Atentát na Františka Ferdinanda d'Este: Porovnání verzí

| name = Atentát na Františka Ferdinanda d'Este

'''Atentát na Františka Ferdinanda d'Este''', arcivévodu a následníka [[Rakousko-Uhersko|rakousko−uherského]] trůnu, byl spáchán [[28. červen|28. června]] [[1914]] v [[Sarajevo|Sarajevu]], hlavním městě [[Bosna a Hercegovina|Bosny a Hercegoviny]]. Během vojenské přehlídky byl arcivévoda František Ferdinand napaden skupinou šesti atentátníků, jejichž vůdcem byl [[Danilo Ilić]]. [[František Ferdinand d'Este]] a jeho choť, [[Žofie Chotková]], byli po předchozím nezdařeném bombovém útoku na kolonu vozů poté na jiném místě zastřeleni srbským [[Separatismus|separatistou]] [[Gavrilo Princip]]em.

Atentátníci, klíčoví členové sítě agentů a srbští vojenští činitelé zodpovědní za organizaci atentátu byli posléze uvězněni, souzeni a potrestáni. Pachatelé uvěznění na území Bosny byli souzeni v Sarajevu v říjnu [[1914]], ostatní aktéři byli souzeni v letech [[1916]] a [[1917]] před pololegálním [[soud]]em ve Francouzi okupované řecké [[Soluň|Soluni]].

Podle [[Berlínská smlouva (1878)|Berlínské smlouvy]] z roku [[1878]] získalo [[Rakousko-Uhersko]] mandát obsadit a spravovat [[Bosna a Hercegovina|Bosnu a Hercegovinu]], jež byly dosud provinciemi [[Osmanská říše|Osmanské říše]], přičemž Osmanská říše si zachovala formální [[svrchovanost]]. [[Vídeň]] se touto smlouvou zavázala zajistit v Bosně a Hercegovině mír a pořádek. Podle této smlouvy bylo [[Srbsko]] uznáno velmocemi nezávislým a svrchovaným státem. Srbsko ve svých hranicích od začátku zahrnovalo pouze část etnické srbské populace.

O&nbsp;tom, co se konalo mezi [[Danilo Ilić|Ilićem]] a Apisem, nejsou žádné zprávy, ale brzy po jejich setkání Apisův první major Vojislav Tankosić svolal srbské separatistické setkání ve [[Francie|francouzském]] [[Toulouse]].<ref>''Albertini'', (1953, str. 76–77)</ref> Setkání mezi separatisty v&nbsp;Toulouse se zúčastnil [[Mehmed Mehmedbašić]]. Během tohoto lednového setkání v&nbsp;roce [[1914]] bylo projednáno několik potenciálních cílů atentátu včetně Františka Ferdinanda. Účastníci se však rozhodli vyslat Mehmeda Mehmedbašiće do Sarajeva s&nbsp;cílem zabít guvernéra Bosny a Hercegoviny [[Oskar Potiorek|Oskara Potioreka]].

[[Gavrilo Princip]], [[Trifun Grabež|Grabež]] a [[Nedjelko Čabrinović|Čabrinović]] odcestovali 28. května z&nbsp;Bělehradu a jeli podél [[Sáva|Sávy]] do Šabacu, kde kapitánovi Popovićovi předali průkaz srbské pohraniční stráže. Popović jim obratem předal dopis srbskému kapitánovi Prvanovićovi a vyplnil tiskopis se jmény tří celních úředníků, které měli kontaktovat za účelem obdržení výrazně zlevněných vlakových jízdenek do příhraničního městečka Loznica.<ref>''Owings'' str 36–38</ref><ref>''Dedijer'' str. 296</ref>

