Cimbál: Porovnání verzí

Profesionální výroba velkých cimbálů v Československu byla zavedena firmou Josef Lídl v Brně roku 1947. Roku 1950 začala výroba velkých nástrojů, konstrukčně inspirovaných osvědčenými instrumenty značek Schunda a Bohák. Na jejich tvorbě se podílel především František Wallinger, Karel Stehlík a poté Jaroslav Rybníček spolu s vedoucím díla M. Kotoulem. Ti postavili okolo 100 nástrojů s firemní značkou PRIMAS. V roce 1960 byla výroba cimbálů zastavena "v rámci plánovaného řízení hospodářství jako bezperspektivní". Nutno podotknout, že tyto nástroje však nedosahovaly koncertní kvality maďarských nástrojů, a to především díky konstrukčním změnám ozvučné skříně provedenou nástrojaři firmy Lídl. V rozmezí let 1956-1992 se velké cimbály dovážely do Československa většinou z Maďarska. K obnově výroby došlo až na počátku devadesátých let ve firmách Josef Lídl, Galuška a Holak.

'''Hráč hrající na cimbál''' se nazývá '''cimbalista''', jedná-li se o ženu, pak '''cimbalistka'''. Cimbalista hraje na cimbál buď úderem paliček, nebo pizzicatem. Cimbalisté a cimbalistky, dříve známí převážně z cimbálových muzik, dnes již mohou studovat hru na cimbál na základních uměleckých školách, konzervatořích (v Ostravě, Kroměříži, Brně), v zahraničí i na vysokých školách (např. na Akademii Ference Liszta v Budapešti). Takto vystudovaní hráči se poté mnohdy věnují sólové hře na cimbál.

''Paličky'' jsou většinou dvě. Můžou mít úderné hlavice tvrdé nebo měkké, rukojeti pevné nebo pružné, s úchopovou částí pro prsty nebo bez ní. Cimbáloví hráči v České republice, na Slovensku, Ukrajině a v Maďarsku používají dřevěné pružné paličky s ohnutými hlavicemi obalené vatou či plstí a s úchopnou částí pro prsty.