Jomkipurská válka: Porovnání verzí

Teprve po několika dnech, po dokončení [[mobilizace|mobilizace,]] se Izraelským obranným silám (IOS) podařilo na Golanských výšinách zastavit útok a zatlačit syrské jednotky zpět. V dalších dnech se Izraeli podařilo nejen stabilizovat frontu na Sinajském poloostrově a zastavit egyptský útok, ale i překročit Suezský průplav.

Z vojenského hlediska se jednalo o vítězství Izraele, z politického zvítězil Egypt, neboť původního cíle, vytlačit Izrael od Suezského průplavu a ze Sinajského poloostrova, se podařilo v dalších letech dosáhnout.

Po uzavření příměří, kterým byla ukončena [[Opotřebovací válka|Opotřebovací válka,]] došlo u obou nejvýznamnějších rivalů Izraele ke změnám na mocenských postech; v Egyptě se po [[Násir]]ově smrti dostal začátkem podzimu [[1970]] k moci [[Anvar as-Sádát|Anvar Sádát]], v Sýrii krátce na to [[Háfiz Asad]] definitivně upevnil své mocenské postavení a stal se takřka neomezeným vládcem.

Sádát sice byl pro prodloužení příměří s Izraelem, ale zároveň bojoval s dalšími mocenskými skupinami v Egyptě, zejména se skupinou [[viceprezident]]a [[Alí Sabrí|Alího Sabrího,]] a proto byl nucen směrem k Izraeli a [[Spojené státy americké|USA]] volit konfrontační tón, kterým se snažil upevnit svou pozici v arabském světě. Ale ani [[sovětsko-egyptské vztahy]] nebyly ideální. [[Moskva]] nepokrytě podporovala Sabrího, čímž ještě více zvýšila Sádátovu averzi vůči sobě. Proto začal Sádát hledat spojení do Spojených států. Americká vláda ale nedokázala tuto nabídku uchopit a řadou nešťastných kroků promarnila šanci na mírové urovnání na [[Blízký východ|Blízkém východě]]. Přestože byl Sádát jak velmocemi, tak arabským světem považován za slabého či dočasného vůdce, dokázal se v květnu [[1971]] víceméně [[Ústava|ústavní]] cestou zbavit Sabrího skupiny a upevnit tak svou svrchovanou moc v Egyptě. Zároveň koncem téhož měsíce podepsal s [[Andrej Gromyko|A. Gromykem]] novou [[Sovětsko-egyptská mírová smlouva|sovětsko-egyptskou mírovou smlouvu]], ve které se [[Sovětský svaz|SSSR]] zavázal k dodávám moderních zbraňových systémů a získal egyptské základny, čímž rozšířil rozsah své vojenské přítomnosti na Blízkém východě.<ref>{{Citace monografie

}}[Dále jen: ''Dunstan'']</ref> S dalšími jednáními se Rogersův plán díkyvlivem izraelskémuizraelského a egyptskémuegyptského odmítání kompromisů a vlažnémuvlažného postojipostoje amerických vrcholných představitelů dostával do stále bezvýchodnější situace, až v listopadu 1972 skončil americkou rezignací na jakékoliv další mírové iniciativy v regionu.<ref>Wanner, str. 94</ref>

Sádát si byl vědom toho, že jeho mocenské postavení je ve skutečnosti vratké, a proto se snažil hoje upevnit. Navenek vydával opakovaná prohlášení o mobilizacích proti izraelské okupaci, ta však přestávala být brána vážně.<ref>{{Citace monografie

