Josef Pfitzner: Porovnání verzí

▲Vše se ale obrátilo v druhé polovině 30. let, kdy vstoupil do [[Sudetendeutsche Partei|SdP]] oslněn jejím vítězstvím ve volbách. V [[Henlein]]ovi spatřoval legitimátora „myšlenky sjednocení sudetoněmeckého národního společenství“. Po předběžných rozhovorech s [[Karl Hermann Frank|K. H. Frankem]] začal pracovat na knize „Sudetendeutsche Einheitsbewegung“, kterou věnoval Henleinovi. K. H. Frank byl tehdy ještě karlovarským knihkupcem, poslancem za [[Sudetendeutsche Partei|SdP]] a šéfem jejího nakladatelství. Pfitzner se zřejmě kochal myšlenkou politické kariéry v SdP. V roce 1936 knihu dokončil a odevzdal k vydání. To však bylo pozastaveno kvůli výhradám k určitým pasážím, které musel opravit.

▲Definitivní rozkol s českými historiky znamenalo otištění dvou dopisů od Josefa Pekaře v novinách SdP ''Die Zeit'' dne 23. 1. [[1937]]. Snažil se jimi dokázat Pekařovy [[antisemitismus|antisemitské]] postoje a sympatie k sudetoněmeckému pronacistickému hnutí. Česká odborná veřejnost dobře věděla, že Josefa Pekaře už ke konci života opouštěly duševní síly a tento čin považovala za hyenismus.

▲== Druhá republika a Protektorát ==

▲Svou první veřejnou funkci získal až v roce [[1938]]. Po [[Komunální volby 1938 (Československo)|obecních volbách z roku 1938]] se stal členem zastupitelstva města [[Praha|Prahy]]. 16. 3. [[1939]] pak vítal [[Adolf Hitler|Adolfa Hitlera]] na [[Pražský hrad|Pražském hradě]]. Pfitzner byl jmenován vládním komisařem ve správě Prahy s titulem náměstka primátora, kterým ponechali JUDr. [[Otakar Klapka|Otakara Klapku]]. 11. prosince 1939 byla jejich postavení právně upravena. Pfitzner měl být o všem informován a měl právo spolupodpisu s [[primátor]]em. Od ledna 1940 pravidelně posílal situační zprávy státnímu tajemníkovi K. H. Frankovi.

▲Jeho velkou výhodou bylo, že dobře znal české prostředí. Počátkem roku [[1940]] vyvolal první otevřené konflikty s primátorem Klapkou a s lidmi z jeho nejbližšího okolí. Záminkou byla Klapkova účast na Němci nepovolených vzpomínkových akcích. Pfitzner si chtěl ideologicky podmanit Prahu (napsal spisek Tausendjähriges Prag), což byl další důvod ke svárům s Čechy. Kontroloval veškeré publikace vydávané o Praze a několik jich zakázal vydat. Postaral se také o přeškolení a přezkoušení pražských turistických průvodců. Napsal monografii “Kaiser Karl IV.“, pohoršovalo ho, jak se Češi dívají na postavu [[Karel IV.|Karla IV.]] Celé pojetí [[František Palacký|Palackého]] dějin mu přišlo scestné (podle něj se Češi chlubí cizím peřím, přivlastňují si totiž skutky Němců). Snažil se z Prahy dostat vše, co podporovalo českou národní hrdost a samozřejmě židovské pomníky (např. socha [[Rabi Löw|Rabiho Löwa]] z mariánského náměstí a z Pařížské třídy sochu [[Mojžíš]]e, všechny odstraněny do 10. března 1940). Proti odstranění pomníku francouzského historika [[Ernest Denis|Ernesta Denise]] se Klapka postavil a Pfitzner byl nucen věc postoupit zemskému prezidentovi, ten ovšem pod nátlakem musel nakonec souhlasit a i tento pomník byl v noci z 20. na 21. dubna 1940 odstraněn. Pfitzner chtěl nechat odstranit i [[Woodrow Wilson|Wilsonův]] památník, na to si ovšem musel počkat až do vstupu [[Spojené státy americké|USA]] do války. Inicioval také vznik komise, která měla změnit [[Znak Prahy|pražský městský znak]] z roku [[1927]], kde měl také sám zasedat. Nakonec však převzali pouze znakový štít z původního znaku. Pfitzner také nařídil přezkoumat veškeré nápisy na českých památnících a pamětních deskách. V dubnu 1940 byl vypracován seznam ulic, které se mají přejmenovat. Primátor [[Otakar Klapka|Klapka]] začal až nesmyslně dodržovat stále ještě platné právní předpisy. To vyvolalo další rozpory s Pfitznerem. Díky neprůhlednosti starých norem a nových nařízení se Němcům nedařilo zavést do pražského magistrátu němčinu. Němečtí úředníci byli proto nuceni jednat a psát zprávy v češtině. Despekt českých úředníků zašel tak daleko, že s Pfitznerem jednali výhradně česky. Od počátku roku [[1940]] si v téměř každé měsíční situační zprávě na Klapku stěžoval.

