Sébastien Le Prestre de Vauban: Porovnání verzí

Menší opravy.
m (→‎Činnost v oboru architektury: Přehození obrázků.)
(Menší opravy.)
| obrázek = Sebastien le Prestre de Vauban.png
| velikost obrázku = 250px
| popisek = Markýz de Vauban na obraze francouzské malířské školy 18.  století.
| datum narození = [[15. květen]] [[1633]]
| místo narození = [[Soubor:Ancient Flag of Burgundy.svg|22px|border]] [[Saint-Léger-Vauban|Saint–Léger–de–Faucheret]] [[Burgundsko]]
 
== Zrození velikána ==
Sébastien Le Prestre de Vauban se narodil 15.&nbsp;května 1633 v Saint–Léger–de–Faucheret (později na počest slavného rodáka přejmenovaného na Saint–Léger–Vauban) nedaleko [[Vézelay]] v [[Burgundsko|Burgundsku]] v rodině nižší a ne příliš zámožné šlechty. Jeho otcem byl Urbian de Prestre a matkou Aimée de Cormignolles. Mládí strávil na venkově ve svém rodišti. Zde se mu dostalo dobrého vzdělání zásluhou [[abbé]]ho de Fontaine, který v něm mimo jiné rozvíjel talent v exaktních vědách [[Matematika|matematice]] a [[Geometrie|geometrii]]. Při svém studiu také pronikl do základů teorie stavitelství a seznámil se s díly některých klasiků z tohoto oboru.<ref name="b">Kupka, s. 391.</ref> Od deseti let dále studoval v [[Řád karmelitánů|karmelitánské]] církevní škole, která spíš prohloubila jeho humanitní znalosti.<ref name="b" /> Po dokončení vzdělání se kvůli majetkovým poměrům rozhodl pro kariéru profesionálního vojáka. Na doporučení svého strýce byl v roce [[1651]] (v 18 letech) přijat jako kadet k pěšímu pluku bourbonského prince [[Ludvík II. Bourbon-Condé|Ludvíka &nbsp;II. de &nbsp;Condé]]. Vstupem do princova povstaleckého vojska se současně stal i přímým účastníkem občanské války známé pod názvem [[Fronda]] (1648–1653). Jelikož povstalci uzavřeli tajnou smlouvu o podpoře se [[Španělsko|Španělskem]], které bylo s Francií od roku 1635 ve válce, probíhaly boje většinou na pohraničí [[Alsasko-Lotrinsko|Alsaska–Lotrinska]] a [[Španělské Nizozemí|Španělského Nizozemí]]. Během prvního roku činnosti v armádě byl de Vaubanovi, pro jeho příkladné chování a projevené znalosti z oboru pevnostních systémů, nabídnut důstojnický patent, ale ten, opět kvůli tísnivé finanční situaci, musel odmítnout. Následně vstoupil do řad [[Jezdectvo|kavalerie]], avšak i jako příslušník jízdy byl nadále pověřován inženýrskými úkoly. V roce 1653 byl při obléhání Sainte–Ménehould raněn a zajat královskými jednotkami. V zajetí, ve kterém mu hrozila i poprava, mu [[Jules Mazarin|kardinál Mazarin]] nabídl možnost vstupu do královské armády, kterou vděčně přijal.<ref>Kupka, s. 392.</ref>
 