Zatímco se při opakovaných setkáních se sovětskými představiteli se snažil získat větší množství zbraní, zejména nejmodernějších systémů, ve vnitřní politice upevňoval svou moc posilováním role [[Egyptská armáda|armády]]. Ta prodělávala modernizaci nejen co do výzbroje, ale i po stránce výcviku vojáků a výchovy nových velitelských kádrů. Byl kladen důraz zejména na vzdělání a fyzickou připravenost. Zároveň ale stoupala sovětská vojenská přítomnost v Egyptě; SSSR se významně podílel na ochraně egyptského vzdušného prostoru a skupiny vojenských poradců v námořnictvu či [[Protiletecká obrana|protiletecké obraně]] byly na egyptském velení prakticky nezávislé. To ovšem vedlo k narůstání počtu konfliktů mezi Sověty a Egypťany, pramenící převážně ze sovětské arogance vůči Egypťanům.<ref>Wanner, str. 107</ref> Ovšem nejhorší pro Egypťany bylo zjištění, že Sovětský svaz předává v rámci udržení [[Status quo|statu quo]] informace o egyptské armádě USA a potažmo Izraeli. Problémy vyvrcholily 9. července 1972, kdy egyptská armáda obklíčila sovětské základny a SSSR dostal týdenní ultimátum na odsun z Egypta. Sádát se tak nejen snažil přivést sovětsko-egyptské vztahy na rovnoprávnější základ, ale i ještě více upevnit svou pozici na domácí politické scéně. Zároveň si od tohoto kroku sliboval, že USA zmírní svůj jednoznačně proizraelský postoj. To se však nestalo. Na mezinárodním poli bylo vypovězení sovětských poradců vnímáno jako prázdné gesto a nepřikládala se mu větší důležitost.<ref>Wanner, str. 110</ref>

Poté, co Sádát získal saúdskoarabskou finanční pomoc, přiměl k užší spolupráci [[Jordánsko]] a uzavřel se Sýrií smlouvy o společném velení, mohl Sádát v srpnu 1973 považovat přípravy na válku proti Izraeli za ukončené.<ref>Wanner, str. 120</ref>

Jako protiváha sovětské angažovanosti v Egyptě a Sýrii, se Spojené státy staly velmocenským garantem Izraele, a to zejména v oblasti vojenských dodávek. Izraelský požadavek na uznání ze strany arabských zemí od počátku ovlivňoval americké snahy o uzavření míru na Blízkém východě. Teprve v případě uznání byli izraelští představitelé v čele s [[Golda Meirová|Goldou Meirovou]] ochotni jednat o územních ústupcích. Na arabské a zejména egyptské straně byla neochota k přijmutí mírových plánů umocněna nevůlí Izraele jednat o vyklizení Jeruzaléma a [[Golanské výšiny|Golanských výšin]]. Rogersův plán, počítající se stažením Izraele z celého [[Sinajský poloostrov|Sinajského poloostrova,]] byl v [[Tel Aviv]]u odmítnut.

Přestože po ukončení Opotřebovací války došlo k zastavení střetů mezi izraelskou armádou a armádami jeho arabských sousedů, docházelo ve vzrůstající míře ke konfliktům mezi Izraelci a [[Palestinci|palestinskými]] bojůvkami. Tyto konflikty od menších teroristických útoků palestinských ozbrojenců proti židovským civilistům až po otevřené ozbrojené útoky měly za následek stupňující se izraelské odvetné reakceakce, jejichž výsledkem byli převážně mrtví palestinští civilisté. Palestinské útoky vedly v roce 1971 k dvěma výpadům izraelské armády do [[Libanon]]u, ve kterém měli palestinští partyzáni své základny. Počátkem roku 1972 se vystupňovala jednak palestinská protižidovská teroristická činnost v západní [[Evropa|Evropě]] a zintenzivnilo ostřelování Izraele z území [[Libanon]]u. Na to Izrael odpověděl nejen dalším výpadem na území tohoto státu, ale i proti území Sýrie. [[Izraelsko-palestinský konflikt]] eskaloval v září 1972 po tzv. [[Mnichovský masakr|Mnichovském masakru]]. Na ten Izrael odpověděl leteckými útoky proti palestinským táborům v Libanonu a Sýrii. Následovaly vražedné kampaně, při kterých si komanda [[Černé září (skupina)|Černého září]] a dalších palestinských skupin a izraelských tajných služeb navzájem likvidovala své představitele v zahraničí. Tuto vlnu bojů přijímaly Egypt a Sýrie s uspokojením, neboť to odvádělo pozornost Izraelců od příprav na válku.<ref>Wanner, str. 112-115</ref>

