Verze z 14. 4. 2014, 14:26 editovat Valdemar (diskuse \| příspěvky) Prověření uživatelé, Revertéři 64 092 editací doplnění poznámky, odkaz na metodiku NS ← Přejít na předchozí porovnání		Verze z 16. 4. 2014, 12:23 editovat zrušit editaci Valdemar (diskuse \| příspěvky) Prověření uživatelé, Revertéři 64 092 editací m přesun věty do vhodnějšího odstavce Přejít na další porovnání →
Řádek 8: # [[příčinná souvislost]] (''kauzální nexus'') mezi protiprávním jednáním škůdce nebo škodní událostí a vzniklou újmou # [[zavinění]] (buď úmyslné, nebo nedbalostní) Protiprávní jednání může spočívat v porušení [[dobré mravy\|dobrých mravů]], [[zákon]]a nebo uzavřené [[smlouva\|smlouvy]]. Jestliže je újmou majetková škoda, rozlišuje se tzv. skutečná škoda (''damnum emergens''), tedy hodnota, o kterou se majetek poškozeného reálně zmenšil, a ušlý zisk (''lucrum cessans''), majetkový prospěch, jehož by poškozený jinak dosáhl, kdyby ke škodě nedošlo. Co se týče zavinění, vždy pro vznik odpovědnosti postačí [[nedbalost]], ledaže zákon výslovně požaduje [[úmysl]]. V některých případech je zákonem stanovena odpovědnost bez ohledu na zavinění škůdce, jde o tzv. ''objektivní odpovědnost'', přímá odpovědnost za následek jednání nebo dokonce i jen události, která vznikla bez jednání škůdce. Je tomu tak vždy v případě porušení smluvní povinnosti a dále např. při škodě způsobené provozní činností nebo vadou věci. I v těchto případech se ale lze odpovědnosti zprostit (tzv. ''liberace'') prokázáním toho, že došlo k naplnění liberačních důvodů, jestliže je zákon stanoví. Např. způsobila-li škodu [[vyšší moc]]. Jestliže se o nároku na náhradu újmy vede [[sporné řízení\|občanské soudní řízení]], protiprávní jednání nebo škodní událost, vznik újmy a příčinnou souvislost mezi nimi musí prokázat [[žalobce]] (poškozený). Zavinění občanský zákoník předpokládá (''presumuje''), avšak [[žalovaný]] škůdce se může ze své odpovědnosti vyvinit (tzv. ''exkulpace''), pokud prokáže, že škodu nezavinil. Řádek 15: Škodu je nutné nahradit vždy, nemajetkovou újmu jen tehdy, bylo-li to předem ujednáno nebo stanoví-li tak výslovně zákon, jako je tomu při újmě na přirozených právech člověka. Jestliže je škůdců několik, hovoří se o pluralitě škůdců a nastupuje tzv. ''solidární odpovědnost'' za způsobenou újmu, tj. všichni škůdci odpovídají společně a nerozdílně (poškozený může náhradu škody vymáhat po kterémkoli z nich a nahradí-li škodu jeden škůdce, zprostí se odpovědnosti vůči poškozenému i všichni ostatní). Škůdce, který škodu nahradil, má však vůči ostatním škůdcům sám nárok na náhradu, tzv. ''regres''. Jen výjimečně může soud rozhodnout o dělené odpovědnosti za škodu, např. pokud se škůdci na vzniku škody podíleli nerovnoměrně a nebylo by spravedlivé zavázat k solidární náhradě i ty škůdce, jejichž podíl je minimální. Byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese ji poškozený poměrně, tzn. že škůdce mu nahradí pouze část způsobené škody. Pokud je škoda způsobena výlučně zaviněním poškozeného, nese ji sám, tzn. že škůdce mu nemusí hradit nic. České právo na rozdíl od např. anglosaského právního prostředí neumožňuje tzv. sankční (''punitivní'') odškodnění, jehož účelem je vedle funkce reparační uložit škůdci sankci, a zabránit tak opakování protiprávního jednání (funkce prevenční). Náhrada škody ('''odškodnění''') se přednostně provádí uvedením do původního stavu (''[[restitutio in integrum]]''), není-li to dobře možné nebo požaduje-li to poškozený, poskytuje se peněžitá (''relutární'') náhrada. Rozlišuje se přitom tzv. skutečná škoda (''damnum emergens''), tedy hodnota, o kterou se majetek poškozeného reálně zmenšil, a ušlý zisk (''lucrum cessans''), majetkový prospěch, jehož by poškozený jinak dosáhl, kdyby ke škodě nedošlo. Při určení výše skutečné škody se vychází z obvyklé ceny v době poškození, došlo-li k tomu ale svévolně nebo ze škodolibosti, hradí se tzv. ''cena zvláštní obliby'', v níž se zohledňuje i emocionální vztah poškozeného k věci. Nelze-li výši škody určit přesně, stanoví ji podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu [[soud]]. Ten má také tzv. ''moderační právo'', kdy může výši náhrady z důvodů zvláštního zřetele hodných přiměřeně snížit. Náhrada nemateriální újmy ('''odčinění''') se poskytuje ve formě přiměřeného [[zadostiučinění]], které může být poskytnuto i v penězích. V případě újmy na zdraví se jednorázově hradí [[bolestné]], náklady spojené s péčí o zdraví a vznikla-li poškozenému i překážka lepší budoucnosti, pak navíc náhrada ztížení společenského uplatnění. Opětovnými plněními jsou náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhrada za ztrátu na důchodu a další peněžité důchody, pokud poškození zdraví vedlo ke snížení výdělkových možností poškozeného. Jestliže dojde k usmrcení, náleží pozůstalým jednorázová peněžitá náhrada, dále náhrada přiměřených nákladů spojených s pohřbem a opětující se náklady na jejich výživu. Výše jednorázových náhrad byla dříve určena vyhláškou [[Ministerstvo zdravotnictví České republiky\|Ministerstva zdravotnictví]] (č. 440/2001 Sb., resp. před ní č. 32/1965 Sb.), která však byla k 1. lednu 2014 zrušena a nově tak jejich výše závisí na úvaze soudce. Zákon pro jejich určení stanoví pouze kritérium plného vyvážení vytrpěných bolesti a dalších nemajetkových újem, resp. utrpení pozůstalých, případně zásady slušnosti. [[Nejvyšší soud České republiky\|Nejvyšší soud]] nicméně v zájmu zachování právní jistoty a očekávatelnosti soudního rozhodování podle § 13 občanského zákoníku připravil metodiku, která stanoví podrobný postup pro jejich výpočet.

Újma: Porovnání verzí