|
}}
}}
'''Uhličitan sodný''' (Na<sub>2</sub>CO<sub>3</sub>), též '''soda''', '''soda na praní''', '''těžká/lehká soda''' nebo '''kalcinovaná (kalc.) soda''', je [[anorganická sloučenina]]. Je to [[sodík|sodná]] ¨[[soli|sůl]] [[kyselina uhličitá|kyseliny uhličité]]. V bezvodém stavu jde o bílý prášek tající při 851 °C. Ve vodě se snadno rozpouští za uvolnění hydratačního tepla. [[krystalizace|Krystalizací]] za laboratorní teploty lze získat nejdůležitější [[hydrát]], tzv. krystalovou sodu (Na<sub>2</sub>CO<sub>3</sub>·10H<sub>2</sub>O) - [[Kyselina uhličitá#Výskyt|uhličitan sodný, dekahydrát]]. Vodné roztoky sody jsou silně [[Zásadyzásady (chemie)|zásadité]] z důvodu [[hydrolýza|hydrolytického]] štěpení (je to sůl silné [[Zásady (chemie)|zásady]] a slabé [[kyseliny]]). Soda se synteticky vyrábí ve velkém množství z [[chlorid sodný|chloridu sodného]] [[Solvayův proces|Solvayovým procesem]].
== Historie ==
Soda patří k nejdůležitějším produktům chemického průmyslu. Nachází využití v rozmanitých výrobách, jako např. v keramice, textilním průmyslu (barvení a zpracování bavlny), při výrobě mýdel, ve sklářství, při výrobě buničiny, v pracích a odmašťovacích prostředcích, v chemickém průmyslu jako levná alkálie atd. Současná výroba sody na světě přesáhla 32 mil. t/rok.
Soda je známa od nepaměti. Již ve starém Egyptě byla k dispozici přírodní usazenina obsahující 4% Na<sub>2</sub>CO<sub>3</sub> a 25% NaHCO<sub>3</sub>, která se používala např. při mumifikaci. Do 18. století byla soda vyráběna spalováním rostlin rostoucích na mokrých a slaných půdách. Popel byl poté [[kalcinace|kalcinován]] a vyluhován. Vzniklý produkt obsahující podle provenience od 3 do 30% Na<sub>2</sub>CO<sub>3</sub>, byl drahý a dostupný jen v omezeném množství. V 18. století se zvýšila poptávka zejména po skle, mýdle a textilu a dostupné zdroje sody přestaly dostačovat. Proto r. 1775 Francouzská akademie věd vyhlásila soutěž o nejlepší postup, jak z dostupných surovin vyrobit sodu. Soutěž vyhrál francouzský lékař [[Nicolas Leblanc]], který založil první výrobnu sody podle svého postupu, která však zkrachovala a vynálezce skončil sebevraždou v chudobinci.
Leblancův postup byl realizován v Anglii, která nutně potřebovala sodu na zpracování bavlny dovážené z kolonií. První anglická výrobna byla uvedena do provozu r. 1829. Výroba sody Leblancovým postupem dosáhla vrcholu kolem r. 1880, kdy Anglie produkovala ročně 500 t a zbytek světa 250 t. Výroba sody Leblancovým postupem potom začala upadat, protože byl průmyslově realizován energeticky výhodnější Solvayův postup, který produkoval méně odpadů a poskytoval kvalitnější sodu. Belgičan E.Solvay vyřešil problém jak obrátit směr reakce a technicky postup realizoval. V r. 1865 již byla v Belgii prvá výrobna sody s kapacitou 1.,5 t/den. V Německu byla první Solvayova jednotka uvedena do provozu r. 1880. Solvayův proces zcela vytlačil Leblancův postup počátkem 20. let 20. století a r. 1923 byla zastavena poslední výrobna sody postupem podle Leblanca.
Po 2. světové válce nabyla na důležitosti výroba sody z minerálu [[trona]], Na<sub>2</sub>CO<sub>3</sub>.NaHCO<sub>3</sub>.2H<sub>2</sub>O, který byl objeven r. 1937. Výroba z trony je ekologická, investičně málo náročná a poskytuje levný produkt. V USA jsou dnes v provozu jen čtyři Solvayovy jednotky a většina sody je vyráběna z trony. Jelikož v Evropě není trona k dispozici, vyrábí se zde soda stále Solvayovým postupem. Výroba sody z trony kryje přibližně 30% její celosvětové spotřeby.
|
