Ordál: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m pravopis |
|||
Řádek 6:
Slovo ordál je germánského původu, odvozuje se z něho jak německé ''Urteil'' (rozsudek), tak starší české [[ortel]]. Sám institut je ale daleko starší, poprvé je doložen ve staré [[Mezopotámie|Mezopotámii]], v sumerském zákoníku krále Urnammu (asi [[2100 př. n. l.]]) a v [[Chammurapiho zákoník]]u ([[1650 př. n. l.]]) jako zkouška vodou. Užíval se však také v [[Indie|Indii]], v [[Čína|Číně]] a v dalších starověkých civilizacích, ne však ve [[starověký Řím|starověkém Římě]] a [[Starověké Řecko|Řecku]]. Indický [[Manuův zákoník]] (''Manusmrti'') k tomu dodává, že zločinec se domnívá, že jeho čin nikdo nevidí, ačkoli ve skutečnosti jsou svědky nejen bohové, ale i země, voda atd. Pokud svědek do týdne po výpovědi zemře, byla jeho výpověď falešná.<ref>''The laws of Manu'', 8.108n.</ref>
V Evropě je ordál poprvé doložen u [[Frankové|Franků]] v období stěhování národů, užíval se až do pozdního středověku, kdy jej nahradilo vynucování přiznání [[mučení]]m, a obnovil se při čarodějnických procesech počátkem novověku. Už od počátku byly [[křesťanství|křesťanskou]] [[církev|církví]] kritizovány - jednak dokazovací praktiky vycházely z [[pohan]]ských tradic, jednak ordály znevažovaly autoritu církve a spravedlnosti, když například i zcela zřejmý vrah díky ordálu vyvázl.
V Čechách se poprvé zmiňuje v [[Břetislavova dekreta|Břetislavových dekretech]] ([[1039]]) a byla použita např. po atentátu na knížete [[Soběslav I.|Soběslava I.]] v roce [[1130]]. V českých zemích se s první odmítavou reakcí setkáme v synodálním statutu Jana IV. z Dražic z roku 1312, kterou do svých prvních statut zahrnul také zatím ještě biskup Arnošt z Pardubic roku 1343. Jan IV. zde zapovídá spoluúčast kněží při ordálu vody a železa.<ref>Zdeňka Hledíková: ''Biskup Jan IV. z Dražic (1301-1343)'', Praha 1991, str. 58-59</ref> Od 17. století se užívaly jen výjimečně, definitivně je zakázala císařovna [[Marie Terezie]] roku [[1776]].
| |||