== Ve službách krále Slunce ==
[[Soubor:Le Brun - Vauban.jpg|thumb|left|150px|[[Hyacinthe Rigaud]]: Sébastien Le Prestre de Vauban. Na portrétu je velmi dobře patrná jizva na levé líci po zranění, které utrpěl při obléhání města Douai]]
Do služby v královské armádě byl de Vauban přijat opět k burgundskému pěšímu pluku, ovšem tentokrát v hodnosti [[poručík]]a. Ke konci roku 1653 se vrátil do víru občanské války jako pobočník tehdy nejvýznamnějšího francouzského fortifikačního odborníka [[rytíř]]e [[Louis Nicolas de Clerville|Louise Nicolase de Clerville]]. Společně se účastnili opětovného obléhání španělské posádky pevnosti [[Sainte–Ménehould]], při kterém de Vauban znova utrpěl zranění. Po ukončení obléhání, ve svých 22&nbsp;letech, velel ženistům, kteří byli pověřeni opravami dobyté pevnosti.<ref>Brice, s. 99.</ref> Posléze se s rytířem de Clerville účastnil obléhání města [[Stenay]], při němž byl zraněn střelou z [[Mušketa|muškety]]. 3.&nbsp;května 1655 byl za své zásluhy jmenován královským inženýrem. V témže roce se účastnil obléhání pevností [[Landrecies]], [[Condé–seur–ľEscaut]] a [[Saint Ghislain]].<ref>Kupka s. 293.</ref> Za příkladné plnění svých povinností i při těchto vojenských operacích byl kardinálem Mazarinem povýšen do hodnosti [[kapitán (vojenství)|kapitána]]. Počtvrté byl raněn v roce 1657 při obléhání pevnosti [[Montmédy]]. Od 30.&nbsp;července do 21.&nbsp;září 1658 byl pověřen samostatným řízením veškerých obléhacích prací pevností [[Gravelines]], [[Oudenaarde]] a [[Ypry]]. Po podepsání francouzsko–španělského míru v roce 1659, se v letech 1661–1662 věnoval likvidaci opevnění města [[Nancy]]. Následně byl se svou jednotkou převelen do [[Pikardie]]. V tomto mírovém období se 25. &nbsp;března 1660 oženil se svou sestřenicí Jeanne d'Aulnay. Mezi lety 1644–1666 byl pověřen opevňováním města [[Breisach]].<ref name="Kupka392">Kupka, s. 392 – 393392–393.</ref>
 
V roce 1667, po vypuknutí tzv. [[Devoluční válka|devoluční války]], velel pod dohledem krále obléhání pevností [[Douai]], [[Tournai]] a [[Lille]]. Při obléhání města Douai byl raněn do tváře. Toto zranění bylo příčinou tmavé jizvy na levé líci. Při obléhání Lille byl králem povýšen do hodnosti poručíka gardy (tato hodnost se rovnala hodnosti plukovníka v řádných jednotkách) a po pádu pevnosti byl pověřen výstavbou její [[Citadela|citadely]]. Roku 1688 se stal městským [[guvernér]]em. Práci na citadele a městském opevnění se věnoval další tři roky, přičemž se podílel na opravách i jiných Francouzi dobytých měst.<ref>Kupka, s. 393–394.</ref>
 
Při další válce s [[Holandsko|Holandskem]] a jeho spojenci, která vypukla v roce 1672 a skončila v roce 1678, velel gardový poručík de Vauban v roce 1672 obléhání pevností [[Orsoy]] a [[Duisburg]], v roce 1673 [[Maastricht]]u a v roce 1674 obléhání [[Besançon]]u a [[Dôle]].<ref>Kupka, s. 394.</ref> 30.&nbsp;srpna téhož roku byl povýšen do hodnosti [[Brigádní generál|brigádního generála]]. Dále úspěšně završil obléhání pevností [[Dinant]], [[Huy]] a [[Limbourg]]. O rok později mu podlehly Condé–seur–ľEscaut, [[Bouchain]] a [[Aire–ser–la–Lys]]. U poslední jmenované fortifikace byl opět raněn, tentokrát na ruce. Zranění mu vyneslo hodnost [[generálmajor]]a. V roce 1677 obléhal pevnosti [[Valenciennes]], [[Cambrai]] a [[Saint Guillain]]. Po smrti rytíře de Clerville se dne 4.&nbsp;srpna 1678 stal generálním komisařem pevností (''Commissaire général des Fortifications'').<ref name="Kupka392" /> V tomto roce se ještě zmocnil [[Gent]]u a [[Ypry|Yper]]. V průběhu války vypracoval pro Ludvíka&nbsp;XIV. zprávu (''Mémoire des places frontiéres de Flandre qu’il faudrait fortifier pour la surete de l’obéissance du roi''), ve které navrhoval novou koncepci obrany severních hranic Francie, která spočívala ve výstavbě nových a zdokonalení některých starých pevností, které by stály ve dvou liniích (tzv.&nbsp;''pré carré'') po třinácti. První linie se měla táhnout od Dunkerque k Dinantu a měla být navíc posílena dvěma bastionovými fortnami (úsek obranného pásma mezi špicemi [[bastion]]ů), druhá od [[Gravelines]] k [[Meziéres]]. Tuto koncepci po konci války a změně hranic v důsledku [[Nijmegenský mír|nijmegenského míru]] ještě rozšířil návrhem (''Mémoire sur les places de la nouvelle frontiére'') výstavby pevností na hranicích Francie a Španělska v oblasti [[Franche-Comté]], [[Provence]] a [[Languedoc-Roussillon|Roussillonu]]. Oba ambiciózní projekty francouzský král schválil a Vauban začal s jejich realizací v roce [[1680]].<ref>Kupka, s. 394–396.</ref>
 
