Hannibal: Porovnání verzí

'''Hannibal Barkas''' ([[247 př. n. l.]] v [[Kartágo|Kartágu]] – [[183 př. n. l.]] v [[Bithýnie|Bithýnii]]) (severovýchodně od moderního Tunisu v Tunisku) byl kartáginský generál, [[stratég]] a [[TaktikaVojenská taktika|taktik]], později také politik, který je všeobecně považován za jednoho z nejznamenitějších [[Vojevůdce|vojevůdců]] světových dějin. Žil v období převratných změn ve [[Středozemní moře|středomořském]] světě, během nichž získali [[Starověký Řím|Římané]] převahu nad takovými mocnostmi, jakými byly Kartágo, [[Starověká Makedonie|Makedonie]], [[Syrakusy]] a [[seleukovská říše]].

Vesměs bývá hodnocen jako jeden z největších vojenských géniů všech dob. [[Spojené státy americké|Americký]] vojenský historik [[Theodore Ayrault Dodge]] jej oprávněně nazval „otcem strategie“. Dokonce i Římané, jeho osudoví nepřátelé, přijali řadu jím uplatňovaných taktických prvků. To mu zajistilo výjimečnou reputaci v moderním světě a i takoví vojáci, jako byl [[Napoleon Bonaparte]] či [[Arthur Wellesley, první1. vévoda z Wellingtonu|vévoda z Wellingtonu]], neváhali Hannibala označit za „geniálního stratéga“. Jeho dramatický život se stal námětem mnoha filmů a dokumentů.

Hannibal, jehož jméno lze přeložit jako „přízeň [[Baal]]a“ či „milost Baala“, se narodil v roce [[247 př. n. l.]] Jeho matka pocházela z [[Pyrenejský poloostrov|Ibérie]]. Jeho otec [[Hamilkar Barkas]] byl velitelem [[PunovéFéničané|punských]] vojsk na [[Sicílie|Sicílii]] během [[První punská válka|první punské války]]. Po porážce v tomto konfliktu se znechucený Hamilkar uchýlil na své statky v [[Afrika|Africe]] spolu se svými syny Hannibalem, mladším [[Hasdrubal Barkas|Hasdrubalem]] a nejmladším [[Magó Barkas|Magónem]]. Kromě nich měl zřejmě ještě dvě sestry, které měly na rozdíl od svých bratrů strávit větší část života v Kartágu. On sám jakož i všichni jeho sourozenci byli vzděláváni [[Sparta|spartským]] učitelem a filozofem jménem Sosylos. Ovládal tudíž nejméně dvě řeči: [[PunštinaFéničtina|punštinu]] a [[Řečtina|řečtinu]]. Později jako velitel různorodého [[žoldnéř]]ského vojska se ale podle všeho dokázal dorozumět i v jiných jazycích. V této době Kartágo naléhavě potřebovalo služeb jeho otce, neboť v Africe propukla [[Žoldnéřská válka|vzpoura žoldnéřů]], kterým kartáginský [[senát]] odmítl vyplatit dlužnou odměnu. K povstání se připojily také domorodé kmeny, přičemž Hamilkarův úhlavní nepřítel, [[Hanno Veliký]], byl vzbouřenci těžce poražen. Tento kartáginský politik se měl v budoucnu stát odhodlaným Hannibalovým protivníkem. I přes převahu žoldnéřů dokázal Hamilkar nakonec vzbouřence krvavě rozdrtit.

