První samostatná výstava tušových kreseb a monotypů Vojty Nolče v [[Divadlo Rokoko|Divadle Rokoko]] (1959), kterou uváděl právě skupinový teoretik [[František Dvořák]], ještě volně rozvíjela působivou „naivizující“ polohu, kterou se předvedl v [[Obecní dům|Obecním domě]]. Její těžiště stále spočívalo ve figuraci a především krajinných a venkovských motivech – z prostředíúpatí slovenské [[Poľana (pohoří)|Poľany]], západočeských [[Pavlovice (Planá)|Pavlovic]] a moravské [[Telč|Telče]]. Druhá autorská výstava v Alšově síni v Praze (1964) už ale shrnovala proces intenzivního hledání nového výtvarného výrazu. Nolč se v něm od „dětsky“ komponovaných plošně pojímaných pouťových motivů, dostal přes postkubistickou urbánní skladebnost k sumárním prožitkovým „krajinám“. Ty intuitivně sestavoval z drobných lineárně rytých motivů volně vířících v prostoru monochromního pozadí, takže evokují souhrn emotivních útržků vizuálních vzpomínek. Jarmila Skalická v katalogu k výstavě celek přirovnává k estetice perských koberců.<ref>J. Skalická: Vojta Nolč, katalog k výstavě v Alšově síni v Praze, ČFVU, 1964</ref> Další mezifázi představují obrazy zaměřené na přírodniny zajímavé tvarem jako jsou ořechy nebo mušle, které jen potvrzují Nolčův vzrůstající zájem o struktury. Ten ústí v abstrahující kompozice s geometrickým tvaroslovím odvozené z principu fragmentalizace. Třetí určující výstava Vojty Nolče proběhla v pražské Galerii bří Čapků (1966). Představil se na ní především souborem vrstvených informelních kompozic na masivních dřevěných podložkách poznamenaných působením času. Obrazy na pomezí objektu kombinovaly přirozené a nově vytvářené struktury s principy znakovosti a lité malby. Ty doplňovala tématicky navazující série velkoformátových monotypů. Toto období je u Nolče tradičně spojováno s experimenty s psychotropními látkami.<ref>M. Klimešová: Průkopníci, jejich úspěchy i omyly, in. Skupina Máj, úsilí o uměleckou svobodu, s. 75, Správa Pražského hradu, 2007</ref> Po roce 1970 se jeho pozornost obrátila k vytváření [[Asambláž|asambláží]] a pozvolnému návratu ke sféře lidového umění, kdy se věnoval například malbě na sklo. Nově se u něj objevila náboženská témata, ale neodvrátil se ani od civilismu.