[[Soubor:Vaubaninvalides01.JPG|thumb|right|150px|Vaubanův pomník v pařížské invalidovně.]] Při dalším válečném konfliktu, tzv. [[Válka reunií|válce reunií]] (1683–1684), velel generálmajor Vauban obléhání pevnosti [[Kortrijk|Courtroi]] a města [[Lucemburk]]u. Po uzavření míru se opět velmi činorodě věnoval přestavbě i budování nových opevnění a výstavbě nových civilních objektů. Na počátku [[Devítiletá válka|války s Augšpurgskou ligou]] (1688–1697), byl dne 24.&nbsp;srpna 1688 před útokem na pevnost Philippsburg povýšen do hodnosti [[generálporučík]]a. Do konce roku ještě stačil dobýt [[Mannheim]] a [[Frankenthal]]. Následně prováděl inspekci v dolních [[Vlámsko|Flandrech]], přičemž onemocněl [[Malárie|malárií]] a byl nucen odjet na léčení. Na bojiště se vrátil až v roce 1691 a záhy po svém návratu se zmocnil pevnosti [[Mons]]. V roce [[1692]] velel obléhání pevnosti [[Namur]], kde změřil své síly s holandským inženýrem [[Menno van Coehoorn]]em, který byl ve své době stejně uznávaným odborníkem v oboru vojenského stavitelství jako jeho francouzský současník a pevnost vybudoval.<ref>Duffy, s. 178.</ref> Po jejím pádu se Vauban celé tři roky intenzivně věnoval přestavbě namurských fortifikací, přesto bylo město spojenci, v čele s Coehoornem, v roce 1695 dobyto zpět. Do konce války stačil markýz de Vauban ještě úspěšně završit obléhání pevností [[Charleroi]] a Ath. Po skončení konfliktu, zahájil v roce [[1699]] stavbu svého vrcholného díla, pevnosti [[Neuf–Brisach]].<ref>Kupka, s. 396–398.</ref>
 