O možném útoku z egyptské strany byla izraelská zpravodajská služba [[Mosad]] informována prostřednictvím svého agenta umístěného poblíž Anwara Sádáta. Na základě informací od tohoto zdroje byla v Izraeli v polovině května 1973 vyhlášena částečná [[mobilizace]]. Ta byla ukončena propuštění záložníků v polovině srpna.<ref>Dunstan, str. 21</ref> Zbytečné mobilizace znamenaly pro Izrael nejen značnou finanční zátěž, ale poskytovaly arabským protivníkům argumenty pro obviňování Izraele ze stupňování napětí v oblasti. Na jaře 1973 navštívila izraelská premiérka Golda Meirová USA. Při jednáních s prezidentem [[Richard Nixon|Nixonem]] odmítla další americké mírové iniciativy jako zbytečné s poukazem na neschopnost Egypta získat obsazená území vojenskou silou. Zároveň ale požádala o pomoc ve formě vojenských dodávek. V polovině dubna 1973 Izrael navíc vystupňoval svou protiteroristickou kampaň známou jako [[operace Boží hněv]], když zvláštní oddíly izraelské armády podnikly koordinovaný útok proti palestinským cílům v Libanonu při operaci známé jako [[Operace Jaro mládí]]. Naproti tomu v činnosti proti Sýrii a zejména Egyptu se vršily ze strany izraelských zpravodajských služeb omyly a přehmaty. Docházelo zejména k fatálnímu podceňování protivníka a z toho vyplývajícíhovyplývající špatnéhošpatné vyhodnocování získaných poznatků podporovanéhopodporované dezinformační kampaní. Přestože se od konce léta stupňovalo množství zpráv varujících před egyptsko-syrským útokem (včetně varování od jordánského [[Husajn I.|krále Husajna]] na jeho tajné schůzce s G. Meirovou 25. září či o něco později varování od [[Central Intelligence Agency|CIA]]), velení izraelské zpravodajské služby [[Aman (zpravodajská služba)|Aman]] v čele s [[Eli Zeira|Eli Zeirou]] nadále trvalo na nereálnosti války.<ref>Dunstan, str. 22</ref>

13. listopadu 1970 se moci v Sýrii definitivně ujal Háfiz Asad, do té doby známý tím, že jako vrchní velitel syrského letectva odmítl podpořit syrský tankový útok do Jordánska vedený na podporu palestinského boje proti jordánské vládě. Toto odmítnutí mělo za následek porážku syrských intervenčních pozemních jednotek a jejich vytlačení z Jordánska. Poté, co se Asadovi podařilo zbavit se [[marxismus|marxistické]] opozice, vytvořil poměrně stabilní a mocensky vyvážený režim. Sýrii orientoval výrazně protiizraelsky. Přes nemarxistickou orientaci byla Sýrie stále více závislejšízávislá na sovětských vojenských dodávkách.

Sýrie, na rozdíl od Egypta, odmítala rezoluci [[Organizace spojených národů|OSN]] č. 242 a jako svůj prioritní cíl deklarovala zničení Izraele.<ref>Dunstan, str. 17</ref> V mezinárodní politice byl Asad Sádátovým rivalem, což mu ale nebránilo v pozdější užší spolupráci s Egyptem a podřízení syrské armády egyptskému vrchnímu velení. Při egyptsko-syrských jednáních jmenoval Asad egyptského ministra války velitelem i syrské protiizraelské fronty.

Na začátku 70. let patřil [[Blízký východ]] mezi oblasti zvýšeného zájmu velmocí, tedy SSSR a USA, ale nikoliv mezi jejich priority. Spojené státy se snažily nalézt východisko ze svízelné situace, do které se dostaly během vleklé [[Válka ve Vietnamu|války ve Vietnamu]], rýsovala se možnost průlomu v minimálních americko-čínských vztazích a zanedbatelný nebyl, alespoň pro prezidenta Nixona, blížící se volební rok [[1972]]. SSSR, kterému se podařilo zklidnit vztahy se Spojenými státy po [[Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa|intervenci do Československa,]] přijal na 24. sjezdu [[Komunistická strana Sovětského svazu|KSSS]] tzv. ''politiku détente,'' v jejímž rámci se snažil minimalizovat rizika americko-sovětské konfrontace.

