Wikipedistka:Šárka Svojová/Další písek: Porovnání verzí

Vážil si toho, že dostal milost díky svým vlivným pacientům. U své hlavní, a nikoliv nezištné, přímluvkyně Marie Magdalény z Lobkovic, provdané za Jana Rudolfa Trčku z Lípy, si ve [[Světlá nad Sázavou|Světlé nad Sázavou]] vydržoval placeného agenta Šebestiána Stříbrského, panského služebníka, se kterým byl z vězení ve stálém spojení přes jeho manželku a jeho „hospodáře" Tobiáše Lojska, měšťana ze Světlé nad Sázavou.

Jeho vysoce postavení a urození pacienti brzy zjistili, že jim jejich lékař ve vězení k ničemu moc není. Snažili se proto, aby jej dostali ven. Podařilo se jim to 9. října [[1621]], kdy po 32 týdnech vyměnil vězení v radnici za arest ve vlastním bytě. Majetek mu ale vrácen nebyl.

Dne 13. července [[1621]] [[převor]] [[Konvent (církev)|konventu]] [[Kostel svatého Šimona a Judy (Praha)|Milosrdných bratří u Šimona a Judy]] ve Staré Praze František Bonaventura Vogt podal žádost k císaři, aby lékárna Borboniova v domě "U Tunských" postoupena byla jejich klášterní nemocnici. Tuto supliku dostal na starost kníže Lichtenštejn, který 22. září 1621 rozhodl, aby inventuru tam provedl bývalý dvorský lékárník, nyní sekretář české kanceláře, císařský rychtář malostranský a solní úředník v Pražských městech Jan Hegner z Rezlsfeldu. Cenu potom měli zjistit Jan Zlatoústý, rychtář Šrepla, a další Jan, radní Himlštejn. Částku měli oznámit české dvorské kanceláři.

Dům Borboniův byl podle [[Dekret|dekretu]] Lichtenštejna ze 7. září 1621 do držení a užívání předán Šreplovi. Oblečení, které po dvou drancováních zbylo, bylo darováno královským sekretářům dvorské komory Janu Rasperovi, Kašparu Písaři (Cyrusovi) a Hansu (Otto Jeronymu) Poppovi, kterého dřív Borbonius úspěšně vyléčil ze [[Tuberkulóza|souchotin]], když vykašlával kousky plic. Přesto majetek Borboniův odvezli na třech formanských vozech. Jednalo se třeba o 8 židlí potažených harasem, 3 židle s červenou a 2 židle s černou kůží, 1 křeslo z dubového dřeva, 1 ke zdi připevněná skříň uvnitř cínem pobitá, 1 skříň koutní, 3 zeleně natřené nízké šatní skříně, 1 žlutá vykládaná skříň se zásuvkami, 2 velké žluté truhly, 1 [[Fládr|fládrový]] stůl z jádrovitého dřeva, 4 malé barevné tabulkové obrázky, 1 nástěnný kožený koberec, 1 kožená pokrývka na stůl, 5 tureckých koberců a 3 obyčejné, několik rohů, které sundaly ze zdi, 4 postele dřevěné, 20 velkých peřin prachových, 14 kožených podušek menších a větších, 1 obruč ze sudu na víno, 1 moravský fizír (koštýř), 2 mosazné stříkačky, 1 pocínovaný měděný škopek, 1 pocínovaná velká chladicí káď, 1 mosazný velký rendlík, 3 kotlíky na vaření ryb, 1 kotel na praní prádla, 2 nové koňské postroje, 2 soukenné pláště ze zelené truhly, 1 dlouhý kožich liščími nožičkami podšitý, dvoje pánské šaty, 1 [[Damašek (tkanina)|damašková]] ženská sukně, 1 sukně z hedvábného [[Taft (tkanina)|taftu]] - tykytová, 2 kabátky hedvábné, 1 podšívka z liščího hřbetu, kterou dostal Borbonius darem od svého pacienta Václava Magrle ze [[Sobíšky|Sobíšku]] ze [[Staré Město (Praha)|Starého města Pražského]].

V tomto dochovaném deníku jsou i záznamy z 2. ledna [[1622]], kdy se Borbonius třemi suplikami obrátil na císaře, Lichtenštejna a Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, aby byl propuštěn z domácího arestu. Současně psal Marii Magdaleně z Lobkovic, provdané za Jana Rudolfa Trčku, a prosil ji, aby supliky poslala do Vídně.<ref>Gellner (1938), s. 109 - 111</ref>

Královskému fisku jeho rozsudkem propadlo i jeho celé jmění. Bylo to na jistinách 13.000 kop grošů míšenských; hlavně u města [[Rakovník]], [[Klatovy]], [[Kadaň]], [[Most (město)|Most]], [[Mladá Boleslav]] a [[Mělník]]. Skonfiskovaný Borboniův dům byl odhadnut na 6.600 kop a pozdějí císařskou rezolucí ze dne 22. dubna 1622 byl dědičně za 1.000 zl. postoupen jeho nepříteli novoměstskému rychtáři Šreplovi, zbytek odhadní ceny mu byl darován.

