Středomořská strava: Porovnání verzí

[[Tradice|Tradiční]] středomořská strava je výsledkem střetu odlišných [[stravovací kultura|stravovacích kultur]], které se mezi sebou mísily a v průběhu času pak dále rozvíjely. Základem je zcela jistě kuchyně [[Řekové|Řeků]] a [[Římané|Římanů]] založená na tradiční trojici [[pšenice]] – [[víno]] – [[olivový olej]] doplněné [[luštěnina|luštěninou]]mi, dalšími [[obilniny|obilninami]], [[zelenina|zeleninou]], [[sýr|sýry]], [[Ryby|rybami]] a omezeným množstvím [[maso|masa]]. Tento [[stravovací model]] odrážel kulturní jednotu oblasti [[Středozemní moře|Středozemního moře]], které bylo prakticky vnitřním mořem území [[Starověk|antického]] [[Řím|Říma]] a sami Římané jej nazývali "Mare Nostrum" (Naše moře). Přestože [[Lidská výživa|strava]] Římanů nebyla stravou všech národů [[Středomoří]] té doby, zahrnuje v sobě kulturu stravování antického světa a zcela jistě tvoří základ pro další vývoj.

Dominantní řecko–římský [[stravovací model]] se ve [[středověk]]u střetl s modelem [[Německá kuchyně|německým]], založeným na trojici [[maso]] – [[živočišné tuky]] – [[pivo]]. U národů severní Evropy, převážně [[kočovník]]ů, převládal lesnicko [[pastevec]]ký [[životní styl]] založený na využívání lesních porostů a na pastevectví, zdrojem jejich obživy tedy byl lov, rybolov a sběr lesních plodů. Chovali prasata, z nichž hojně využívali i tuk. Na políčkách blízko tábořišť pěstovali zeleninu. Několik málo pěstovaných obilnin se nepoužívalo k výrobě chleba, ale nápoje, který byl předchůdcem dnešního piva. Spojením těchto dvou kultur vznikl nový stravovací model, v němž mělo maso (především vepřové) a pšenice (chléb) rovnocennou roli. V [[Itálie|Itálii]] se však tento model nerozšířil stejnoměrně a nejméně pak pronikl do jižních regionů poloostrova, ty zůstaly spjaty především se středomořským modelem stravování. V raném středověku byla tato stravovací kultura značně ovlivněna novými podněty přicházejícími zejména z arabské kultury šířící se v jižní části Středomoří. [[Arabové|Arabská]] stravovací kultura odmítala z náboženských důvodů konzumaci vína a vepřového masa, ale s původní stravovací kulturou se shodovala v konzumaci chleba a obecně obilnin. Mezi běžně používaným masem bylo nejoblíbenější jehněčí, ale jedla se i zvěřina a skopové spolu s luštěninami a rýží, kterou Arabové přivezli z Východu. Mezi nejrozšířenější arabskou zeleninu patřily [[cibule]], cukety, okurky a lilek. Mimořádný význam mělo dochucování kořením, jako byla skořice, kmín a šafrán. Zásluhou Arabů se na evropský kontinent dostaly nové produkty, které si ať už rychle nebo pomalu získaly své místo v tom, co dnes nazýváme tradiční středomořskou stravou. Obohatily ji a přispěly k její osobitosti. Těmito produkty, dnes velmi rozšířenými, byly [[rýže]] (i když tu znali už Římané), [[citrusy]], [[špenát]], [[lilek]], cukrová třtina a poté také velmi pravděpodobně sušené těstoviny, které se stanou základem moderní italské kuchyně. Dalším mezníkem ve vývoji středomořské stravy byl příchod nových plodin na starý kontinent po objevení Nového světa. Z obou Amerik dorazily produkty, jako opuncie, kukuřice, brambory, rajčata, papriky a chilli papričky, mnoho druhů fazolí a ovoce jako například ananas nebo produkty jako kakao. I když mnohé musely o své místo na stolech Evropanů bojovat, dnes většina z nich tvoří základní součást stravy národů Středomoří. Jako příklad můžeme uvést [[polenta|polentu]], základní pokrm rolníků, kdysi vyráběnou z ječmene, prosa nebo jiných obilnin, které v 18. století nahradila kukuřice. Stejně tak brambory, plodina, která v průběhu dějin po celé Evropě zmírnila mnoho [[hladomor]]ů, i když v oblastech Středomoří byla považována za druhořadou potravinu. Nebo omáčka z rajčat, která je dnes ve světě spolu s těstovinami nebo [[pizza|pizzou]] symbolem italské gastronomické kulturygastronomie.