Americká angažovanost v oblasti se ponejvíce omezovala na pokusy o uzavření mírové smlouvy mezi Izraelem a jeho arabskými protivníky. Tato iniciativa, známá jako Rogersův plán, narážela na řadu problémů. Hlavním z nich byla neústupnost Izraele co seve týkávěci opuštění některých okupovaných území a odpor Egypta a Sýrie k usednutí s Izraelem k jednomu stolu. To se totiž v očích arabského světa rovnalo uznání Izraele ze strany těchto zemí a zradě. Zanedbatelnými nebyly ani přehmaty americké administrativy, jako například podceňování arabských představitelů či nevalná znalost problematiky ze stranyu amerických vyjednávačů. Důležitou roli navíc hrála i americká podpora Izraeli, která z USA jako zprostředkovatele mírových rozhovorů činila pro [[Arabové|Araby]] nedůvěryhodného partnera. Přes toto všechno se egyptský prezident Sádát ještě na začátku roku 1971 snažil o sblížení s USA. Když však jeho snahy byly z americké strany bojkotovány, obrátil se na SSSR. Díky dodávkám vojenského materiálu i ekonomické pomoci byl Sovětský svaz pro země Blízkého východu důležitým partnerem. Egypt se dokonce stal na této pomoci závislým. Přestože tato pomoc byla pro země východního bloku vyčerpávající a Sovětský svaz přivedla až na hranici jeho ekonomických možností, stala se pro SSSR příležitostí vojensky se více uchytit v prostoru Blízkého východu. 21. května 1971 byla podepsána sovětsko-egyptská smlouva, která Egyptu zajišťovala přísun nejmodernější sovětské vojenské techniky. SSSR se ale zároveň od počátku snažil tyto dodávky brzdit, neboť se oprávněně obával, že je Egypt použije pro vyvolání další konfrontace s Izraelem, což by mohlo ohrozit proces détente a vést k nežádoucí konfrontaci mezi velmocemi. Některé politické a vojenské kruhy v SSSR navíc z principu nedůvěřovaly spojenectví s [[Marxismus|nemarxistickými]] režimy a poukazovaly na arabskou nespolehlivost. Hlavně z těchto důvodů sovětské vojenské dodávky neobsahovaly taktické rakety či strategické bombardéry, které Egypt opakovaně požadoval.

USA, které přes množství výhrad byly vnímány jako jediný možný garant mírových rozhovorů, začalizačaly prodávat do Izraele vojenskou techniku, zejména stíhací letouny [[Phantom II]] a [[Douglas A-4 Skyhawk|Skyhawk]], ale stejně jako SSSR se snažilisnažily nevyvolat těmito dodávkami situaci, při které by byl konflikt neodvratný. Po návštěvě G. Meirové v USA v prosinci 1971 byl veškerými jednáními na Blízkém východě pověřen [[Henry Kissinger|H. Kissinger]]. Ani ten však nakonec neuspěl a nedonutil obě strany k významnějším ústupkům.

Během podzimu 1971 a jara 1972 proběhla jednání mezi SSSR a Egyptem, při kterých se Sádát snažil přimět [[Leonid Iljič Brežněv|L. Brežněva]] k plnění slibů vyplývající z dohod o dodávkách materiálu. Ta však skončila pouze řadou neurčitých slibů ze sovětské strany. To a některé další faktory, jako např. chování příslušníků sovětských ozbrojených sil v Egyptě, vedlo až k vypovězení sovětského vojenského personálu z Egypta v červenci 1972. Ve Spojených státech se ale Sádát za tento krok podpory nedočkal, a proto se ještě koncem srpna pokusil o obnovení vztahů se SSSR, což se mu s pomocí syrského prezidenta Asada podařilo.<ref>{{Citace monografie

}}[Dále jen: ''Herzog'']</ref> Do Egypta se vrátili sovětští specialisté, ale tentokrát v omezeném počtu. Navíc bylo ukončeno předávání informací mezi americkými a sovětskými zpravodajskými službami o stavu egyptské armády, kterými se obě velmoci snažilisnažily udržet rovnováhu mezi protivníky. Sovětský svaz se stále více klonil k názoru, že ''omezená válka'' rovnováhu neporuší. Skutečný rozsah egyptských příprav na válku ale neznal. Přesto se rozhodl vyhovět egyptsko-syrské žádosti o zvýšení dodávek zbraní z jara 1973.

