Ivo Tretera: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
doplnění odstraněného titulu |
m odkazy |
||
Řádek 1:
{{Infobox - osoba
| jméno =
| obrázek = Ivo_Tretera.jpg
| velikost obrázku =
Řádek 15:
== Životopis ==
Dětství prožil na pražských [[Vinohrady (Praha)|Vinohradech]], na konci války při bombardování Prahy byl při výbuchu bomby zraněn, následkem čehož postupně přestal slyšet na levé ucho. Rodiče se v prvních měsících jeho života rozešli a svého otce uviděl poprvé až v roce [[1951]]. Téhož roku se také seznámil se svojí budoucí manželkou Peluškou Bendlovou.
Po maturitě na klasickém gymnáziu studoval historii a filosofii na [[Filozofická fakulta Univerzity Karlovy|Filosofické fakultě Univerzity Karlovy]], kde roku [[1955]] obhájil diplomovou práci „O některých gnoseologických otázkách pedagogiky”. Během studia ho zde nejvíce ovlivnil profesor [[Jan Blahoslav Kozák]]. Po obhajobě diplomové práce nastoupil na fakultu jako asistent se zaměřením především na teorii poznání a dějin filosofie, přičemž krom nuceného působení v Archivu UK na ní vyučoval až do své smrti.
Řádek 21:
Předmětem jeho raného vědeckého zájmu, zhruba do konce [[1950-1959|50. let]], byla metodologie věd a zvláště pak filozofie výchovy, která ho přivedla hlavně ke zkoumání specifické povahy noetiky předávání již dosažených poznatků, tj. znovupoznávání poznaného. Zprvu byl značně inspirován polským i západním [[Neomarxismus|neomarxismem]] ([[Leszek Kołakowski]], [[Fromm|Erich Fromm]], [[Sartre|J.-P. Sartre]] a další); [[Noetika|noetická]] tématika jej otevírala vlivům filozofie analytické a novopozitivistické ([[Wittgenstein|Ludwig Wittgenstein]], [[Bertrand Russell]], [[Schlick|Moritz Schlick]], [[Carnap|Rudolf Carnap]], lvovsko-varšavská škola atd.). Účinnou protiváhou této jeho původní spíše scientistické orientace, jež pozvolna ustupovala, byla mu záliba v [[Surrealismus|surrealismu]], abstraktním umění a zejména dlouholeté přátelství se spisovatelem [[Bohumil Hrabal|Bohumilem Hrabalem]] a osobami z jeho kruhu.
''Bohumil Hrabal:
V roce [[1966]] obhájil na FF UK kandidátskou dizertaci Pravda a intuice. V letech 1966–1967 přitom studoval na univerzitách v Nancy a Paříži (setkání s P. Ricoeurem a J. Hyppolitem).
V období tzv. [[normalizace]] mu byla postupně omezována a posléze zcela zakázána pedagogická činnost. Po nuceném odchodu z FF do Archivu UK se zde v letech [[1983]]–[[1990]] nad rámec běžných archivářských povinností zabýval i historií české a německé univerzitní filozofie ([[Ernst Mach]], [[Tomáš Garrigue Masaryk]], herbartovci, [[Jan Blahoslav Kozák|J. B. Kozák]]). Plodem tohoto bádání je rovněž jeho hlavní dílo [[Johann Friedrich Herbart|J. F. Herbart]] a jeho stoupenci na pražské univerzitě ([[1989]]). Po listopadu 1989 se vrátil na FF UK; z počátku vyučoval externě, k [[1. září|1. 9.]] 1990 se stal opět členem její katedry filosofie. V roce 1990 byl jmenován docentem a roku [[1995]] profesorem pro obor dějiny filozofie.
V posledních letech přednášel především francouzskou filozofii [[20. století]] ([[Bergson]], [[Teilhard|Teilhard de Chardin]], [[Ricoeur]], [[Lévinas]] a další), většinu posluchačů si získal zajímavou formou přednášeným úvodem do filosofie. Jeho kniha Nástin dějin evropského myšlení z roku [[1996]] se stala klíčovým pramenem pro všechny zájemce o společenské vědy.
| |||