Dne 30. května v&nbsp;ranních hodinách dorazili Prvanovićovi podřízení. Seržant Budivoj Grbić souhlasil s&nbsp;převedením ozbrojených [[Gavrilo Princip|Principa]] a [[Trifun Grabež|Grabeže]] přes státní hranici. Dne 31. května se přebrodili na Ostrov Isaković, malý ostrov nacházející se uprostřed hraniční řeky [[Drina]]. Grbić předal ozbrojené atentátníky agentům srbské Národné Odbrany, aby je převedli do Bosny, na rakousko-uherské území. Na území Bosny dorazili 1. června.<ref>''Dedijer'', str. 298</ref> [[Trifun Grabež|Grabež]] s [[Gavrilo Princip|Principem]] byli i&nbsp;se zbraněmi předáváni od agenta k&nbsp;agentovi až do té doby, než dorazili do Tuzly, kde své zbraně předali členovi Národné Odbrany Miško Jovanovićovi. Zde se opět připojili k [[Nedjelko Čabrinović|Čabrinovićovi]].<ref>''Owings'', str. 61–64</ref>

Agenti Narodné Odbrany informovali o&nbsp;svých aktivitách prezidenta hnutí Boža Jankoviće, který zprávy obratem posílal tajemníkovi srbského ministerského předsedy, Nikolovi Pašićovi.<ref>''Dedijer'', str 388-89</ref> Jedna ze zpráv uvádí jméno nového spiklence ze srbských vojenských kruhů, majora Kostu Todoroviće. Pačićovy ručně psané poznámky z&nbsp;porad zahrnovaly též přezdívku jednoho z&nbsp;atentátníků („Trifko“ [[Trifun Grabež|Grabež]]) a také jméno majora Tankosiće.<ref>''Dedijer'', str. 503 </ref> Rakušané se těchto zápisků a dalších souvisejících dokumentů později zmocnili.<ref>''Dedijer'', str. 390 a 505</ref>

Kolona vozů prvního útočníka Mehmedbašiće bez úhony minula. Organizátor [[Danilo Ilić]] útočníka Mehmedbašiće postavil před zahrádku kavárny Mostar Café a vyzbrojil jej bombou.<ref>''Dedijer'', str. 313</ref> Mehmedbašić si však čin na poslední chvíli rozmyslel a nezaútočil. Nedaleko od něj stál [[Vaso Čubrilović]], vyzbrojený bombou a pistolí, který se však také k&nbsp;činu neodhodlal. V&nbsp;další části plánované trasy, nedaleko řeky Miljacka, stál [[Nedeljko Čabrinović]], ozbrojený bombou.

Kolona přijela k&nbsp;radnici na plánovanou recepci, arcivévoda zde však projevil pochopitelné příznaky stresu tím, že si odmítl vyslechnout připravený projev primátora Curcice se slovy: „Pane primátore, přijel jsem na návštěvu a přivítán jsem byl bombami. To překračuje všechny meze!“<ref name="Albertini 36">''Albertini'' (1953, str. 36–37)</ref> Vévodkyně Žofie si na chvíli vzala Ferdinanda stranou, něco mu pošeptala do ucha; arcivévoda poté řekl primátorovi: „Začněte tedy svou řeč.“<ref name = "Dedijer12"></ref> Arcivévoda se uklidnil a starosta začal svůj proslov. Jakmile domluvil starosta, pokračoval se svým projevem František Ferdinand, který k&nbsp;připravenému textu ještě přidal zmínky o&nbsp;událostech, které se přihodily toho dne v&nbsp;Sarajevu a poděkoval jeho obyvatelům za uvítací ovace: „zřel jsem v&nbsp;nich radost z&nbsp;nezdaru toho atentátu.“<ref>''Dedijer'', str. 13–14</ref>

Po návštěvě radnice se arcivévoda Ferdinand rozhodl, že v&nbsp;nemocnici navštíví raněné členy doprovodu zasažené [[Nedjelko Čabrinović|Čabrinovićovou]] bombou. Žofie se rozhodla zrušit svůj oficiální program, aby mohla doprovázet svého manžela. V&nbsp;10:45 nastoupil František Ferdinand spolu s&nbsp;chotí Žofií do automobilu, opět třetího v&nbsp;pořadí.<ref>''Dedijer'', str. 15</ref>

Všichni útočníci byli po činu zadrženi. Ti, kteří byli uvěznění pod rakousko-uherskou jurisdikcí, byli souzeni společně s&nbsp;komplici a členy konspirační sítě, pomocí které byly do Sarajeva doručeny zbraně použité při atentátu. Mehmedbašić byl sice uvězněn v&nbsp;Černé Hoře, bylo mu však později umožněno uprchnout do Srbska, kde se připojil k&nbsp;majoru Tankosićovi, v&nbsp;roce [[1916]] však byl na základě úplatku vydán úřadům a opět uvězněn.