Hamilkar se v [[Hispánie|Hispánii]] osvědčil stejně jako dříve na [[Sicílie|Sicílii]] jako výtečný organizátor a velitel a v několika málo letech si podmanil [[Iberové|iberské]] a [[Keltiberové|keltiberské]] kmeny. Příjmy z nových držav Hamilkar odesílal do Kartága, které jimi splácelo reparace Římanům. Hannibal a jeho bratři doprovázeli otce na jeho taženích proti Iberům a pravděpodobně byli přítomni, když se jejich otec v roce [[228 př. n. l.]] během jednoho z nich [[Utonutí|utopil]] v jedné dravé [[Řeka|řece]]. Po Hamilkarově smrti převzal velení v Ibérii [[Hasdrubal Sličný|Hasdrubal zvaný „Sličný“]], jenž byl Hamilkarovým zetěm. Ten se ukázal být důstojným Hamilkarovým nástupcem. V dalších letech rozšířil kartáginskou moc na poloostrově až k řece [[Ebro]] a založil město ''Carthago Nova'' (dnešní [[Cartagena]]), načež zde vznikla skutečná „říše Barkasů“. Hannibal se tehdy vyznamenal v obtížných bojích proti iberským kmenům jako Hasdrubalův velitel jízdy. Římané zneklidnění kartáginskou expanzí vyslali do Nového Kartága delegaci, která v roce [[226 př. n. l.]] uzavřela s Hasdrubalem smlouvu, v níž byla řeka Ebro stanovena jako [[hranice]] mezi kartáginskou a římskou sférou zájmu v Hispánii. Tato smlouva je všeobecně pokládána za Hasdrubalův významný diplomatický úspěch, neboť mu v podstatě dala volnou ruku při dobývání bohatého [[IberskýPyrenejský poloostrov|Iberského poloostrova]]. Někteří historici ovšem tvrdí, že Římané tímto krokem obratně zamezili spojenectví mezi Kartáginci a [[Galie|Galy]], kteří v oněch letech ohrožovali Římany. Společnému vpádu obou těchto národů by se Římané mohli jen těžko ubránit. Hasdrubal pokračoval ve své prozíravé vládě v [[Hispánie|Hispánii]] až do roku [[221 př. n. l.]], kdy byl zavražděn jedním iberským [[Otrokářství|otrokem]], jehož motivy zůstaly utajeny.

Podle Livia bylo nyní kartáginské ozbrojené moci v Hispánii nad slunce jasné, kdo se má stát novým velitelem: měl jím být teprve pětadvacetiletý Hannibal. [[Opozice (politika)|Politická opozice]] v Kartágu, jejímž vůdcem byl přirozeně [[Hanno Veliký]], proti tomu ovšem protestovala. Hanno se obával údajné snahy [[Barkasovců|Barkasů]] po dosažení absolutní vlády. S podporou politických spojenců v Kartágu byl však Hannibal potvrzen ve své hodnosti. Poté, co se chopil [[velení]], Hannibal během dvou let završil dobytí [[Hispánie]]. V jedné bitvě při řece [[Tajo]] přitom prvně porazil početně silnějšího soupeře. Římané, hrozící se rostoucí Kartágincovy síly, uzavřeli alianci s městem [[Saguntum]], které leželo jižně od [[Ebro|Ebra]] a prohlásili je za svůj [[protektorát]]. Hannibal chápal tento čin jako porušení dohody a nehledě na římské protesty sevřel město obležením. Když v roce [[219 př. n. l.]] [[Obléhání Sagunta|Saguntum]] po osmi měsících padlo a veškeré jeho obyvatelstvo bylo [[Masakr|zmasakrováno]], zareagoval [[římský senát]] požadavkem na Hannibalovo vydání. Vláda v Kartágu to však odmítla a v roce [[218 př. n. l.]] tak vypuklo mezi oběma městy otevřené [[nepřátelství]].

Na jaře roku [[218 př. n. l.]] Hannibal vyrazil z Nového Kartága v doprovodu mocného vojska – přibližně asi 100 000 mužů ho následovalo směrem na sever. Po překročení Ebra odeslal 40 000 mužů pod velením svého bratra Hasdrubala zpět do Hispánie, která měla být bráněna před očekávaným římským útokem. Rovněž do Kartága vyslal část svých vojáků. Po zdolání [[Pyreneje|Pyrenejí]] dorazil Hannibal do [[Galie]], kde se proti němu postavili místní [[Keltové]]. Hannibalovi se je ale podařilo přesvědčit, aby mu dovolili v míru projít jejich územím. Zde propustil 7000 méně spolehlivých [[žoldnéř]]ů a takže v tomto okamžiku disponoval armádou asi 40 000 pěšáků a 10 000 jezdců, spolu se 37 válečnými [[slon]]y. Jak bylo u Kartáginců obvyklé, skládalo se i Hannibalovo vojsko převážně ze žoldnéřů. Pěchotě dominovali [[Iberové]], [[Libye|Libyjci]] a [[Baleárské ostrovyBaleáry|baleárští]] prakovníci. Lehká kavalerie sestávala z asi 4000 [[Numidie|Numidů]], nejlepších jezdců a patrně nejzdatnějších bojovníků celé druhé punské války. Jejich velitel [[Maharbal]] náležel k nejbližším přátelům a nejschopnějším Hannibalovým [[podřízený]]m. Jemu a jeho [[Jízdní vojskoJezdectvo|jízdě]] vděčil Hannibal za většinu svých vítězství. Zbytek jezdectva tvořili Iberové. Vojsko bylo podporováno [[Válečný slon|válečnými slony]], kteří však měli především nepříznivý psychologický účinek na morálku nepřítele. Svých největších [[úspěch]]ů navíc Hannibal dosáhl bez jejich pomoci, protože do té doby už všichni pomřeli.

