Fara: Porovnání verzí

Jsou to zpravidla typické budovy přízemní či patrové, s mansardovou či valbovou střechou, která je odlišovala od hospodářských dvorů. Jedná se o reprezentativní sídla, která jsou i při někdy minimalistických rozměrech velmi dobře přizpůsobena pohodlnému bydlení i v dnešní době. Od 18. století byla přibližně každá čtvrtá až pátá fara postavena větší a honosnější, s většími stájemi pro koně. Bylo to proto, aby církevní hodnostář, který se vydal na okružní inspekční cestu, se mohl zde ubytovat a mohli se ustájit jeho koně. V jedné větší, reprezentační místnosti se pak konaly porady, na které se dostavili kněží z okolí. Velikost hospodářského zázemí zpravidla odpovídá rozsahu farnosti, ale není nikdy jejím měřítkem. V chudých, podhorských oblastech byla i fara chudým bydlem, zato v úrodných, bohatých krajích byla i fara bohatá (vzdělanější vesničané měli zájem na tom, aby v jejich obci byla fara – farář byl nejvzdělanějším člověkem v obci a jen on mohl například připravit syna sedláka na studia). Drobné barokní zámečky, které tyto budovy připomínají, padaly ve druhé půli 20. stol. za oběť zmaru celé společnosti a nezanikly-li, pak prošly rozsáhlou úpravou. Nejlépe se dochovaly farní budovy v menších obcích, kde se správce farnosti udržel alespoň do 80. let. To už neměl režim sílu tvrdých demolic ani rozsáhlých přestaveb, a fara se tak prochátrala do následujícího tisíciletí.