Kontrapunkt: Porovnání verzí

'''Dvojitý kontrapunkt''' je složen tak, že se oba hlasy mohou zaměňovat (vrchní hlas se stává spodním), aniž by se dostávaly do konflikt s dobově platnými pravidly a zákazy ve vzájemných vztazích hudebních [[Interval (hudba)|intervalů]] a dalších faktorů. Rozlišují se dvojitý kontrapunkt v oktávě, v decimě a duodecimě, podle toho, zda hovoříme o inverzi (obratu) přeložením o oktávu, decimu či duodecimu. Přehledný výklad rozličných způsobů dvojitého kontrapunktu a kánonu podává již [[Gioseffo Zarlino|Zarlino]] ve svých ''Istitutioni armoniche'' (1558).

 

 

Nicméně ''stylus gravis'', jak jej známe například u [[Giovanni Pierluigi da Palestrina|Giovanniho da Palestrina]], si především v římskokatolické církevní hudbě dlouhou dobu zachoval svůj význam. V 19./20. století se kontrapunktem zabýval zejména [[Ferruccio Busoni]]. Učebnice kontrapunktu ve starém stylu (na základech církevních tónin) jsou například ty od [[Giovanni Battista Martini|Martiniho]], [[Johann Georg Albrechtsberger|Albrechtsbergera]], [[Luigi Cherubini|Cherubiniho]], [[François-Joseph Fétis|Fétise]], [[Heinrich Belermann|Bellermanna]], [[Ludwig Bussler|Busslera]], [[Johann Joseph Fux|Fuxe]] ad.; pro ty je nauka o harmonii jen accidens, pravidla jsou v základu táž, jako v časech [[Discantus|discantu]], kdy ještě nebyla o harmonii jasná představa (nauka o intervalech místo harmonie). Oproti tomu Dehn (B. Scholz), Richter, Tiersch a další ve svých pracích úzce navazují na [[Nauka o harmonii|nauku o harmonii]], pro ně je nauka o harmonii je vlastní škola a kontrapunkt zkouška na příkladech, na nichž se žák musí učit a tyto instinktivně ovládat.

* harmoniku sazby chápat jako výsledek lineárního postupu hlasů a nikoli opačně.

 

 

== Literatura ==