Verze z 22. 10. 2013, 17:23 editovat Górołaz (diskuse \| příspěvky) 18 editací mBez shrnutí editace ← Přejít na předchozí porovnání		Verze z 20. 11. 2014, 11:24 editovat zrušit editaci Uacs451 (diskuse \| příspěvky) Prověření uživatelé 13 146 editací m odkazy, odkazy na rozcestníky Přejít na další porovnání →
Řádek 1: '''Vokativ''' (zkratka ''VOC'') je [[mluvnický pád]], v [[čeština\|češtině]] 5. v pořadí. [[Podstatné jméno]] ve vokativu (resp. celá [[Jméno (mluvnice)\|jmenná skupina]] nebo [[zájmeno]]) označuje osobu, kterou mluvčí oslovuje. Při [[personifikace\|personifikaci]] jej však lze použít i pro oslovení zvířat, věcí resp. dokonce abstrakt (např.: ''leť myšlenko …'') V nemnoha jazycích (včetně češtiny) je vokativ vyjádřen flexivním tvarem (tj. speciální pádovou koncovkou, nezřídka ovšem nulovou). Ve většině jazyků je však vokativ vyjadřován jinými prostředky, například pomocí různých částic: [[italština\|italské]] „oh“, [[arabština\|arabské]] '''يا''' ''já'', nebo pomocí jiných lexikálních prostředků, např. [[člen (mluvnice)\|členem]] ([[aramejština]]) apod. Toto vyjádření může být buď jednoznačné a plně gramatikalizované (klasická arabština) a je pak často přímo označováno jako vokativ nebo volnější (záleží na mluvčím, zda jej použije). Běžné je také vyjádření oslovení slovosledem nebo [[~~intonace~~Intonace (lingvistika)\|intonací]] ([[angličtina]]). Tytéž prostředky se však používají i u jazyků s flexivním tvarem vokativu např. pro zdůraznění, nebo v případě, kdy tvar vokativu splývá se základním tvarem jména (viz např. [[latina\|latinské]] a [[řečtina\|řecké]] ''ó'', slovosled v češtině, apod.). == Vokativ v češtině == Český vokativ je pokračováním vokativu [[Praindoevropský jazyk\|praindoevropského]], který původně existoval ve většině [[indoevropské jazyky\|indoevropských jazyků]], dnes však pouze v některých [[slovanské jazyky\|slovanských jazycích]], [[Baltské jazyky\|baltských jazycích]], [[rumunština\|rumunštině]] a [[novořečtina\|novořečtině]]. Mezi základní rysy indoevropského vokativu patří: * vokativ je omezen jen na podstatná a [[Přídavné jméno\|přídavná]] jména (neexistuje např. pro zájmena)▼ * speciální flexivní tvar má jen v jednotném čísle (singuláru), v plurálu (a dříve i v duálu) je shodný s [[nominativ]]em (a vyjadřuje se jinými prostředky)▼ * nemá speciální flexivní tvar u jmen středního rodu (tj. = nominativ) ▲* u maskulin a feminin má speciální flexivní tvar má jen v jednotném čísle (singuláru), v plurálu (a dříve i v duálu) je shodný s [[nominativ]]em (a vyjadřuje se jinými prostředky) ▲* vokativ je omezen jen na podstatná a přídavná jména (neexistuje např. pro zájmena) Hláskovým vývojem došlo v češtině ke splynutí tvaru nominativu a vokativu i u jmen vzoru ''růže'', ''soudce'' a dalších izolovaných jmen (např. ''paní'') a především ke splynutí obou tvarů u přídavných jmen (stažením složené deklinace a zánikem jmenné). Z historického hlediska se v češtině používají tyto typy [[~~koncovka~~Koncovka (mluvnice)\|koncovek]] vokativu: ; vokativ o-kmenů (e) : původní u většiny jmen mužského rodu. Existuje v nezměněné podobě od praindoevropského jazyka (tj. minimálně 5 000 let) a je např. shodný s řečtinou (''kyrie''), latinou (''domine'') česky ''pane''

Vokativ: Porovnání verzí