Do výčtu válek, kterých se markýz de Vauban zúčastnil, patří i [[Válka o španělské dědictví|Války o dědictví španělské]] (1701–1714). V jejich průběhu byl 14.&nbsp;ledna 1703 povýšen do hodnosti maršála Francie. V tomto roce ještě řídil poslední obléhání ve svém životě, a to pevnosti [[Breisach]]. 2.&nbsp;února 1705 z něj král učinil rytíře [[Řád sv. Ducha|řádu svatého Ducha]], načež 18.&nbsp;června, kvůli pokročilému věku, odešel do výslužby. Zemřel 30.&nbsp;března 1707 ve svém domě v Paříži, stojícím v ulici St. Vincent (dnešní ulice sv. Rocha), na zápal plic.<ref name="i">Kupka, s. 399.</ref> De Vaubanovy ostatky byly převezeny do jeho zámku v Bazoches–du–Morvan, který získal roku 1675 díky [[Subvence|subvencím]] Ludvíka XIV. Pochován byl na svém panství, ale za [[Velká francouzská revoluce|Velké francouzské revoluce]] byly jeho ostatky při řádění lůzy vysypány z olověné rakve, která byla použita na výrobu střeliva, a zachovala se pouze schránka s de Vaubanovým srdcem, která byla uložena v [[kostel]]e [[Hilarius z Poitiers|svatého Hillaire]]. Odtud ji nechal [[Napoleon Bonaparte|Napoleon]] v roce 1804 převést do [[Paříž]]e a 26.&nbsp;května 1808 slavnostně uložit v [[Sádrovec|alabastrovém]] osáriu pod kupoli [[Invalidovna (Paříž)|invalidovny]].<ref name="i" />
Do vojenské architektury markýz de Vauban mnoho nových prvků nepřinesl. Jeho inženýrská činnost vycházela z jednoduchých a elegantních zásad, které převzal od dalšího francouzského inženýra, Blaise Emilla Françoise de Pagana, hraběte de Mervilles (*1604/†1665).<ref name="a" /> Přesto, pokud šlo o přizpůsobení pevnostního systému složitostem reliéfu terénu, nikdo Vaubana nepředčil<ref name="a" /> a jeho převratné koncepce přetrvaly až do počátků 19.&nbsp;století.<ref name="c" /> V některých ohledech však byl překonán svým následníkem, francouzským inženýrem Louisem de Cormontaigne (*1695/†1752), jenž hradební soustavy Vaubanovy koncepce v různých aspektech vylepšil a pro inspiraci mnohých pevnostních stavitelů se stal vojenským architektem nejoblíbenějším.<ref>{{Citace monografie | jméno= František Ladislav | příjmení = Rieger | titul = Válečnictví polné a vojenství | url = http://kramerius.nkp.cz/kramerius/MShowUnit.do?id=590 | vydavatel = I. L. Kober | místo = Praha | rok = 1867–1868 | strany = 150 | isbn = | poznámka = [Dále jen: ''Rieger'']}}</ref>
 
Pozdějšími pevnostními teoretiky byla de Vaubanova práce rozdělena na tři používané systémy, které se od sebe odlišují použitím prvků, rozměrů i tvarů.<ref name="d">Kupka, s. 402.</ref> Do roku 1687 uplatňoval nejčastěji svůj první systém. Ten se vyznačoval poměrně velkou podobností prvků s novoitalskou inženýrskou školou, především s jejími ostroúhlými bastiony, s boky chráněnými orillony.<ref name="d" /> Druhý systém, který začal uplatňovat od roku [[1682]], se vyznačoval mnohem větší komplikovaností a byl obohacen četnějšími vnějšími prvky.<ref name="d" /> Zde se snažil odstranit chyby z prvního systému a inovovat svůj dosavadní stavební styl. Třetí systém, kterým zdokonalil nedostatky systému druhého, uplatnil pouze na sklonku svého života při stavbě pevnosti Neuf-Brisach.<ref name="d" />
 
<center><gallery widths="200">
Mezi ne mnoha vlastními inovacemi, se Vauban stal tvůrcem nového stavebního prvku nazývaného tenaiile (kleště).<ref>Rieger, s. 151.</ref> Obecně představovaly krátký front mezi kurtinou a flankami s kurtinou a polobaštami. Byla to dvě ramena nižší hradby, svírající spolu tupý úhel tak, aby se mohla navzájem palebně krýt a zároveň kryla kurtinu před přímým dělostřeleckým odstřelováním.
 
Markýz de Vauban se však věnoval i inženýrské činnosti v civilní sféře. Mezi jeho projekty kupříkladu patří kostel svatého Hillaire, kde byla uložena schránka s jeho srdcem, vybudovaný v roce 1668. Dále se věnoval výstavbě akvaduktů a kanálů – mimo jiné v roce [[1687]] řídil práce na vodním kanále v [[Languedoc]]u. Je také autorem systém zavlažování zahrad kolem zámku ve [[Versailles]].<ref>Kupka, s. 396.</ref>
 