Novou supliku o propuštění z domácího vězení zaslal Borbonius 10. května 1622 k rukám místodržícího. Druhého dne [[Kinští|pán z Vchynic]] poslal k Borboniovi pana Sádovského ze Sloupna se vzkazem, že se z arestu dostane, když slíbí knížeti Lichtenštejnovi [[Poddanství|poddanost]], což Borbonius odmítl, že je stár, žádný statek nemá, vše že patří jeho ženě, ale že veškerou možnou službou se Jeho Milosti zavazuje. Druhý den přišel pán ze Sloupna znovu, ale slyšel stejnou odpověď. Kvůli tomu byl 13. května Borbonius na dekret Lichtenštejnův znovu uvězněn. Opět se za něj přimluvila paní Trčková, kdy byl proti jistině 6.000 kop grošů míšenských zcela propuštěn, ale majetek mu vrácen nebyl.<ref>Gellner (1938), s. 15 - 17</ref>

Borbonius neustále myslel na své pacienty a snažil se, aby se mohl dostat ke své lékárně. Stěžoval si také na nevhodné chování novoměstského rychtáře Šrepla. Dne 25. června [[1622]] dostal předvolání na radnici, kde byl vyslýchán, a potom jako zločinec veden městem k domu na Koňském trhu. Rychtářův písař Daniel ho začal bít žilou po boku, přes hlavu. Biřic mu měl zuby kyjem vytlouct a rychtář přitom na něj křičel, aby mu hnáty zpřerážel.

Ale ani potom se Borbonius necítil v bezpečí a odešel do [[Teplice|Teplic]], kde od 6. července do 14. srpna [[1622]] léčil paní [[Alžběta z Vchynic a Tetova|Alžbětu z Vchynic a Tetova]].

Do Prahy se vrátil v lednu [[1623]], kdy léčil Lichtenštejna.

Byly úspěšné i jeho supliky ohledně lékárny a zapečetěných místností v domě na Koňském trhu. Rozhodnutí, že polovina zkonfiskovaného majetku patří jeho ženě, dostal 16. listopadu [[1623]]. Jednalo se ale jen o právní nárok potvrzený císařem, ale v praxi se to nikdy nestalo. Obrátil se znovu se suplikou na císaře, kterou 4. prosince [[1624]] Lichtenštejn doplnil: „''Borboniovo odsouzení v době přísnosti a krutosti se stalo, hoden jest dokonalého odpuštění svého provinění, které spáchal spíše ze strachu před tehdejší vzteklostí a ukrutností direktorů, než ze zlosti anebo nějaké všetečnosti...''"

Císař Ferdinand II. odpověděl obratem. Listem z 25. ledna [[1625]] byl ochoten Borboniovi poskytnout milost, ale pod jednou podmínkou: že přestoupí ke [[Katolická církev|katolické]] [[Katolicismus|víře]]. I když ho přemlouvali přátelé [[Jaroslav Bořita z Martinic|Jaroslav Martinic]] i kníže z Lichtenštejna, přesto, že byl nemocen, nechtěl zradit víru, kterou někteří jeho přátelé zaplatili životem.

Znovu se na císaře obrátil kníže Lichtenštejn, Polyxena z Lobkovic i paní Magdaléna Trčková z Lípy, kteří za každou cenu chtěli svého lékaře udržet doma, aby je mohl léčit. Vše marno. V Praze totiž byla 5. února [[1627]] zřízena zvláštní komise vedená kardinálem [[Arnošt Vojtěch z Harrachu|Arnoštem Adalbertem]], [[Hrabě|hrabětem]] z [[Harrachové|Harrachu]], Jaroslavemve Martinicemsložení aJaroslav BedřichemBořita Martinic, [[Bedřich z Talenberka]], Kašpar z Questenberka, Frederic Tallenberg a Christopher Wratislav z Mitrovic, která usilovala o normalizaci náboženských poměrů v českých zemích za účelem [[Restaurace (politika)|restaurace]] katolicismu. Hlavním hybatelem byl císař Ferdinand II., který chtěl „obrátit Čechy na pravou víru". Velmi jim záleželo na tom, aby Borbonius svou víru změnil.

Další zřízena komise byla protireformační. Ta postupovala jinak. Wolfovi [[Berkové z Dubé|Berkovi z Dubé]] si stěžovala a jmenovala Borbonia mezi těmi, kteří jsou dosud nekatolíci. Současně určila lhůtu, do které se buď rozhodne nebo odejde ze země.

V roce [[1627]] opustil Čechy, odešel nejdříve do [[Sasko|saské]] [[Žitava|Žitavy]] a potom do polské [[Toruň|Toruně]] v Prusích. Kníže Radivil zde [[Exulant|exulantům]] vykázal pustou osadu.

I v nové vlasti brzy získal Borbonius význačné postavení, protože jej za osobního lékaře přijal královský syn [[kníže]] Vladislav, následně [[král]] [[Vladislav IV.]], a léčil i další vysoce postavené příslušníky polské šlechty.

V [[Emigrace|emigraci]] se scházel s [[Jan Amos Komenský|Janem Amosem Komenským]].

Borbonius zemřel v Toruni 16. prosince [[1629]].