Římská zahrada: Porovnání verzí

Květiny byly v období králů a během prvních věků republiky v římských zahradách vzácné. Ale jak vzrůstala potřeba luxusu u nobility a jak její zvyky napodobovaly i nižší vrstvy, nakonec zvítězila v ohromnému rozšíření vášeň pro květiny se stala tak ohromnou, že byla seznána nezbytnost potlačit vášeň pro květiny zákony proti přepychu. Použití korun z květin bylo zakázána, pokud neměl nositel právo k jejímu užívání, buď plynoucí z postavení své osoby nebo zvláštní povolení úředníků. Lidé ve vysokém postavení neváhali vystavit svůj úspěch v eleganci oblečení a ozdob, což však bylo proti představě Římanů jako válečníků. Cicero kritizuje prokonzul, který udělal turné po Sicílii v nosítkách, sedíce na růžích s korunou z květin na své hlavě a s věncem na zádech.<ref name="Loud" group="L" />

 

 

Vědecké sbírky rostlin nebo botanické zahrady byly Římanům neznámé. Nevytvořili také žádné systematické pojmenování pro druhy zeleniny. Plinius píše, že Antonius Castor, jeden z prvních lékařů v Římě, shromáždil řadu léčivých rostlin ve své zahradě. Ty zde byly nejspíše pro potřeby jeho profese. Asi 200 až 300 druhů rostlin bylo zmíněno v Pliniově Historii, které se využívaly v zemědělství, zahradách, lékařství, aranžování nebo k dalším účelům. Zdá se, že jsou to všechno druhy, které byly známy nebo měly jména všeobecně užívaná. Terminus Hortus v zákonech Decemviri, o kterých se předpokládá, že jsou tak staré jako instituce Římanů jako národa, používá pouze výraz zahrada, ale později byla zelinářská zahrada odlišena charakteristická názvem ''Hortus Pinguis''. Plinius tvrdí, že hospodář nazývá zelinářskou zahradu druhým moučníkem nebo plátem slaniny, která je vždy připravena k nakrojení, nebo salátem, který lze snadno uvařit a jenž je lehce stravitelný. Označena musí být jako špatná ta hospodyně (zahrada je její povinnost) v jejímž domě by zahrada byla v špatném stavu. Nejdůležitější plodiny přinesli podle Hirschfielda (Theorie des Jardins, sv. i. p.&nbsp;27.) a Sickler (Geschichte, 1 Pand.) do Itálie Římané. Fíky ze Sýrie, citroníky z Médie, broskve z Persie, granátové jablko z Afriky, meruňky z Epiru, jablka, hrušky a švestky z Arménie, třešně z Pontu. Zahrady, které se staly nerozumně nazdobenými mnoha cizokrajnými druhy ovoce pěstovaného Římany, popisuje Plinus. S výjimkou pomerančů, ananasu, angreštu, rybízu, a malin, zahrnuje ovoce pěstované Římany téměř všechno ovoce, které bylo do poloviny 20.&nbsp;století v Evropě pěstováno.<ref name="Loud" group="L" />

 

==== Okrasné rostliny ====

Nejpoužívanější okrasné rostliny byly [[cypřiš]]e, [[citroník]]y, [[fíkovník]]y, [[pomerančovník]]y, [[oliva|olivy]], [[myrta|myrty]], [[vavřín]]y. Časté bylo pěstování [[platan]]ů a jilmů. Živé ploty tvarovali ze stálezelených [[dub]]ů a podél cest vysazovali [[alej]]e stromů. Vrby byly pěstovány k popínání révy, aby je podporovala. Také byly používány pro živé ploty. Do živých plotů byly používány různé druhy dřevin, živé ploty obklopovaly hlavně vinice a zahrady. Jilmy a topoly byly pěstovány na palivové dřevo. Stromy byly skáceny pro topivo a znovu pěstovány poté, co obrazily z pařezů.<ref name="Loud" group="L" />

 

=== Rychlení ===