|
Nakonec se však jím rozpoutaný teror obrátil i proti samému Robespierrovi – poté, co ztratil podporu veřejnosti, byl po [[Thermidorský převrat|thermidorském převratu]] v jakobínské straně 27. července roku [[1794]] zatčen a o den později spolu se svými stoupenci a bratrem Augustinem popraven [[gilotina|gilotinou]] na pařížském náměstí Revoluce (dnešní [[Place de la Concorde]]).
"Začalo ráno 9. thermidoru (27. července) v přeplněné zasedací síni Konventu. Počasí v Paříži bylo v těch posledních červencových dnech velice horké. Od rána bylo parno a dusno. Přesto byl zasedací sál se všemi galeriemi k prasknutí nabit mlčky čekajícími lidmi.
Na tribunu klidně a sebejistě vystoupil Saint-Just. Chladně zdrženlivým hlasem zahájil: přišel strhnout masky spiklencům a odhalit jejich zločiny...
Předsedal Collot d´Herbois. Byl účastníkem noční konspirativní schůze a patřil k spiklencům. Bývalý herec a autor několika divadelních her, které se neudržely na repertoáru, nemohl potlačit ctižádostivou pýchu, že hraje tak významnou úlohu, jakou mu ten den historie svěřila. Tehdy ještě nevěděl, čím pro něho samého skončí to nezapomenutelné, mlhavé červencové ráno, a tak hrál velkou roli, jíž se mu prvně v životě dostalo, s nelíčeným zanícením.
Nedovolil Saint-Justovi, aby pronesl rozhodující slova. Spiklenci, jak se předem domluvili, vyvolali v sále neuvěřitelný zmatek a šum a střídali se na tribuně jeden za druhým. Collot d´Herbois zneužil práva předsedy, nenechal Saint-Justa domluvit a dal slovo Billaud-Varennovi a po něm Talienovi. Tento zločinec, potřísněný krví svých obětí, usvědčený defraudant, který už byl vyloučen z klubu jakobínů, nezačal mluvit o vlastních zločinech, ale s teatrálním rozhorlením začal hřímat proti Robespierrově a Saint-Justově tyranii. Spiklenci chtěli své zločiny svést na vedoucí osobnosti revoluční vlády.
Robespierre se nemohl domoci slova.
"Naposledy, předsedo vrahů," vykřikl na Collota d´Herbois, "žádám o slovo". Ale předseda přehlušil jeho hlas zvonkem. Na noční schůzi bylo dohodnuto, že Robespierre ani Saint-Just nesmí za žádnou cenu dostat slovo.
Saint-Just stál dosud na tribuně a mačkal v hrsti papíry s připravenou řečí, kterou mu nedovolili pronést. Proč tak lehce dopustil, aby ten mrzký Talien drze uzurpoval jeho právo mluvit? Odkud ta pasivita?
Na tyto otázky nikdy nebudeme znát odpověď. Saint-Just sledoval s pohrdavým, ironickým úsměvem tu předem pečlivě připravenou frašku. Mluvili jeden po druhém, Billaud-Varenne, Bare're, ale žádný z nich se neodvážil pronést rozhodné slovo. Až když jakýsi Louchet odněkud z galerie vykřikl, aby dali zatknout Robespierra, sál na okamžik strnul. Zavládlo ticho. Po chvíli se spiklenci bouřlivým potleskem a hlasitými výkřiky přidali k Louchetovi. Na to přece čekali.
Collot d'Herbois později tvrdil, že Konvent tento návrh odhlasoval. Možná že tomu tak bylo, možná že nebylo. Slavné 311. číslo "Moniteuru", který první přinesl zprávu o událostech z 9. thermidoru, nepíše o podrobnostech. G. Walter se později pokusil porovnat zprávu v "Moniteuru" se zprávami v "Courier de l'égalité" a s jinými prameny a co nejpřesněji zrekonstruovat tyto významné historické události. Avšak i po něm zůstává zde mnoho nejasností, nepřesností a rozporů. Ale mají tyto podrobnosti podstatný význam?
Jedno však musíme uznat za zjištěné: "bahno", které tvořilo v Konventu převážnou většinu a šlo vždycky za tím, kdo byl silnější, to "bahno", které ještě včera tleskalo Robespierrovi, se 9. thermidoru přidalo na stranu jeho nepřátel a s lehkým srdcem hlasovalo proti němu.
