Operace Bagration: Porovnání verzí

 

== Průběh bitvy ==

 

Do bitvy šla [[Rudá armáda]] s impozantní silou. 1. pobaltský, 3. 2. a 1. běloruský front měly 2,5 miliónu mužů, 22&nbsp;000 děl a minometů, 2&nbsp;000 kaťuší, 4&nbsp;080 tanků a samohybných děl a 6&nbsp;000 letadel.<ref>http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1964&sid=6832dcbc903398013c5a84ce93c5950c</ref> Bojů se též účastnilo dálkové letectvo a Dněperská válečná flotila, významnou složkou tvořilo zhruba 150 000 [[partyzán]]ů na území [[Bělorusko|Běloruska]] a [[Litva|Litvy]]. Koordinované partyzánské akce začaly již dne [[20. červen|20. června]] 1944.

Byly vyhazovány mosty, ničeny koleje, přerušovány zásobovací trasy, přepadávány německé kolony se zbraněmi a válečným materiálem. Operace Rudé armády byly zahájeny v den třetího výročí napadení [[Sovětský svaz|SSSR]] [[22. červen|22. června]] [[1944]] útoky vojsk 1. pobaltského a 3. běloruského frontu. Hlavní útok s mohutnou dělostřeleckou přípravou začal dne následujícího. Nejdůležitější úder vedla přes pripjaťské bažiny vojska 1. běloruského frontu generála K. K. Rokossovského. [[Sovětská armáda]] zde postavila haťové cesty, kterými projela i těžká bojová technika. Pro německé generály byl tento manévr ohromným překvapením a šokem, protože v místech útoku byla jen slabá obrana, která byla smetena. Vojska 2. běloruského frontu pronikla do 27. června až k [[Dněpr]]u a 28. června dobyla [[Mogilev]]. [[1. pobaltský front]] prolomil na [[vitebsk]]ém směru německou obranu a do 29. června obklíčil a zničil německý armádní sbor. [[1. běloruský front]] obklíčil v prostoru [[Bobrujsk]]a 6 německých divizí. Německé [[Skupina armád Střed|skupině armád Střed]] (''Mitte'') začala hrozit úplná porážka, takže Hitler rozhodl vyměnit maršála Busche polním maršálem [[Walter Model|Walterem Modelem]]. Ten se pokusil přemístit z jihu několik divizí, jejichž pohyb však byl omezen činností partyzánů. Sovětská armáda provedla klešťový obchvat a dne 3. července osvobodila běloruské hlavní město [[Minsk]] ze dvou stran. Obklíčené svazky pěti německých sborů se snažily dostat ze sevření, avšak veškerá snaha byla marná. Do 11. července činily ztráty Němců jen v tomto kotli 70 tisíc padlých a 40 tisíc zajatých vojáků.<ref>http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2020</ref>

 

 

Jak správně Sověti předpokládali, část německých sil z [[Ukrajina|Ukrajiny]] byla přemístěna na pomoc obraně v Bělorusku. Dne 13. července proto zahájila vojska 1. ukrajinského frontu pod vedením maršála [[Ivan Stěpanovič Koněv|I. S. Koněva]] útok na [[Lvov]] a [[Sandoměř]] - [[Lvovsko-sandoměřská operace|Lvovsko-sandoměřskou operaci]]. V polovině července obsadila [[Rudá armáda]] hlavní město [[Litva|Litvy]] [[Vilnius]] (Vilno) a pokračovala v útoku v Pobaltí, přičemž cílem mělo být odříznutí [[Armádní skupina Sever|armádní skupinu Sever]] od zbytku [[Nacistické Německo|Třetí říše]].

== Důsledek bitvy ==

[[Soubor:RIAN archive 129359 German prisoners-of-war in Moscow.jpg|thumb|Němečtí zajatci v Moskvě]]

 

V důsledku rychlého postupu sovětských vojsk vypuklo [[1. srpna]] [[Varšavské povstání]]. [[Stalin]] však odmítl poskytnout povstalcům pomoc, protože většinu z nich tvořili přívrženci Londýnské exilové vlády. Jejich likvidace by jeho záměrům s Polskem jen prospěla. Po skončení tvrdých bojů v prvních říjnových dnech roku [[1944]] zůstaly z [[Varšava|Varšavy]] pouze ruiny. Sovětská vojska, které prošla v průběhu 6 týdnů bojů 600 km, byla vyčerpaná a nebyly schopny dále postupovat. Celkově měla asi 180 000 mrtvých a pohřešovaných a dalších 578 000 raněných. Německé ztráty se dle zdrojů různí, podle Zalogy s vyšplhaly až na 300 000 mrtvých a přes 150 000 zajatých. Bylo zničeno 17 divizí a 3 brigády, 50 německých divizi ztratilo více než polovinu své živé síly. Německé ztráty byly srovnatelné s [[bitva o Stalingrad|bitvou u Stalingradu]]. Operace měla za následek i značné ztráty v německém velitelském sboru. Padlo 9 generálů, včetně 2 velitelů sborů, 22 generálů bylo zajato, z toho 4 velitelé sborů; generálmajor Hahn, velitel 197. pěchotní divize se stal 24. června nezvěstný, generálporučíci Zutavern a Philipp z 18. divize tankových granátníků a 134. pěchotní divize spáchali sebevraždu.<ref>Paul Carell: ''Spálená země.'' Plzeň, Mustang, 1996, s. 418</ref>

 

 

Boje na východní frontě však dále pokračovaly. [[14. srpna]] se rozhořely těžké boje severozápadně od [[Lvov]]a, v oblasti [[Sandoměř]]e, kde pokračovaly boje v rámci [[Lvovsko-sandoměřská operace|lvovsko-sandoměřské operace]]. Sovětská vojska se při tom dostala několik desítek kilometrů od hranic [[První slovenská republika|Slovenska]] a tím indukovala sled nezvratných událostí, které vyústily k začátku [[Slovenské národní povstání|Slovenského národního povstání]].