Další změnou v poměru sil na [[Blízký východ|Blízkém východě]] bylo navázání bližších vztahů Egypta se [[Saúdská Arábie|Saúdskou Arábií]] a dalšími bohatými arabskými zeměmi. Kromě toho, že Sádát získal významný zdroj financí (za 700 milionů dolarů dodal Sovětský svaz bez dalších dotazů veškerý materiál, včetně raket [[Scud]]), získal i spojence schopné ekonomicky zasáhnout Spojené státy. Prostřednictvím saúdskoarabského krále [[Fajsal bin Abd al-Azíz|Fajsala]] se podařilo sjednotit arabské země produkující a vyvážející ropu a zavést politiku tzv. [[Ropná zbraň|''ropné zbraně'']]'','' jak byl nazýván způsob ekonomicko-politického nátlaku na západní země a především USA.<ref>Herzog, str. 55</ref> Saúdská Arábie se navíc, jako strážce [[muslim]]ských tradic se, nesmířila s izraelskou okupací posvátných míst, zejména mešity [[al-Aksá]] v Jeruzalémě, a prostřednictvím USA požadovala po Izraeli její uvolnění. V dubnu 1973 v tiskovém interview saúdskoarabský ministr financí řekl, že za americký požadavek na zvýšení ropné produkce očekávají arabské země politickou podporu ve sporu s Izraelem. Americká vláda a posléze i americký tisk prohlásili, že tyto výhrůžky nelze brát vážně. Následovala další saúdskoarabská varování, a to i od krále Fajsala. Americký prezident Nixon aleovšem v té době čelil frontálnímu útoku na svou osobu v důsledku [[Aféra Watergate|aféry Watergate]], díkyjejichž čemužvinou byla vládní administrativa prakticky v rozkladu a Spojené státy nedokázaly na vážně míněné pohrůžky smysluplně odpovědět.

Od počátku nástupu do funkce se pohrůžky válkou proti Izraeli staly stabilní součástí Sádátových projevů, takže se záhy pro svou četnost a planost staly cílem posměšků nejen v Izraeli a západním světě, ale i ve světě arabském. A cílem stejných posměšků či dokonce pohrdání se stal i samotný prezident Sádát. Původní termín pro dokončení egyptských příprav na válku byl určen na 27. listopad 1972. Při prověrkách se ale zjistilo, že připravenost je minimální a ministr války gen. Sádiq přípravy dokonce sabotuje. Připravovaný plán obsahoval jen různé varianty útočného plánu ''Granit'', ale žádné obranné. Následovalo sesazení Sádiqa z funkce a vyhazov dalších vysokých důstojníků. Nové velení urychleně připravilo nové plány pro vedení omezené války. Operace nesla krycí označení ''Šarára'' (''Jiskra'') a zahrnovala i přípravu na válku na diplomatickém a zpravodajském poli. Plán na nejdůležitější část celého tažení, překročení Suezského průplavu, dostal jméno ''Badr'' (''Půlměsíc'') (název měl spojitost právě s datem útoku, 6. říjnem, tj. desátým dnem [[ramadán]]u, který se do historie zapsal v roce 624, kdy [[prorok Mohamed]] zahájil přípravy na vítěznou [[Bitva u Badru|bitvu u Badru]], která znamenala počátek šíření [[islám]]u). Sádát, v rozporu se slovy o totální válce proti Izraeli, připravoval pouze válku omezenou, při které měla být zpět dobyta Izraelem obsazená území z Šestidenní války. Poté se počítalo se zásahem velmocí a ustavení nových hranic na čárách příměří. Roli v těchto plánech hrály i obavy Egypta z izraelských [[Jaderná zbraň|jaderných bomb]], jejichž existence sice nikdy nebyla potvrzena, ale muselo se s nimi počítat.