Onoho dne řídil jednání Konventu především strach. Strach sjednocoval protirobespierrovskou většinu, která se v sále vytvořila. V této hře o život byl návrh jakéhosi Loucheta tak jednomyslně přijat především proto, že zajistil, aby nepadly jejich hlavy, hlavy zločinců, ale hlavy jejich žalobců.
Spiklenci tleskali a křičeli. Nemohli zatajit radost, že se jim ta neuvěřitelně těžká, téměř neuskutečnitelná akce povedla.
Mladší Robespierre, Augustin, prohlásil, že chce sdílet osud svého bratra. Jeho přání bylo ihned vyhověno. Zatčen byl také Saint-Just, Couthon, Lebas. Již předtím byl přijat dekret o zatčení Hanriota a předsedy revolučního tribunálu Dumase.
"Republika je ztracena, vláda je v rukou lupičů," prohlásil Robespierre, když sestupoval k mříži Konventu.
Bylo šest hodin večer. Předseda ohlásil přerušení zasedání do sedmi.
Avšak v té hodině, kdy spiklenci oslavovali své vítězství při hojné večeři a šumivém víně, stalo se něco nečekaného.
Především se ukázalo, že Výbor pro veřejnou bezpečnost, který teď rozhodoval o zatčených, nemůže je jen tak snadno zavřít do vězení. Správce věznice Luxembourg, když poznal, koho mu to vedou, odmítl vězně přijmout. Uvěznit Robespierra? K tomu nikdy nesvolí! Museli Robespierra odvézt do budovy policejní prefektury. Tam ho přijali, ale prokazovali mu nejvyšší úctu. Něco podobného bylo i s Couthonem, Saint- Justem a Lebasem.
Ale to hlavní teprve přišlo. Pařížský lid, sansculotti, prostí lidé z chudinských čtvrtí, vojáci a dělostřelci, jakmile se dozvěděli, co se stalo, povstali na obranu Robespierra a jeho druhů. Pařížská komuna, klub jakobínů a řada sekcí prohlásily jednání spiklenců, kryjících se jménem Konventu, za nezákonné a vyzvaly lid k povstání. Lid vůdce revoluce, kteří byli uvězněni každý jinde, osvobodil a jednoho po druhém převezl do radniční budovy, sídla pařížské komuny.
To byla spontánní, nikým neplánovaná a nikým neřízená lidová vzpoura.
Ačkoliv historikové zkoumají původní prameny a pokoušejí se podat pravdivý obraz těchto převratných událostí, zbývá ještě mnoho neprobádaného, nejasného a rozporného. Autor těchto řádků má k dispozici velké množství fotokopií různých dokumentárních materiálů o událostech z 9. thermidoru, získaných v pařížském Národním archívu. Zkoumáním těchto dokumentů však nevyjasněných, těžko řešitelných otázek neubývá, naopak se vynořují další a další. Celý večer 9. thermidoru se misky vah skláněly tu na jednu, tu na druhou stranu.
Byla chvíle, kdy se zdálo, že převahu má vzbouřený lid. Hanriot, kterého nejdříve zatkli četníci, byl Coffinhalem osvobozen a začal rychle shromažďovat ozbrojené síly. Dělostřelci a národní garda se postavili proti spiklencům v Konventu. Lid měl zřejmou převahu a spiklenci se pokládali za poražené. Při večerní schůzi dostal zplnomocněnec Barras zprávu, že Coffinhal táhne v čele značných ozbrojených sil na Konvent. Byla to pravda, Coffinhal v čele věrného vojska nenarážel nikde na odpor a rychle postupoval. Ale v poslední chvíli, místo aby pozatýkal spiklence, kteří se už chystali k útěku, obrátil se do Výboru pro veřejné blaho, zatkl přítomné, ale Amar ani Vadier mezi nimi nebyli, začal je tedy hledat. Potom se s vojskem obrátil k radnici.
Stalo se mnoho chyb - a hlavně se ztrácel čas. Fleuriot-Lescot a Payan se cítili v nádherných sálech radnice pod vysokými štukovanými stropy bezpečni a mrhali čas psaním proklamací k lidu. Avšak v takových rozhodných chvílích nebylo třeba proklamací, nýbrž činů. Na náměstí před radnicí stály tisíce, možná desetitisíce vojáků, dělostřelců s děly, národních gardistů, sanscullotů, dělníků. Čekali na rozkaz k akci.