== Odkaz ve vojenské sféřevojenství ==
[[Soubor:Paralelles vauban (text catala).JPG|thumb|right|Vaubanova systematická metoda dobývání pevností pomocí sap a paralel.]]
V oblasti ofenzivního způsobu boje, co do způsobu překonávání hradebních systémů, byl ve své době Vauban nepřekonatelným inovátorem. Stal se autorem tzv. '''pravidelného obléhání''', které poprvé využil při dobývání [[Maastricht]]u v roce 1673.<ref>Kupka. s. 405.</ref> Bylo rozděleno na několik etap. V první fázi jízda neprodyšně uzavřela přístupové cesty k fortifikaci. V následujícím kroku vojáci mimo dostřel děl z pevnosti vybudovali kontravalační (proti výpadu z pevnosti) nebo, podle okolností cirkumvalační (proti pomoci fortifikaci z vnější) obrannou linii. Někdy obě, vzdálené od sebe i několik stovek metrů. Vauban však obvykle nařizoval kopat jen kolik bylo nutné,<ref name="e" /> jelikož sám zastával názor, že cirkumvalační linie je nedokonalým vynálezem a je mnohem lepší, když nepřítele udržuje ve vzdálenosti pozorovací armáda.<ref>Duffy, s. 102.</ref> Při realizaci třetí fáze obléhání, přibližování k pevnosti, zavedl Vauban dva typy zákopů. Paralely, budované radiálně v předpolí pevnosti a spojovací sapy. První paralela opisovala po celé délce pevnosti oblouk, který byl ve stejné vzdálenosti od obléhaných prvků.<ref>Duffy, s. 121 – 122121–122.</ref> Sloužila jako východiště pro další akce proti pevnosti. Následně byly hloubeny ještě další dvě paralely, které navzájem klikatě propojovaly sapy. Veškeré zemní práce podporovalo dělostřelectvo, které se pomocí kanónů snažilo zneškodnit pěchotu i artilerii protivníka a zároveň pomocí moždířů metat střely za hradbu obléhané fortifikace. Hradební soustava byla nakonec prolomena pomocí podkopů a min nebo samotnou dělostřelbou zaměřenou na část opevnění. Vauban velmi názorně shrnul některé postupy pravidelného obléhání v dochovaném výpočtu předpokládaného odporu citadely v Lille:
 
{{Citát|Až se město vzdá a vstoupí do něj nepřátelé, lze očekávat, že budou potřebovat dva dny, aby si vybudovali postavení, navršili ochranné náspy proti palbě z citadely, odvodnili zaplavenou oblast atd... – dva dny –
Různé nezdary a jiná zdržení... – pět dní –
 
Celková délka útoku na citadelu přes esplanádu... – čtyřicet dní –|Markýz de Vauban<ref>Duffy, s. 115 – 116115–116.</ref>|300}}
 
Další inovací, kterou markýz de Vauban zavedl v oblasti obléhání, byla tzv. rikošetová palba. Jednalo se o dělostřelbu plnými kulemi, které byly vystřelovány tak, aby dopadaly těsně za hradební ochoz obléhané pevnosti a odrážením od pevných částí likvidovaly její živou sílu. Toho bylo docíleno zvýšením výškového úhlu dělové hlavně o 3 – 153–15%, načež po každém neúspěšném pokusu dělostřelci odebrali jednu unci prachu než se dosáhlo požadovaného efektu.<ref>Duffy, s. 132.</ref> Tento styl střelby Vauban poprvé uplatnil v roce [[1697]] při obléhání pevnosti [[Ath]].
 
Co se týkalo dělostřelecké přípravy jako takové, nebyl markýz de Vauban zastánce masového bombardování civilních objektů, či prostor za hradbami. Jeho cílem nebylo pevnosti zničit, ale dobýt.
 
Markýzi de Vaubanovi se podle mnohých historiků také přisuzuje inovace při zdokonalení [[bajonet|bodáku]]. Nahradil dříve používaný bodák špuntový, který se nasouval přímo do hlavně muškety, bodákem tulejovým. Ten se díky novému systému upevňoval na vnější obvod hlavně, takže vojákům nebránil ve střelbě. Avšak tento vynález je připisován i Vaubanovu francouzskému současníkovi, plukovníku Martinetovi<ref>{{Citace monografie | jméno = Leonid | příjmení = Křížek | titul= Encyklopedie zbraní a zbroje |vydavatel = Libri | vydání = 1 | místo= Praha | rok = 1997 |strany = 31 | isbn = 80-85983-18-4 | poznámka=}}</ref> a zřejmě neexistuje jednoznačný důkaz, že tvůrcem tulejového bodáku je právě Vauban.
 
