Otevřít hlavní menu

Změny

„národní“ znamená ve východoslovanských jazycích „lidová“ – a to se samozřejmě obráží i v ČESKÉ zkratce (srovnej CCCP-SSSR); dnešní ukr. pravopis v domácím názvu
{{Infobox zaniklý stát
| název = Západoukrajinská národnílidová republika
| originální název = Західно-УкраїнськаЗахідноукраїнська Народна Республіка<br />(Zachidnoukrajinska Narodna Respublika)
| rok vzniku = 1918
| rok zániku = 1919
| měna =
| vznik = 1. říjen 1918
| zánik = 22. leden 1919 (Aktsloučení Zlukys ULR)
}}
[[Soubor:Ukrainians in Austria-Hungary 1911.gif|thumb|300px|UkrajinskéNárodnostní obyvatelstvo - světle zeleněsituace ve východní Haliči v roce [[1911]]: převládá ukrajinské/rusínské obyvatelstvo (zřetelnýsvětle polskýzeleně), ostrovovšem v okolí Lvov,Lvova-Lembergu německyje Lembergzřetelný -polský ostrov (hnědě)]]
 
'''Západoukrajinská národnílidová republika''' (ZUNRZULR) byl krátkoexistujícíkrátce existující státní útvar, který vznikl důsledkem porážky a následného rozpadu [[Rakousko-Uhersko|Rakouska-Uherska]]. Republika existovala na území východní [[Halič]]e a nárokovala si i část území [[Bukovina (země)|Bukoviny]] a [[Podkarpatská Rus|Podkarpatské Rusi]]. Na jejím území se tak nacházela velká města jako [[Lvov]], [[Přemyšl]], [[Kolomyja]] či [[Ivano-Frankivsk|Stanislav]]. V politice státu dominovali ukrajinští národní demokraté (podporovaní [[Ukrajinská řeckokatolická církev|řeckokatolickou církví]]), liberálové a socialisté.
 
==Předcházející události==
Podle sčítání lidu v Rakousku-Uhersku z roku [[1910]] mělo území nárokované ZUNRZULR okolo 5,4 miliónu obyvatel. Z toho 3,29 miliónu byli [[Ukrajinci]] (skoro 60 %), 1,35 miliónu [[Poláci]] (25 %) a 660 tisíc [[Židé]] (12 %). Zbytek tvořili menšiny především [[Němci|Němců]], [[Maďaři|Maďarů]], [[Slováci|Slováků]] a [[Rumuni|Rumunů]]. Města byla osídlena především Poláky a Židy, zatímco Ukrajinci žili především na venkově. Tento fakt vytvářel národnostní napětí, a to především mezi Poláky a Ukrajinci. Největším problém se stalo město [[Lvov]], které bylo obývanéobýváno polskou většinou a pro většinu Poláků bylo jedno z nejdůležitějších polských měst vůbec.
 
==Boj za nezávislost==
Západoukrajinská republika vyhlásila nezávislost 1. listopadu [[1918]], a to pár dní před vyhlášením nezávislosti Polska. Ukrajinská Národní rada, která se skládala z poslanců oblastí [[Halič]]e a [[Bukovina (země)|BukovinaBukoviny]] z obou komor rozpadlého rakouského parlamentu, plánovala vyhlásit nezávislost o dva dny později, avšak informace o přesunu ''tzv. Polské likvidační komise'' z [[Krakov]]a do Lvova události uspíšily. Polská likvidační komise byla instituce polské vlády, která měla udržet pořádek na územích, které byla před [[Dělení Polska|dělením Polska]] (1772 - 17951772–1795) součástí polského státu a připravit je na přičlenění k nově vzniklé polské republice.
 
Krátce po vyhlášení nezávislosti vypuklo ve Lvově lidové povstání vedené místními Poláky. Polská většina ve Lvově odmítla přičlenění k nepolskému státu. Pár týdnů po povstání přispěchaly na pomoc vzbouřencům jednotky z Polska. Poláci tak udrželi kontrolu na městem a železnicí spojující Lvov s Polskem. Zbytek východní Haliče zůstal v rukou ZUNRZULR.
 
==Sloučení s UNRULR==
Od roku [[1917]] existovala na Ukrajinci obývaném území bývalého [[Ruské impérium|carského Ruska]] tzv. [[Ukrajinská lidová republika]] (UNRULR) se sídlem v [[Kyjev]]ě. Z počátku byla pouze satelitním státem [[Německé císařství|Německa]], ale po porážce Němců ve válce se chopil moci tzv. ''Direktoriát'' v čele s [[Symon Petljura|Symonem Petljurou]].
 