Spiklenci čas neztráceli. Pochopili, že jim znovu jde o hlavu. Jménem Konventu prohlásili Robespierra a jeho druhy za postavené mimo zákon. To je zbavilo povinnosti postavit vůdce revoluční vlády před soud, čehož se nejvíc obávali. Hlavně toho se báli, aby Robespierre a Saint-Just neodhalili pravdu o nich.
Poslali posly do buržoazních čtvrtí Paříže a k vojenským útvarům, které stály při nich.
Asi v jedenáct hodin večer se v radničním sále sešli Maximilien Robespierre a jeho mladší bratr, Saint-Just, Lebas a Hanriot, poslední byl přivezen Couthon. Revoluční vůdcové byli zase na svobodě, všichni pohromadě, mezi svými a venku na náměstí držel lid stráž.
Mohlo se zdát, že se misky vah znovu prudce sklonily na jejich stranu a že světové dějiny provedou jeden z nejzávratnějších kotrmelců.
Robespierre byl chvíli v zřejmé letargii. Ale když viděl, že lid bezpečným instinktem pochopil, kde je pravda, pustil se do boje, byl připraven začít znovu.
Bylo napsáno, že prý v posledních hodinách Robespierra trápily pochybnosti, zda jedná podle zákona. Mathiez nezvratně dokázal bezpodstatnost těchto tvrzení. Těch několik revolučních vůdců postavených Konventem mimo zákon a lidem osvobozených, to byli ti, kdo představovali revoluci v jejích posledních hodinách, nikoliv "zákonný" Konvent. Když bylo potřeba podepsat proklamaci k vojsku, vznikl problém, jménem koho se má podepsat. "Jménem Konventu, ten je tam, kde jsme my", zvolal Couthon. "Ne, lepší bude jménem francouzského lidu," řekl po krátkém přemýšlení Robespierre. Do posledních hodin života zůstali takoví, jací vždycky byli, velcí revolucionáři, kteří se dovedli osvobodit od všech formálních právních dogmat a stavěli jméno francouzského lidu nad nejvyšší ústavní instituce.
Ale bylo už pozdě. Zradou vnikl jeden oddíl kontrarevolučního vojska do radnice a vtrhl do sálu, kde zasedali vůdcové revoluce. Četník Méda rozbil výstřelem z pistole Robespierrovi čelist. Odpor už neměl smysl, to bylo všem přítomným zřejmé. Lebas se zastřelil. Robespierre mladší skočil z okna, nezabil se však, jen těžce zranil. Všechno bylo skončeno.
Jediný Saint-Just zůstal zádumčivě klidný. Jeho phled padl na mramorovou desku na stěně velkolepého radničního sálu, na níž byla zlatými písmeny vyryta Deklarace lidských práv. Přečetl první řádky (znal ji celou nazpaměť) a prohodil smutně: "To jsem přece stylizoval já..."
Odvedli je. Pozdě v noci přišla bouřka, k níž se už dlouho schylovalo.
Den nato byli Robespierre a jeho druhové, živí i mrtví celkem dvaadvacet lidí, bez soudu gilotinováni na náměstí Gr'eve. 11. thermidoru bylo ještě popraveno, také bez soudu, dalších jedenasemdesát lidí z Robespierrova okolí.
Opona spadla. Republika byla poražena. Římská tragédie skončila.
Začínalo nové představení, nový divadelní kus - prozaická všední historie panství podnikavých spekulantů, defraudantů, zlodějů i vrahů, prostitutek a penězokazů, z nichž se staly vysoce postavené veličiny v čele nové společnosti, které dokonce někdy pronášely moralistická kázání."
== Odkaz ==
=== Litaratura ===
* {{Citace monografie | příjmení = Furet | jméno = François | odkaz na autora = François Furet | titul = Francouzská revoluce. Díl 1. Od Turgota k Napoleonovi 1770–1814 | vydavatel = Argo | místo = Praha | rok = 2004 | počet stran = 450 | isbn = 80-7203-452-9}}
* MANFRED, Albert. ''Tři podobizny.'' Praha: Mladá fronta, 1982, s. 314-319
=== Externí odkazy ===
* {{NK ČR|jn20000701515}}
|