Rakousko-uherské úřady stíhaly a uvěznily pachatele sarajevského atentátu (kromě Mehmedbasiće, který uprchl do [[Černá Hora|Černé Hory]] a následně do Srbska<ref>''Documents Diplomatiques Francais III Serie 1911–14,3'', X Doc. 537</ref>) společně s&nbsp;agenty a pomocníky, kteří jim pomáhali s&nbsp;přípravou. Hlavním bodem obžaloby bylo vlastizrádné spiknutí, do kterého byly zapojeny i&nbsp;oficiální srbské kruhy. Sarajevský tribunál se konal od 12. do 23. října, konečné rozsudky byly vyneseny 28. října 1914. Plnoletí pachatelé, jimž hrozil trest smrti, se před tribunálem snažili vykreslit jako nevědomí spolupachatelé činu. Například [[Vaso Čubrilović]], který organizoval dodávky zbraní pro atentát, vypověděl: „[[Gavrilo Princip]] na mě velmi ostře pohlédl a prudce na mě vyjel slovy ,Jestli to chceš teda vědět, víš o&nbsp;našem plánu zavraždit dědice trůnu, takže buď zticha. Jestli nás podrazíš, bude to konec tebe i&nbsp;tvé rodiny.’“<ref>''Owings'', str. 159</ref> Během výslechů [[Vaso Čubrilović]] začal blíže popisovat svůj strach z&nbsp;fyzické likvidace, který ho měl přinutit ke spolupráci s [[Gavrilo Princip|Principem]] a [[Trifun Grabež|Grabežem]]. [[Vaso Čubrilović]] uvedl, že měl velký strach ze spikleneckých sil stojících za [[Gavrilo Princip|Principem]] a bál se o&nbsp;život své rodiny. Když byl dotázán, proč se odhodlal riskovat právní postih za svůj čin a nevyužil raději právní ochranu státu, odpověděl: „Měl jsem daleko větší strach z&nbsp;teroru než z&nbsp;práva.“<ref>''Owings'', str. 170</ref>

Bělehradští účastníci atentátu, jimž z&nbsp;důvodu nízkého věku nehrozil trest smrti, se účelově přiznávali a přizpůsobovali své výpovědi u&nbsp;soudu tak, aby jim byl udělen co nejmenší trest.<ref name="Albertini 50">''Albertini'' (1953, str. 50–51)</ref> [[Gavrilo Princip]] během křížového výslechu vypověděl: „Jsem jugoslávský nacionalista a věřím v&nbsp;myšlenku sjednocení všech jihoslovanských bratrů a vytvoření jejich samostatného, na Rakousku nezávislého státu.“ Když byl poté [[Gavrilo Princip]] dotázán na prostředky, jakými by toho chtěl dosáhnout, odpověděl: „Prostřednictvím teroru.“<ref>''Owings'', str. 56</ref>

| Trest – 7 let

Na přelomu let 1916 a 1917 probíhaly mezi Rakouskem-Uherskem a [[Francie|Francií]] mírové rozhovory. Existují také důkazy o&nbsp;paralelních jednáních mezi Rakouskem-Uherskem a Srbskem. Srbský ministerský předseda Pašić vyslal do [[Ženeva|Ženevy]] svého pobočníka Stephana Protiće a princ [[Alexandr I. Karađorđević|Alexandr I. Karadjordjević]] vyslal na jednání svého důvěrníka (a milence<ref>''MacKenzie'', str. 53</ref>), plukovníka [[Petar Živković|Živkoviće]]. Císař [[Karel I.]] zde vyslovil klíčový požadavek Rakouska-Uherska na navrácení Srbska do rukou srbské exilové vlády: Srbsko se mělo zaručit, že již nebude podporovat snahy směřující k&nbsp;odtržení Srbska od monarchie {{fakt?Doplňte zdroj}}.

| plukovník [[Ljuba Vulović]]

* [[Bosenská krize]]