Kandži: Porovnání verzí

Přidáno 1 917 bajtů ,  před 6 lety
rozšíření obsahu
(rozšíření obsahu)
== Čtení kandži ==
V kandži jednotlivý znak reprezentuje význam, resp. kořen slova. Čtení znaku nelze zjistit z jeho písemné podoby, je třeba se jej naučit. Každý znak má formálně dvě čtení:
* '''sinojaponské''' (on, 音), tzv. onjomi
* '''japonské''' (kun, 訓), tzv. kunjomi
Sinojaponské čtení vychází z čínštiny, japonské čtení je oproti tomu čtení vycházející z původní japonštiny, tj. mluveného jazyka před příchodem čínských znaků. Některé znaky mají pouze jedno čteníonjomi a jedno kunjomi, jiné jich mají více, u některých japonské či sinojaponské čtení chybí. SinojaponskéTyto čtenízvláštnosti sejaponského používázpůsobu večtení složenináchpůvodně (''hi''čínských oheňznaků [[:wikt:火|火]], ''jama''jsou horadány [[:wikt:山|山]], ''kazan''především sopkarozdíly [[:wikt:火山|火山]]),mezi japonskéjaponštinou předevšíma v případě,čínštinou kdya znaksamotným stojíprůběhem samostatně,procesu nebopřebírání jakoznaků kořenkandži slovapro (''taberu''zápis jíst [[:wikt:食べる|食べる]])japonštiny. V některých případech se i složeniny čtou japonsky, v dalších případech se vyskytuje kombinované japonsko-sinojaponské (on-kun i kun-on) čtení, ke správnému čtení je nutné znát [[kontext]] či daný [[úzus]].
 
Zjednodušeně lze říct, že zpočátku se v Japonsku psalo přímo čínsky. S pronikáním čínštiny do japonské kultury docházelo k svébytnému vývoji čtení znaků, ve kterém bylo původní čínské čtení často ''pojaponštěno'' či zkomoleno. Takové čtení znaku se nazývá onjomi a je obvyklé, že jeden znak kandži má takových čtení hned několik zároveň, což může mít několik příčin:
 
1) Různá onjomi slouží k odlišení významu daného znaku podle kontextu (jeden znak často slouží pro označení několika různých konceptů).
 
2) Jde o výsledek vývoje mluvené čínštiny, který způsobil, že znak, který již přišel do Japonska dříve a má své onjomi, dorazil např. v nějakém novém náboženském textu znovu, ale tentokrát s dalším čtením.
 
3) Jde o výsledek odlišného způsobu pojaponšťování čínské výslovnosti pro dané slovo (důvodem je mimo jiné fakt, že čínská výslovnost mohla znít jinak budhistickým učencům a jinak obchodníkům, a záleželo proto na tom, kdo a v jaké podobě předal čtení znaků dál).
 
Postupem času se znaky s příslušnými významy začaly číst japonsky, jelikož mluvená japonština svébytně existovala a docházelo ke snahám o vznik její písemné podoby. Tím došlo k přiřazení japonského čtení k čínským znakům, které nazýváme kunjomi. Například znak pro východ [[:wikt:東|東]] má onjomi ''tó''. Zároveň však pro stejný význam existují hned dva původní japonské výrazy: ''higaši'' a ''azuma''. Ty se proto ke znaku připojily a staly se z nich příslušná kunjomi.
 
Sinojaponské čtení se používá ve složeninách (''hi'' oheň [[:wikt:火|火]], ''jama'' hora [[:wikt:山|山]], ''kazan'' sopka [[:wikt:火山|火山]]), japonské především v případě, kdy znak stojí samostatně, nebo jako kořen slova (''taberu'' jíst [[:wikt:食べる|食べる]]). V některých případech se i složeniny čtou japonsky, v dalších případech se vyskytuje kombinované japonsko-sinojaponské (on-kun i kun-on) čtení, ke správnému čtení je nutné znát [[kontext]] či daný [[úzus]].
 
Pro zápis výslovnosti se používá [[furigana]].
7

editací