▲Když čeští úředníci začali úmyslně zdržovat poněmčování pražských ulic, dal Klapkovi svou nespokojenost najevo i K. H. Frank, vyhrožoval mu deportací do [[koncentrační tábor|koncentračního tábora]]. 9. července 1940 byl Otakar Klapka po výpovědích mučených vězňů z odboje i se svými spolupracovníky zatčen a všichni byli pro svou intenzivní spolupráci s odbojem popraveni. Pfitzner se domníval, že konečně přišla jeho šance a navrhl ustanovit v Praze německého i českého primátora, přičemž německý primátor by samozřejmě měl konečné slovo a právo veta. Jeho návrhy však zůstaly bez odezvy a na Klapkovo místo byl jmenován JUDr. [[Alois Říha]].

▲Na podzim roku 1941 do funkce zastupujícího říšského protektora nastoupil [[Reinhard Heydrich]], kterého Pfitzner obdivoval a snažil se si jej předcházet. 5. prosince 1941 konzultoval s K. H. Frankem personální změny na vyšších místech a Pfitznerovi svitla nová naděje. Heydrichovi se ale Pfitzner patrně nezamlouval a své antipatie mu měl dát velice brzy najevo. O Pfitznerových intelektuálních postojích měl nevalné mínění i [[Joseph Goebbels]], který nechal zničit jeho monografii o dějinách [[Polsko|Polska]]. K takovému postoji se přidali i další (např. SS-Sturmbannführer [[Walter Jacobi]] a šéf pražského gestapa [[Horst Böhme]]). Pfitzner cítil, že jeho pozice začíná být ohrožena, a začal hledat podporu. Byl přijat Frankem, který jej uklidňoval tím, že mu bude umožněn důstojný odchod a místo profesora na univerzitě v [[Kaliningrad|Královci]] nebo [[Berlín]]ě. Oporu také hledal u sudetoněmeckých nacistů (Franz Mai, Konstantin Hösse, Alfred Bunter), a napsal i Henleinovi). 27. května [[1942]] je však při [[Operace Anthropoid|atentátu]] zraněn Heydrich a o týden později umírá. Pfitzner opět cítí svoji šanci, aktivně se účastní všech akcí spojených s Heydrichovou smrtí a horlivě jej oplakává. Za měsíc se ale již opět mluví o jeho odchodu. Fuchs mu nabízí místo profesora na univerzitě ve [[Štýrský Hradec|Štýrském Hradci]], to je však pro Pfitznera málo. Frank mu slíbil důstojný odchod, což pro něj znamená být profesorem v [[Berlín]]ě nebo rektorem na univerzitě v Praze atd. Jedinou oporou mu v těchto těžkých časech jsou pražští příslušníci [[Sturmabteilung|SA]].

▲Frank se proto obrací s prosbou do Berlína, aby Pfitznera povolali na některou z říšských univerzit. Říšský ministr výchovy Mentzel však odpověděl, že pro člověka takových kvalit nemá žádné dostačující místo a navrhl, aby byl Pfitznerovi zadán nějaký „výzkumný úkol v rámci ministerstva pro východ“. Připomněl navíc jeho neoblíbenost. Frank se tedy obrátil rovnou na ministra pro východ [[Alfred Rosenberg|Alfreda Rosenberga]]. Vzhledem k tomu, že se však Rosenberg Frankovi vůbec neobtěžoval odpovědět, ponechal Frank nakonec Pfitznera ve funkci. Upustil také od myšlenky, že místo primátora obsadí Němcem.

▲Tato situace otřásla Pfitznerovou osobní autoritou natolik, že se primátor Říha začal chovat jako jeho předchůdce a zarputile se Pfitznerovi snažil ve všem odporovat. Pfitzner sám se poté stával stále skromnějším a nenápadnějším. Stále však neotřesitelně věřil Vůdci a Říši a nepřipouštěl si, že by Německo mohlo válku prohrát. Svoji rodinu poslal do Rakouska teprve v dubnu 1945 a sám zůstal v Čechách.

▲Dr. [[Emil Franzel]] jeho charakter popsal jako „přehnaně sebevědomý, ironický, dobrý řečník“, který byl ve své funkci náměstka primátora „nucen vystupovat jako fanatický nacista a měl hodně nepřátel.“ Byl oddaný [[Adolf Hitler|Vůdci]] a Říši. Pracoval oddaně a nesledoval vlastní finanční prospěch, ale totéž očekával od všech Němců. Zřejmě proto nebyl příliš oblíbený. A díky své víře se necítil vinen.

▲Nicméně Mimořádný lidový soud v Praze ho shledal vinným trestnými činy dle §§ 1, 2 a 6 [http://www.psp.cz/docs/laws/dek/161945.html Dekretu presidenta republiky ze dne 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech], tzv. velkého retribučního dekretu a vynesl rozsudek smrti. Jeho [[poprava]] proběhla veřejně dne [[6. září]] [[1945]] na [[Náměstí Hrdinů (Praha)|Soudním náměstí]] na [[Pankrác (Praha)|Pankráci]]; byla poslední veřejnou popravou na území Československa<ref>http://virtualni.praha.eu/namesti/namesti-hrdinu.html</ref>.