Aby měly připravované plány naději na úspěch, bylo aleovšem nutné splnit několik předpokladů: aktivní spojenectví se Sýrií, případně s dalšími arabskými státy, a pozvednutí egyptské armády na vyšší kvalitativní úroveň. To se dařilo prosazením řady změn ve výcviku egyptských vojáků; mladí důstojníci byli získáváni náborem na vysokých školách, starší a málo pružné velitelské kádry čekal odchod do penze, vzorem pro připravenost se stali příslušníci egyptských výsadkových vojsk. Pod dohledem sovětských instruktorů a poradců, kteří byli přítomni na všech úrovních armády, se zvyšovala odborná připravenost pro používání moderních zbraní a systémů. Začátkem roku 1973 podnikli Egypťané první kroky k zapojení Sýrie do příprav na útok. V dubnu téhož roku byla uzavřena egyptsko-syrská dohoda o společném simultánním útoku a byla vytvořena společná vojenská rada.<ref name="rfr1">Black a Morris, str. 320</ref>

Z čistě vojenského hlediska byl vítězem války Izrael. Nejen že se mu podařilo odvrátit vlastní územní ztráty, ale ještě dokázal v závěru bojů zajistit územní zisky, ovšem při těžkých a z dlouhodobého hlediska neakceptovatelných ztrátách; z politického a globálního hlediska šlo o remízu nebo velmi mírné vítězství arabské koalice, která si své ztráty mohla dovolit. Konflikt ukázal, že vojenská dominance Izraele již není tak enormní jako dříve – jednoznačnou převahu v něm mělo pouze [[izraelské vojenské námořnictvo]], které likvidovalo arabské lodě, kdekoli se s nimi střetlo (viz [[bitva u Latakie]] a [[bitva u Baltimu]]). Z politického hlediska byl vítězem Egypt, neboť samotná válka vedla následně k řadě jednání, která vyústila v izraelské stažení se ze Sinajského poloostrova, což byl i jeden z cílů egyptského útoku. Z pohledu velmocí zaznamenal ztrátu Sovětský svaz, neboť po Jomkipurské válce nastoupil Egypt pod Sadátovým vedením cestu odpoutávání se od východního bloku a sbližování se s USA, což vyústilo v podepsání izraelsko-egyptské [[Dohody z Camp Davidu|mírové dohody]] v roce 1978.

Izrael se v jomkipurskéJomkipurské válce paradoxně stal obětí svého snadného vítězství v šestidenníŠestidenní válce. V izraelské veřejnosti jednoznačné vítězství v minulé válce ještě více utvrdilo přesvědčení o arabské nemohoucnosti a neschopnosti vést efektivně válku. Toto přesvědčení, mnohdy přecházející až v pohrdání, prostoupilo nejen celou společnost, ale i IOS, včetně nejvyššího velení a vojenské zpravodajské služby Aman. To vedlo k tomu, že i zřejmé známky hrozícího arabského útoku byly ignorovány či odmítány jen na základě přesvědčení o vlastní vojenské nadřazenosti. Další strategickou chybou byl špatný výklad jednotlivých egyptských kroků, které samy o sobě neznamenaly přípravy na válku, ale při jejich spojení a navíc při existenci podobných kroků i v Sýrii se měly stát varováním nejvyšší naléhavosti.<ref>Herzog, str. 78</ref>

Po zahájení samotné války se projevily další negativní tendence, které působily Izraeli potíže. DíkyVzhledem k tomu, že někteří z izraelských velitelů byli zároveň vnitropoliticky angažovaní, docházelo k řadě případů, kdy tito velitelé obcházeli své nadřízené a komunikovali přímo s ústředím. Zatímco na syrské frontě se během krátké doby podařilo situaci stabilizovat zejména díky dobrým osobním vztahům jednotlivých velitelů, na sinajské frontě díkyse mnohdyvinou ažtakřka averzímaverzí mezi některými izraelskými velícími důstojníky se situace zhoršovala. Izraelská doktrína tankové války se zhroutila. Představa, že tankové jednotky mohou útočit bez přímé podpory pěchoty, se ukázala jako jedenjedna z nejnebezpečnějších konceptůkoncepcí používaných v izraelské armádě.<ref name="rfr7" /> Izraelská pěchota, pokud byla nasazena, byla vybavena nevyhovujícími zbraněmi, které zaostávaly za sovětskou výzbrojí (vybavenost protitankovými prostředky u izraelské pěchoty byla tristní).<ref>Herzog, str. 343</ref>

