Újma: Porovnání verzí

Protiprávní jednání může spočívat v porušení [[dobré mravy|dobrých mravů]], [[zákon]]a nebo uzavřené [[smlouva|smlouvy]]. Co se týče zavinění, vždy pro vznik odpovědnosti postačí [[nedbalost]], ledaže zákon výslovně požaduje [[úmysl]]. V některých případech je zákonem stanovena odpovědnost bez ohledu na zavinění škůdce, jde o tzv. ''objektivní odpovědnost'', přímá odpovědnost za následek jednání nebo dokonce i jen události, která vznikla bez jednání škůdce. Je tomu tak vždy v případě porušení smluvní povinnosti a dále např. při škodě způsobené provozní činností nebo vadou věci. I v těchto případech se ale lze odpovědnosti zprostit (tzv. ''liberace'') prokázáním toho, že došlo k naplnění liberačních důvodů, jestliže je zákon stanoví. Např. způsobila-li škodu [[vyšší moc]]. Zprostit se např. nikdy nejde odpovědnosti za výkon veřejné moci, která spočívá buď v nesprávném úředním postupu, včetně průtahů v řízení, nebo v nezákonném rozhodnutí.

Jestliže se o nároku na náhradu újmy vede [[sporné řízení|občanské soudní řízení]], protiprávní jednání nebo škodní událost, vznik újmy a příčinnou souvislost mezi nimi musí prokázat [[žalobce]] (poškozený). Zavinění občanský zákoník předpokládá (''presumuje''), avšak [[žalovaný]] škůdce se může ze své odpovědnosti vyvinit (tzv. ''exkulpace''), pokud prokáže, že škodu nezavinil. V pracovněprávních vztazích zavinění zaměstnance prokazuje zaměstnavatel, ledaže jde o odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, nebo za ztrátu svěřených věcí.

Škodu je nutné nahradit vždy, nemajetkovou újmu jen tehdy, bylo-li to předem ujednáno nebo stanoví-li tak výslovně zákon, jako je tomu při újmě na přirozených právech člověka. Jestliže je škůdců několik, hovoří se o pluralitě škůdců a nastupuje tzv. ''solidární odpovědnost'' za způsobenou újmu, tj. všichni škůdci odpovídají společně a nerozdílně (poškozený může náhradu škody vymáhat po kterémkoli z nich a nahradí-li škodu jeden škůdce, zprostí se odpovědnosti vůči poškozenému i všichni ostatní). Škůdce, který škodu nahradil, má však vůči ostatním škůdcům sám nárok na náhradu, tzv. ''regres'' (také zaměstnavatel vůči zaměstnancům nebo stát vůči úředním osobám, hradí-li za ně). Jen výjimečně může soud rozhodnout o dělené odpovědnosti za škodu, např. pokud se škůdci na vzniku škody podíleli nerovnoměrně a nebylo by spravedlivé zavázat k solidární náhradě i ty škůdce, jejichž podíl je minimální. Byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese ji poškozený poměrně, tzn. že škůdce mu nahradí pouze část způsobené škody. Pokud je škoda způsobena výlučně zaviněním poškozeného, nese ji sám, tzn. že škůdce mu nemusí hradit nic. České právo na rozdíl od např. anglosaského právního prostředí neumožňuje tzv. sankční (''punitivní'') odškodnění, jehož účelem je vedle funkce reparační uložit škůdci sankci, a zabránit tak opakování protiprávního jednání (funkce prevenční).