Ariánství: Porovnání verzí

Ariánství se šířilo i po svém svém odsouzení sněmem v Nikaji. Sám císař [[Konstantin I. Veliký|Konstantin]], který Nikajský sněm svolal, nezastával vůči ariánství důsledné stanovisko, v roce 335 Areia rehabilitoval a na konci života se nechal pokřtít ariánským knězem. K ariánství se přiklonil i jeho syn [[Constantius II.]] a později císař [[Valens]]. <ref>Jan Burian: ''Římské impérium'' (Svoboda, Praha, 1994)</ref>

V Konstantinopoli převažovalo ariánské vyznání až do nástupu císaře [[Theodosius I.|Theodosia]], který dva dny po svém příjezdu propustil ariánského biskupa Konstantinopole a nahradil ho vůdcem zdejší menšinové katolické obce. V roce 380 vydal dekret, v němž postavil arianismus mimo zákon.<ref>Terry Jones, Alan Ereira: ''Barbaři'' (Mladá Fronta, 2008, ISBN: 978-80-204-1803-6)</ref>

{{citace| Je našim přáním, aby všechny národy, jimž tak shovívavě a milostivě vládneme, vyznávaly pevně víru, již učil Římany svatý Petr, jehož učení se nám zachovalo, a jež nyní představuje pontifex damašský a Petr, biskup alexandrijský, muž apoštolské svatosti. Dle apoštolských učedníků a nauky evangelií věříme v jediné božství Otce, Syna i Ducha svatého, jež stejnou měrou velebíme ve svaté trojici. Stoupence této nauky nazýváme katolickými křesťany a soudíme, že všichni ostatní jsou blouznivci a pomatenci, jež označíme neblahým pojmem kacíři. Prohlašujeme, že jejich shromáždění si nadále nemohou činit nárok na ochranu chrámů. Krom odsouzení božskou spravedlností, nechť se připraví na tvrdé tresty, jež se naší moci, svěřené nám božskou prozřetelností, na ně zlíbí uvalit.“ |z dekretu Theodosia I. z r. 380 <ref>Gibbon, E: ''Úpadek a pád římské říše'', 3, 27, i - přeložila Jana Jašová pro knihu ''Barbaři'' (Terry Jones, Alan Ereira, Mladá Fronta, 2008, ISBN: 978-80-204-1803-6)</ref>}}