{{Podrobně|Bitva u Ticina|Bitva na řece Trebia (antika)}}

Zpráva o pohromě u Trasimena dorazila do Říma už den po bitvě, neboť město bylo od místa střetnutí vzdáleno jen 150 kilometrů. Mezi Římany se ihned rozšířilo zděšení, záhy ale měly přijít další neblahé zprávy. Velký oddíl jezdectva, který konzul Servilius vyslal na pomoc Flaminiovi, narazil na Maharbalovy Numidy. Výsledkem bylo 2000 mrtvých a 2000 zajatých. Tvrdohlaví Římané však ani po tomto nezdaru neuvažovali o vyjednávání. Hannibal disponoval v této chvíli dostatečným vojskem, s nímž by mohl postupovat na Řím. Uvážil však, že bez obléhacích zařízení má jen nepatrnou šanci město obsadit, a využil proto svého vítězství k pochodu do střední a jižní Itálie, kde hodlal roznítit všeobecné protiřímské povstání. Římané shromáždili všechny dostupné prostředky a vybavili nové vojsko, jehož velení bylo svěřeno takřka sedmdesátiletému senátorovi [[Quintus Fabius Maximus Cunctator|Quintu Fabiu Maximovi]], jenž byl jmenován [[Římský diktátor|diktátorem]]. V rozporu s všeobecným očekáváním se však Fabius nehodlal utkat s nepřítelem a raději se přidržel opatrné a zdržovací [[Taktika spálené země|taktiky „spálené země“]]. Obyvatelstvo bylo odvedeno do opevněných sídel a všechny usedlosti, osady a zásoby potravin byly vystaveny ohni, aby nepadly do Hannibalových rukou.

V nadcházejícím roce Fabiovo funkční období skončilo. Jeho vcelku účinná strategie narážela na odpor širokých vrstev, které si přály energickou akci proti útočníkovi. V hlasování [[Římská shromáždění#Comitia centuriata|lidového shromáždění]] byli zvoleni noví konzulové [[Lucius Aemilius Paullus]] a populární [[Gaius Terentius Varro]], kteří převzali vrchní velení nad celým vojskem, v jehož vedení se střídali obden. Především Varro vyzýval k rozhodnému střetu a k jeho záměru se zdráhavě přiklonil i Paullus. Oproti Fabiově zadržovací strategii usilovali nyní konzulové o zničení Hannibala v přímém boji. Římané doufali, že dosáhnou vítězství díky své prosté početní převaze a shromáždili tak vojsko vskutku impozantních rozměrů. Kartáginci zatím dobyli jihoitalskou osadu [[Kanny]] při řece ''Aufidus'' ([[Ofanto]]) nedaleko pobřeží [[Jaderské moře|Jaderského moře]]. Do tohoto místa vytáhlo rovněž římské vojsko, které se skládalo z osmi legií s celkem téměř 80 000 muži pěchoty a 6000 jezdci. Hannibalovi podléhalo jen něco přes 35 000 pěšáků, které však doprovázelo 10 000 jezdců. Hannibal spoléhal na Varronovu netrpělivost, která měla Římany zavléct do pasti. Po menší úvodní potyčce, v níž Punové přenechali vítězství Římanům, rozkázal nadmíru horlivý Varro v rozporu s Paullovým doporučením frontální útok. [[2. srpen|2. srpna]] [[216 př. n. l.]] se tak na březích Aufidu strhla jedna z nejslavnějších bitev světových dějin.