Dohoda o sloučení obou ukrajinských států do jednotné Ukrajiny byla ujednána na začátku prosince 1918 a obě republiky se oficiálně sloučily 22.1. ledna 1919 (tzv. ''Akt Zluky''). Z praktického hlediska se jednalo pouze o symbolický akt. Západní Ukrajina byla součástí Rakouska-Uherska, a tak měla zcela rozdílné právní, sociální a politické normy a zvyklosti než zbytek Ukrajiny patřící pod Rusko. Využívala tak velice rozsáhlou [[autonomie|autonomii]] a dokonce měla svoji vlastní vládu a armádu tzv. ''(Ukrajinské vojsko haličské''). Nakonec obě části státu bojovaly nezávisle na sobě své vlastní války. Západní část se musela potýkat s invazí Poláků, zatímco zbytek Ukrajiny bojoval na východě s ruskými [[Komunistická strana Sovětského svazu|bolševiky]].
 
Vztahy mezi jednotlivými částmi Ukrajiny nebyly ideální už od vzniku sjednocené Ukrajiny. Postupem času se čím dál více projevovaly kulturní rozdíly a celkově rozdílný vývoj jak rakouské, tak ruské Ukrajiny. Politici z bývalé ZUNRZULR, kteří měli zažitý parlamentní systém z Rakouska-Uherska, se báli rozšíření socialistických myšlenek na západ země, a tak se ostře stavěli proti vedení z Kyjeva.
 
Velký rozdíl byl i armádách jednotlivých částí. Západní Ukrajina měla vojsko mnohem disciplinovanější, zatímco východní vojsko bylo chaoticky zorganizovanéorganizované, účastnilo se pogromů na Židy a někdy dokonce bojovalo proti svým západním spojencům.
 
==Porážka a exil==
V [[Polsko-ukrajinská válka|Polsko-ukrajinské válce]] odolávaly jednotky bývalé ZUNRZULR polské přesile přes devět měsíců. V červenci 1919 ale Poláci dokázali obsadit většinu západoukrajinského území bývalé ZUNR. Většina zbývající armády (50 000 mužů) se přesunula na východ bojovat s bolševiky.
 
V červenci 1919 vytvořily zbytky bývalé správy ZUNRZULR exilovou vládu v [[Kamenec Podolský|Kamenci Podolském]]. Však vztahy mezi exilovou vládou a ukrajinskou vládou v Kyjevě se stále zhoršovaly. Vrcholem rozporů byla zcela protichůdná diplomacie obou táborů. Exilová vláda ZUNRZULR začala vyjednávat spojenectví s bolševiky zaměřené proti Polákům a vláda v Kyjevě jednala s Poláky o spojenectví proti bolševikům. Nakonec ZUNRZULR uzavřela spojenectví s [[bělogvardějci|Bílou armádou]] vedenou [[Anton Děnikin|generálem Děnikinem]] a její Ukrajinské vojsko haličské se tak dostalo přímo pod velení bělogvardějců. Západoukrajinští politici se snažili vysvětlit svoje spojenectví s [[bělogvardějci]] nakloněním západních mocností na jejich stranu. Vláda v Kyjevě ale toto jednání striktně odmítla a západoukrajinská exilová vláda byla nucena opustit Ukrajinu. Exil si našla 15. listopadu 1919 ve Vídni.
 
V dubnu 1920 byla podepsána Varšavská smlouva mezi Polskem a Ukrajinou se sídlem v Kyjevě. Smlouva definovala polsko-ukrajinskou hranici na řece [[Zbruč]], a tak celá východní část Haliče připadla Polsku. Varšavská smlouva vyvolala velkou nespokojenost mezi haličskými Ukrajinci, kteří se cítili zrazeni vládou v Kyjevě. Exilová západoukrajinská vláda smlouvu odmítla a během [[Pařížská mírová konference 1919|Pařížské mírové konference]] se stále snažila stávající stav změnit. [[Společnost národů]] nakonec oficiálně přisoudila východní Halič Polsku 14. března 1923 s podmínkou, že polská vláda zaručí oblasti autonomii.
 
===Ukrajinští běženci v ČSR===
Část poražené ukrajinské armády našla útočiště v [[Podkarpatská Rus|Podkarpatské Rusi]]. Tato oblast byla nárokována ZUNRZULR, ale nakonec připadla nově vzniklému Československu. ČSR přijímala ukrajinské uprchlíky po celou dobu války a dávala jim velkou volnost při organizaci jejich vlastních věcí v ČSR. Došlo dokonce i na vznik tzv. ''Ukrajinské brigády'', její výcvik a vyzbrojení. Vojsko ale nikdy nebylo nasazeno v boji, protože ČSR zaujala v polsko-ukrajinském konfliktu neutrální postoj. Nakonec tak ukrajinští běženci zůstali po válce v Československu. Za přispění československého státu, který poskytoval velkou morální, materiální a finanční pomoc ukrajinské emigraci a ukrajinskému vojsku, vzniklo v ČSR velice aktivní centrum ukrajinských emigrantů.
 
{{překlad|en|West Ukrainian People's Republic|498550212}}