Pchu I: Porovnání verzí

Po [[Japonsko|japonské]] [[Invaze|invazi]] do [[Mandžusko|Mandžuska]] a vytvoření loutkového státu [[Mančukuo]] se stal v roce [[1932]] formální hlavou tamního režimu. V závěru [[Druhá světová válka|2. světové války]] byl zajat [[Sovětský svaz|sovětskou]] armádou a deportován do Sovětského svazu. Jako válečný zločinec pak stanul také před [[Tokijský proces|Tokijským tribunálem]]. V roce [[1950]], rok po vyhlášení [[Čínská lidová republika|Čínské lidové republiky]], byl vydán zpět do Číny. Dalších 9 let strávil v nápravném zařízení ve [[Fu-šun]]u v provincii [[Liao-ning]] (jako vězeň číslo 981). V roce [[1964]] byla vydána jeho autobiografie.<ref>Vyšla také v Česku – viz Aisin Gioro Pchu-i. ''Byl jsem posledním císařem čínským''. Přel. Martin Hála. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-082-9</ref> Po propuštění pracoval jako zahradník v [[Pekingská botanická zahrada|Pekingské botanické zahradě]] a později jako [[Archivnictví|archivář]] na [[Univerzita|univerzitě]] v [[Peking]]u. Zemřel v roce [[1967]] ve věku 61 let na [[Rakovina|rakovinu]] [[LedvinyLedvina|ledvin]]. Byl pochován na obyčejném [[hřbitov]]ě jako řadový občan. V roce 1995 vdova po Pchuim vykoupila urnu s jeho ostatky a nechala mu postavit hrobku u areálu pohřebiště čínských císařů, kde jsou pohřbeni 4 z 9 přecházejích císařů dynastie, dokončena byla v roce 1996, kdy do ní byla uloženo urna.