný „[[Zákon o poměru pražských univerzit|lex Mareš]]“, stanovil, že česká univerzita se bude nazývat „Univerzita„Universita Karlova“, že jí připadnou všechny historické dokumenty a insignie a že majetek se má mezi obě univerzity nově rozdělit podle počtu studentů. O názvu [[Německá univerzita v Praze|německé univerzity]] se mělo rozhodnout později a už v této době padl z české strany návrh, aby se odstěhovala do [[Liberec|Liberce]], jako později v roce 1938; německá univerzita to však odmítla. Její postavení se ovšem po roce 1918 zhoršilo, nebyla však proti české univerzitě nijak diskriminována a byla jedinou univerzitou národnostní menšiny ve střední a východní Evropě.

Některé kliniky se přestěhovaly do Podolského sanatoria, roku 1926 byl otevřen Purkyňův ústav na Albertově, Filosofickáfilosofická fakulta získala budovu v Břehové ulici, roku 1927 se Teologickáteologická fakulta přestěhovala do nové budovy v Dejvicích a roku 1929 byla otevřena [[Jan Kotěra|Kotěrova]] budova Právnicképrávnické fakulty na Náměstínáměstí Curieových a budova Filosofickéfilosofické fakulty na dnešním Palachově náměstí. V letech 1933–341933–1934 se rektor [[Karel Domin]] a ministerstvo pokusili fakticky prosadit „lex Mareš“, zůstalo však při převedení Karolina a převzetí insignií, nicméně došlo k ostrým šarvátkám mezi studenty. Události s tím spojené se pak nazývaly jako "„[[insigniáda]]"“.

Počet studentů po válce rychle rostl a činil mezi 8 až 12 tisíci, podíl žen se pohyboval kolem 10 % na právnické, kolem 20 % na lékařské a přírodovědecké a téměř 50 % na filosofické fakultě. Na univerzitě studovalo kolem 10 % cizinců, zejména z východní Evropy a Balkánu, a o něco méně Slováků. Asi 80 % studentů si muselo přivydělávat, asi 70 % dostávalo nějakou podporu z domova. Svaz studentstva, jehož předsedou byl [[Václav M. Havel]], se snažil řešit ubytování studentů: otevřel koleje v Loretánské ulici, postavil provizorium na Letné a od roku 1922 i Akademický dům ve Strakově akademii. Později přibylo několik dalších kolejí. Vlivné studentské spolky ovládliovládly už koncem 20. let [[Československá národní demokracie|národní demokraté]] a ozvaly se první námitky proti cizím studentům. Vedle Jihoslovanů to byli hlavně Rusové a Ukrajinci, mezi mediky se však ozývaly i námitky proti Židům.<ref name="jedna"/>

Po Mnichově a obsazení republiky se do Prahy vrátilo mnoho profesorů z pohraničí i ze Slovenska a už v lednu 1939 vykázala vláda z univerzity židovské učitele i studenty. [[Německá univerzita v Praze|Německá univerzita]] se stala prvním ohniskem [[Národně socialistická německá dělnická strana|NSDAP]] v Praze, od srpna 1939 se stala říšskou institucí a převzala opět archiv a insignie. 1.&nbsp;září 1939 byla zatčena řada profesorů, po policejní střelbě do manifestace 28.&nbsp;října zemřeli studenti O. Sedláček a [[Jan Opletal|J. Opletal]], jehož pohřeb 15.&nbsp;listopadu vyústil ve velkou manifestaci. V následujících dvou dnech nacisté devět studentských funkcionářů bez soudu zastřelili, téměř 1&nbsp;200 studentů ze všech kolejí odvezli do koncentračního tábora [[Koncentrační tábor Sachsenhausen|Sachsenhausen]] a „na tři roky“ zavřeli české vysoké školy. Budovy obsadila [[Schutzstaffel|SS]] a i profesoři se dlouho marně domáhali vstupu, aby si mohli odnést osobní věci. Většinu budov dostala německá univerzita, která byla přejmenována na Německou Karlovu univerzitu (''Deutsche Karls-Universität''). Ačkoli česká již byla uzavřena, byla v souvislosti s tím přejmenována i ona, dostala dočasný název „Česká universita Karlova“.<ref>Vládní nařízení č. 188/1940 Sb., o pojmenování české university v Praze. [http://ftp.aspi.cz/opispdf/1940/063-1940.pdf Dostupné online.]</ref>

Čeští studenti i učitelé byli z velké části [[Totální nasazení|totálně nasazeni]], z 55 profesorů a docentů, uvězněných v koncentračních táborech, jich 26 zahynulo. Několik set studentů, kteří emigrovali, obnovilo roku 1940 činnost Ústředního svazu a roku 1941 byl v Londýně 17.&nbsp;listopad vyhlášen jako [[Mezinárodní den studentstva]]. Asi 50 československých studentů mohlo dokončit studia v Británii a byli promováni v [[Oxford]]u v letech 1943 a 1944.<ref name="jedna"/>