Nová situace byla frustrující i pro izraelské letectvo, jež bylo zvyklé hrát v podobných konfliktech dominantní úlohuroli. Nyní se díky sovětským protileteckým raketám letecké útoky na egyptské a syrské pozice staly prakticky sebevražednými. Velení již od počátku budovalo letectvo jako dominantní prvek v izraelské vojenské strategii, který se zdál přiměřenou odpovědí na silné dělostřelectvo budované arabskými zeměmi, zejména Egyptem. V průběhu jomkipurské války se ale ukázala scestnost takového jednání, neboť za situace, kdy bylo izraelské letectvo ničeno egyptským a syrským raketovým deštníkem, nedokázalo slabé izraelské dělostřelectvo poskytnout vlastním jednotkám dostatečnou podporu.<ref>Herzog, str. 321-322</ref>

Válka změnila i pohled izraelské veřejnosti na IOS. Jomkipurskou válkou se skončilo období nekritického obdivu Izraelců vůči vlastní armádě. Kritika, zejména v izraelském tisku, vedla ke vzniku Agranatovy komise. Goldu Meirovou tato válka stála premiérské křeslo. Stala se sice v r. [[1974]] znovu ministerskou předsedkyní, ale po zveřejnění výsledkuvýsledků šetření příčin úvodních izraelských porážek [[Agranatova komise|Agranatovou komisí]] odstoupila a vystřídal ji [[Jicchak Rabin]]. Demisi později podal i ministr obrany [[Moše Dajan]]. Bezprostředně po zveřejnění výsledků šetření Agranatovy komise byl propuštěn náčelník Generálního štábu [[David Elazar]], náčelník [[Aman (zpravodajská služba)|vojenské zpravodajské služby]] [[Eli Zeira]] a náčelník [[jižní velitelství (Izrael)|jižního velitelství]] [[Šmu'el Gonen]].<ref>{{Citace monografie

Na egyptské a syrské straně byla dominantním faktorem počátečních úspěchů pečlivá příprava na válku. Vzrostl důraz na výcvik vojáků a jejich odborné znalosti. Egyptští vojenští analytici pečlivě vyhodnocovali veškeré dostupné záznamy o izraelské taktice boje a tomu přizpůsobovali i plánování války. Proti silnému izraelskému letectvu postavili protiletecké rakety, proti izraelským tankovým jednotkám pěchotu vybavenou protitankovými střelami. Pečlivě a zevrubně byl naplánován i přechod přes Suezský průplav (tato vyloďovací operace byla později hodnocena jako nejlepší od vylodění Spojenců v Normandii). Mnoho energie bylo věnováno i klamným manévrům a utajení, díky nimž byl Izrael do poslední chvíle na pochybách o hrozbě války (egyptskému velení se podařilo utajit zahájení války i před vlastní armádou, a to včetně vysokých velitelů). Přes počáteční úspěchy (Egypt úspěšně přešel Suezský průliv a paralyzoval Bar Levovu linii a syrské jednotky zatlačily izraelské obránce až skoro ke Galilejskému jezeru) ale celý útok vyzněl do ztracena. Egypťané sice precizně naplánovali přechod Suezského průplavu, ale plány na další postup k průsmykům Mitla a Gidi byly připraveny jen rámcově, navíc po překročení Suezského průplavu a vybudování předmostí se egyptské jednotky již významně nepokoušely o další postup.<ref>Herzog, str. 298</ref> Egypt navíc své operace plánoval dogmaticky pod vlivem sovětské vojenské doktríny, která byla izraelským velitelům známá, a proto se na jednotlivé kroky předem připravili.<ref>Herzog, str. 260</ref>

Egyptský prezident [[Anvar as-Sádát|Sadat]] sice obdržel za usmíření s Izraelem a později za uzavření mírové dohody [[dohody z Camp Davidu|v Camp Davidu (1978)]] dostal sice [[Nobelova cena|Nobelovu cenu]], ale v říjnu [[1981]] byl během vojenské přehlídky zavražděn komandem radikálů z [[Egyptský islámský džihád|Egyptského islámského džihádu]].

V případě Egypta a Sýrie se jednájde o odhady, které obě země nikdy nepotvrdily ani nevyvrátily.