Supratekutost: Porovnání verzí

[[Soubor:helium-II-creep.svg|thumb|right|thumb| [[Helium|Hélium]] II se „vyplazí“ po povrchu nádoby, aby našlo svoji vlastní hladinu – po krátké chvíli se hladiny v obou nádobách vyrovnají. [[Rollinova vrstva]] též pokryje vnitřek větší nádoby; kdyby nebyla zavřená, hélium II by se vyplazilo ven a uniklo.]]

Supratekutost objevil v roce [[1937]] ruský vědec [[Pjotr Leonidovič Kapica]] a nezávisle i [[John F. Allen]] spolu s [[A. D. Misener|A. D. Misenerem]] v laboratoři v [[Cambridge]], a to pozorováním, že [[Helium-4|⁴He]] při teplotách nižších než 2,17&nbsp;[[Kelvin|K]] (tzv. He II) protéká trubicemi o průměru 4–10&nbsp;cm bez měřitelného odporu. Přitom již v prvním dni úspěšného zkapalnění [[HéliumHelium|hélia]] ([[10. červenec|10. července]] [[1908]], [[Heike Kamerlingh Onnes]]) se podařilo dosáhnout teploty nižší než 2&nbsp;[[Kelvin|K]], v dalších experimentech dokonce teploty nižší než 1&nbsp;[[Kelvin|K]]. V těchto teplotách je již ⁴He supratekuté. Na podivné chování kapalného helia pod teplotou 2,17&nbsp;[[Kelvin|K]] ovšem upozornil až [[Willem Hendrik Keesom]], žák prof. [[Heike Kamerlingh Onnes|Onnese]], v březnu roku [[1926]] na základě studia [[měrná tepelná kapacita|měrné tepelné kapacity]]. Pro odlišení kapalné fáze nad a pod teplotou 2,17&nbsp;[[Kelvin|K]] zavádí označení He I a He II. Teorii (semi-mikroskopickou) supratekutosti ⁴He vytvořil [[Lev Davidovič Landau]] v roce [[1941]]. Mikroskopická teorie v roce [[1998]] nebyla uspokojivě vybudována.<ref>{{Citace monografie