V Itálii pokračovaly vojenské operace ještě po několik dalších let, avšak rozhodujícími bojišti se ukázala být Sicílie a hlavně Hispánie, odkud byly všechny kartáginské armády postupně vypuzeny. Taktéž operace na Sicílii skončily zničením punského vojska a dobytím Syrakus Římany. V roce 212 př. n. l. Hannibal vstoupil do [[TarentTaranto|Tarentu]]u, avšak nepodařilo se mu zmocnit přístavu ve městě. Kartáginské zaneprázdněnosti využili Římané k obležení Capuy. Hannibal se neodvážil zaútočit na legie u Capuy a místo toho podnikl klamný útok na samotný Řím – ''[[Hannibal ante Portas!]]'' („Hannibal před branami!“). Hannibal však nemohl učinit nic víc než se utábořit před Collinskou bránou. Věřil ale, že tímto tahem přiměje obléhatele k ústupu na obranu Říma. Hradby Říma byly ovšem příliš mocné, čehož si legionáři u Capuy byli dobře vědomi, takže nerušeně pokračovali v dobývání nepřátelského města. Hannibal byl nucen u druhého milníku [[via Appia]] otočit své vojsko zpět a brzy poté, v roce [[211 př. n. l.]], padla Capua do rukou Římanů.

V roce [[210 př. n. l.]] Hannibal opět potvrdil svoji taktickou převahu, když způsobil římskému vojsku několik porážek v Apulii a v roce [[208 př. n. l.]] rozdrtil římské síly při obléhání města ''Lokris'' ([[Locri]]). Nicméně po pádu Tarenta v předchozím roce a postupném znovudobytí Samnia a [[Lukánie]] Římany bylo jeho postavení v Itálii takřka beznadějné. V roce [[207 př. n. l.]] sice znovu pronikl do Apulie, kde podle dohody s bratrem [[Hasdrubal Barkas|Hasdrubalem]] vyčkával na společný postup k Římu. Ovšem poté, co se drastickým způsobem dozvěděl o bratrově porážce a smrti [[Bitva unad MetauruMetaurem|u Metauru]] (Hasdrubalova setnutá hlava byla vhozena do Hannibalova tábora ve Venusiu. Při pohledu na tvář svého bratra prý Hannibal pravil ''„Nyní vidím osud Kartága“''.), ustoupil do [[Bruttium|Bruttia]], kde se měl zdržovat následující roky. Tyto události značily konec Hannibalových triumfů v Itálii. Po nezdaru jeho bratra Magóna v Ligurii a vyjednávání s Filipem padla Hannibalova poslední šance na obnovení převahy. V roce [[203 př. n. l.]] po téměř patnácti letech svádění tvrdých bojů na Apeninském poloostrově byl Hannibal povolán zpět do Kartága, neboť měl bránit svou rodnou zemi před bezprostředním nebezpečím v podobě římského vojska, vedeného [[Scipio Africanus|Scipionem Africanem]]. Ten se proslavil tažením v Hispánii nikoli nepodobným Hannibalově invazi do Itálie.

Hannibal odcestoval nejprve do [[TyrosTýros|Tyru]], mateřského města Kartága, a odtud dále do [[Antiochie]] k [[Seleukovská říše|seleukovskému]] králi [[Antiochos III. Megás|Antiochovi III.]] Tento mocný vládce, jenž byl potomkem jednoho z [[Alexandr Veliký|Alexandrových]] [[Diadochové|diadochů]], panoval nad ohromnou říší, rozpínající se od [[Malá Asie|Malé Asie]], přes [[PersiePerská říše|Persii]], až k hranicím [[Egypt]]a a [[Indie]]. Tato poslední zbývající velmoc v oblasti Středozemního moře se musela dříve či později nevyhnutelně utkat s Římem. Antiochos přijal Hannibala velice přátelsky, nicméně nepřistoupil na jeho návrh, aby ho vyslal v čele mocné armády do Itálie. Kvůli závisti a nepřízni členů Antiochova štábu sloužil Hannibal pouze jako vojenský poradce krále, který se svými vojenskými schopnostmi nemohl s Hannibalem měřit. Skvělou příležitost, která se mu Hannibalovým příchodem naskytla, tak Antiochos nedokázal nijak zužitkovat. Podle [[Marcus Tullius Cicero|Cicerona]], navštěvoval Hannibal v době pobytu na Antiochově dvoře přednášky filozofa Formia. Když jednou Formio ukončil svůj projev o povinnostech generála, dotázal se na Hannibalův názor. Hannibal údajně řekl ''„Viděl jsem během svého života spoustu starých hlupáků, ale tento je všechny předčí.“''