PGM-19 Jupiter: Porovnání verzí

[[Soubor:Jupiter Launch.jpg|thumb|Start Jupiteru IRBM]]

V září [[1955]] [[Wernher von Braun|Dr. Wernher von Braun]] informoval tehdejšího ministra obrany, že logickým rozšířením rakety [[Redstone]] bude raketa s doletem 2 400 km. V prosinci téhož roku ministerstva armádyarmáda a námořnictvanámořnictvo ohlásilaohlásily společný projekt na vytvoření rakety středního doletu schopné startovat z pevniny i moře. Kvůli záměru startů z moře byla raketa '''Jupiter''' navrhnuta tak, aby se s ní dalo lehce manipulovat na palubě lodě. V listopadu [[1956]] ale námořnictvo kvůli projektu balistické [[Raketový motor na tuhé pohonné látky|rakety na tuhé palivo]] Polaris zeod společného projektu vycouvaloupustilo. Přesto zde zůstal návrh rakety se zkráceným tělem. Výsledkem bylo, že raketa byla příliš široká, než aby se dala převážet tehdejšími nákladními letadly americké armády.

Na konci listopadu 1956 Ministerstvo obrany převedlo všechny pozemní balistické rakety pod [[Letectvo Spojených států amerických|letectvo Spojených států]]. Pro armádu zůstaly bojové rakety s doletem ne delším než 320 km. Také vývoje balistické rakety '''Jupiter''' se ujalo letectvo. Protože letectvo mělo už svou vlastní raketu středního doletu, balistickou raketu Thor, vždy se dívali na raketu Jupiter jako na ''vyvinutou„vyvinutou jinde''jinde“.

Existuje několik nejasností ohledně jiné armádní rakety s názvem [[Jupiter-C]]. Raketa [[Jupiter-C]] byla modifikací balistické rakety [[Redstone]]. Nádrž rakety Redstone byla prodloužená a na ní byl umístěný malý raketový stupeň na tuhé palivo. Takto upravené rakety Jupiter-C byly použity na testy opakovaného vstupu do atmosféry špicí rakety. K vypuštění družic [[Explorer 1]] a [[Explorer 3]] byla použita raketa [[Juno I]], která byla přímou nástupkyní rakety Jupiter-C. Diagram dole ukazuje rozdíly mezi raketami [[Redstone]], [[Jupiter-C]], Mercury-Redstone a Jupiter.

Balistická raketa '''Jupiter''' byla upravena přidáním dalšího stupně sestaveného z balistických raket Sergeant a vytvořila nosnou raketu pro vynášení kosmických sond a družíc. Tato modifikovaná raketa Jupiter sa nazývala [[Juno II]].

Rakety Jupiter byly použité v sérii [[Suborbitální kosmický let|suborbitálních]] biologických testovacích letů. Dne 13. prosince [[1958]] z [[Cape Canaveral Air Force Station]] odstartovala raketa Jupiter AM-13 s námořnictvem vytrénovanou opičkou z rodu [[Kotul|kotulů]] (lat. ''saimiri'') pojmenovanou Gordo na palubě. Padák návratové přídě rakety se však neotevřel a opička "Gordo" let nepřežila. [[Telemetrie|Telemetrická data]] však ukázala, že opička přežila zrychlení 10 ''g'' (100 m/s2) při startu, 8 minut v beztížném stavu a 40 ''g'' (390 m/s2) při návratu do atmosféry v rychlosti 4,5 km/s. Špice rakety spadla do moře 2411 km od [[Mys Canaveral|mysu Canaveral]] a nebyla vyzdvižena.

Jiný biologický let odstartoval 28. května [[1959]]. Na palubě rakety Jupiter AM-18 byl 3,2 kg [[makak rhesus]] "Able" a 310 g jihoamerická opička saimiri "Baker". Opice dosáhly v přídi rakety výšky 579 km a vzdálenost 2 700 km od startovací rampy na Floridě. Vydržely zrychlení 38 ''g'' a devět minut strávily v beztížném stavu. Jejich raketa během 16 minutového letu dosáhla maximální rychlost 4,5 km/s. Po přistání na moři byl nos rakety s oběma opicemi vyzdvižen americkou lodí USS Kiowa ATF-72.

Opice přežily let v dobré kondici. Na Zemi "Able" zemřel čtyři dny po přistání po užití [[Anestetikum|anestetik]] během operace, která měla odstranit nefunkční elektrodu. "Baker" zemřela [[29. listopad]]ulistopadu [[1984]] v Alabama Space and Rocket Center v [[Huntsville (Alabama)|Huntsville]], stát [[Alabama]].

[[Soubor:Jupiter IRBM.jpg|thumb|left|Jupiter IRBM]]

V dubnu [[1958]] Ministerstvo obrany Spojených států pověřilo letectvo Spojených států přípravou rozmístění prvních třech eskader raket Jupiter (45 raket) ve Francii. Vyjednávání mezi Spojenými státy a [[Francie|Francií]] trvalo do června 1958. [[Charles de Gaulle]], nový francouzský prezident, odmítal rozmístěníumístění byť jen jediné rakety Jupiter ve Francii. Toto rozhodnutí přimělo Spojené státy přezkoumat možnosti rozmístění raket v [[Turecko|Turecku]] nebo v [[Itálie|Itálii]]. Americké letectvo ve stejné době rozmisťovalo čtyři eskadry raket Thor (60 raket) vve [[Spojené království|Spojeném království]] poblíž [[Nottingham]]u.

V dubnu [[1959]] ministr letectva pověřil letectvo rozmístěním dvou eskader raket '''Jupiter''' v Itálii. Od roku [[1961]] do [[1963]] bylo na deseti místech v Itálii rozmístěno dohromady 30 raket. Obsluhovali je příslušníci italských vzdušných sil, ale Američané měli pod kontrolou jaderné hlavice. Tyto rakety rozmístěné v Itálii byly pod správou 36ª Aerobrigata Interdizione Strategica (36. strategické letecké eskadry italských vzdušných sil) umístěných na letecké základně Gioia Del Colle. V roce [[1962]] [[Bulharsko|bulharské]] špionážní letadlo [[MiG-17]] po přeletu nad jedním z těchto míst havarovalo v nedalekém [[Oliva|olivovém]] háji.

Ve čtyřech případech mezi polovinou října [[1961]] a srpna [[1962]] byly rakety '''Jupiter''', rozmístěné v Itálii a vybavené jadernými hlavicemi o síle 1,4 megatun [[Trinitrotoluen|TNT]] (5,9 [[Joule|PJ]]) zasaženy [[blesk]]embleskem. Tím byly aktivované termální baterie a ve dvou případech byl tritio-deuteriový plyn napumpovaný do [[Jaderná hlavice|hlavice]], čímž se tyto staly částečně nabité. Po těchto čtyřech falešných poplaších U.S. Air Force nainstalovala na všechna odpalovací zařízení ochranu proti bleskům.

| [[1. březen]]března [[1957]]

| [[26. duben]]dubna [[1957]]

| [[31. květen]]května [[1957]]

| [[28. srpen]]srpna [[1957]]

| [[23. říjen]]října [[1957]]

| [[27. listopad]]listopadu [[1957]]

| [[16. prosinec]]prosince [[1957]]

| [[18. květen]]května [[1958]]

| [[17. červenec]]července [[1958]]

| [[27. srpen]]srpna [[1958]]

| [[10. říjen]]října [[1958]]

| [[13. prosinec]]prosince [[1958]]

| [[22. leden]]ledna [[1959]]

| [[27. leden]]ledna [[1959]]

| [[4. duben]]dubna [[1959]]