Bible: Porovnání verzí

První část Bible tvoří [[Starý zákonZákon]], který obsahuje soubor 39 posvátných knih (''[[tanach]]''), který křesťané převzali z [[judaismus|judaismu]]. Někdy je název této části Bible označován jako Stará smlouva (odkaz na smlouvu Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova s Mojžíšem - viz Desatero) Tato část spisů je oběma náboženstvím společná, judaismus ji ovšem jako Bibli neoznačuje;. vV akademickém prostředí se spisy společné judaismu i křesťanství označují jako [[hebrejská bible]].<ref>o Starozákonním kánonu viz: Milan Balabán – Hebrejské myšlení, str. 32 – 41, Herrmann a synové, Praha 1993</ref> Ve 3. století př. n. l. byl pořízen překlad hebrejské bible do helénistické řečtiny ([[koiné]]) zvaný podle počtu překladatelů [[Septuaginta]], a tuto verzi většinou používali první křesťané. Starý zákon byl původně převážně napsaný v [[hebrejština|hebrejštině]], malá část [[aramejština|aramejsky]]. Některé jeho nejmladší části, tak zvané [[Deuterokanonický spis|deuterokanonické spisy]], jež však za součást kánonu neuznávají židé ani některé křesťanské církve, byly napsány nebo se dochovaly řecky.

[[Církev]] měla v celých svých dějinách k Písmu svatému úctu, neboť věří, že se v textech Písma setkává s Božím slovem; některé církevní dokumenty dokládají, že k Písmu má církev podobnou úctu jako např. [[Římskokatolická církev]] k [[Svaté přijímání|eucharistii]].<ref>Srov. [[Druhý vatikánský koncil]], konstituce ''[[Dei Verbum]]'' 21. [online] vyd. 1965-11-18, [cit. 2013-05-02], [http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_const_19651118_dei-verbum_cs.html Dostupné online]</ref> To, co je v Bibli zaznamenáno, je podle církve zaznamenáno z vnuknutí [[Duch svatý|Ducha svatého]] (označováno jako ''[[inspirace]] Písma''). Bůh si, jak věří křesťané, vybral lidské autory k jejich sepsání a skrze ně na sepsání textu působil. Proto také církev věří, že to, co biblické spisy tvrdí, je spolehlivé, věrné, bez omylu a pravdivé, přestože jsou jistá tvrzení vnitřně rozporná.<ref>[http://www.osel.cz/index.php?clanek=7232 Rozpory v knize knih]</ref> Pravdivostí se ale nemyslí nutně doslovný smysl (Bibli nepovažují křesťané např. za učebnici biologie), ale ten smysl, který vypovídá o Bohu a Božích věcech.<ref>Srov. [[Druhý vatikánský koncil]], konstituce ''[[Dei Verbum]]'' 11. [online] vyd. 1965-11-18, [cit. 2013-05-02], [http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_const_19651118_dei-verbum_cs.html Dostupné online]</ref>

[[Palestinský kánon|Židovský neboli palestinský kánon]] byl podle [[tradice]] [[judaismus|judaismu]] definován synodou v [[Javne|Jabne]] roku [[92]]. Křesťanský kánon se vyvíjel nezávisle na kánonu judaismu a dlouhá staletí nebyl ustálen.<ref>viz například Dějiny vzniku novozákonního kánonu: http://etfuk.sweb.cz/kanon.pdf</ref> Církev, která užívala řeckého překladu [[Starý zákon|Starého zákona]], [[Septuaginta|Septuaginty]], užívala jejího kánonu, označovaného jako [[alexandrijský kánon|kánon alexandrijský]].

Prohloubené porozumění - přímo naplnění - Božího zákona přinesl [[Ježíš Kristus]] společně s pozváním do [[Království Boží|Božího království]] pro ty, kdo v němžNěj budevěří. Nově tak přinesl dobromilost, odpuštění a slitování proti požadavkům Zákona (Mojžíšova)pro ty, kteří Zákon uznali a pro něž zákonZákon existuje (zákon existuje proto, aby si lidé uvědomili, kde až je hranice „dobra“, „dokonalosti“ a že jí nemohou vlastními silami ani skutky nikdy dosáhnout, a proto potřebují odpuštění, které je, podle křesťanství, Boží milostí), dovedeno k dokonalosti). Svou [[ukřižování|smrtí]] a svým [[vzkříšení]]m získal Ježíš pro ty, kdo v něho uvěřili, záchranu a [[smíření]] s Bohem. Ježíš Kristus si vyvolil své učedníky, [[apoštol]]y, a na nich zbudoval nový Boží lid (církev), který s nadějí očekává Ježíšův příchod na konci časů a naplnění jeho zaslíbení.

Nejvýznamnějším a nejznámějším českým překladem je [[Bible kralická]] („Šestidílka“, [[1579]]–[[1594]], poslední revize z roku [[1613]]), první český překlad z původních jazyků. Bible kralických bratří (viz Kralice nad Oslavou, 1613) byla a je skvostem české a slovanské kultury. Ve slovanských jazycích tak byla vůbec první; na světě byli Češi pátý národ, který měl Bibli ve své rodné řeči! Pozdější překlady již nedosahují takových kvalit. Mezi katolickými barokními překlady vyniká třísvazková [[Bible svatováclavská]] z let [[1677]]–[[1715]].

Ve [[20. století]] byl nejvýznamnějším ''[[Český ekumenický překlad]]'', který vznikal v letech [[1961]]–[[1979]], ktarý se ale na velmi mnoha místech značně s kralickým překladem rozchází a v konečném pochopení je leckdy zavádějící. V roce [[2008]] vyšla [[Česká synoptická Bible]], která uspořádává do sloupců vedle sebe jak překlad [[Bible kralická|kralický]], tak ekumenický.<ref>''Bible. Český ekumenický překlad a Bible kralická. Česká synoptická Bible v rozsahu celého vydání Bible kralické z roku 1613.'' [[Joel Ruml|Ruml, J.]]; [[Miloslav Vlk|Vlk, M.]] [intr.]. Praha: ČBS, 2008. ISBN 978-80-85810-85-1. [http://www.apha.cz/vychazi-ceska-synopticka-bible/ Vychází Česká synoptická bible].</ref> Toto vydání Bible tak může napomoci srovnání obou překladů a lepšímu pochopení Písma Svatého.