== Vaubanova literární činnost ==
[[Soubor:Avallon Vauban.jpg|right|200px|thumb|[[Frédéric Auguste Bartholdi|Frédéric Bartholdi]]: Vaubanova socha ve francouzském městě [[Avallon]]]]
Markýz de Vauban se sepisování jakýchkoliv poznatků z oboru stavby fortifikací bránil, jelikož zdůrazňoval, že nikdy nepostupoval šablonovitě, ale vždy podle okolností.<ref name="d" /> Přesto v průběhu svého života napsal řadu prací o obléhání, tak o obranné strategii i budování opevnění. Celé jeho dílo bylo, kvůli utajení, v plném rozsahu a ve dvanácti svazcích vydáno pod souhrnným názvem ''Oisivetés de Marechal de Vauban'' teprve až v roce 1843. Jak už bylo naznačeno výše, stal se také autorem národohospodářské práce s názvem ''Projet d'une dixme royale'' (O králově desátku). Za svého života procestoval celou Francii a na vlastní oči viděl bídu, která se projevovala nejvíce na venkově.<ref name="g">{{Citace monografie | jméno= Jakub | příjmení = Arbes | titul = Z bojův o vykořenění lidské bídy | vydavatel = František Bačkovský | místo = Praha | rok = 1802 | strany = 7 | url = http://kramerius.nkp.cz/kramerius/MShowMonograph.do?id=6325 | isbn = <!-- neuvedeno -->}}</ref> {{Citát|Všechny silnice a všechna místa jsou přeplněna hladovými a nahými žebráky. Dobře desátý díl obyvatelstva francouzského se skládá ze samých žebráků. Z ostatních devíti částí pak sotva pět může někomu poskytnout nějakou almužnu... O sůl je na venkově taková nouze, že lid nemající peněz nemůže si maso osolit. V každém hospodářství mohlo by se sice krmit nějaké prase, avšak lid ho nekrmí, poněvadž nemá soli k nasolení vepřového masa.|Markýz de Vauban<ref name="g" />|200}}V tomto spise dále kritizoval sociálně nespravedlivý daňový systém a navrhoval zrušit všechny dosavadní daně a nahradit je, kromě některých daní spotřebních, jedinou daní z důchodu a pozemku spravedlivě rozdělenou pro všechny stavy.<ref name="h">{{Citace monografie | jméno = John | příjmení = Kells | titul = Dějiny vědy národohospodářské |vydavatel = Rozhledy | vydání= | místo = Chrudim | rok = 1895 | strany = 52 | url = http://kramerius.nkp.cz/kramerius/MShowMonograph.do?id=3743&author= | isbn= | poznámka=}}</ref> Tuto daň nazval "královským desátkem" a měla tvořit desátý díl ze všech přírodnin (veškerých druhů), z peněžních důchodů, průmyslových výrobků a obchodních podniků. Jeho kniha dále hlásala, že všichni mají stejný nárok na stejnou přízeň a podporu a právě nižší, utiskovaná třída, je základem společenské organizace ve státě. Vládě ukládal za cíl blahobyt všech stavů.<ref name="h" /> JeÚřady pochopitelné,se že úřady sevšak tento jeho literární počin snažily potlačit a markýz de Vauban upadl do nemilosti jek krále, tak patriciátu i kléru.
 
== OdkazVaubanovo renomé ==
Do dodnešních současnostidní patří Vaubanovo jméno ve Francii k nejpoužívanějším názvům ulic, náměstí, přírodních lokalit, hotelů, restaurací, kin atd.<ref name="f">Kupka, s. 406.</ref> Dodnes je možno zhlédnout Vaubanův [[kenotaf]] v pařížské invalidovně nebo jeho zámek Bazoches-du-Morvan. Vaubanově dílu a památce věnuje svou pozornost i řada muzeí. To nejdůležitější stojí v jeho rodné obci Saint-Léger-Vauban (''La maison Vauban''), to nejslavnější pak v pevnosti Neuf-Brisach.<ref name="f" />
 
<center><gallery perrow="5" widths="100" heights="120">
Image:Citadelle Besançon.jpg|Citadela v [[Besançon]]u.
Image:Citadelle_Besancon.JPG|Bližší pohled na citadelu v Besançonu.
Image:Citadelle vu du Doubs.jpg|Další pohled na citadelu v Besançonu.
Image:MaquetteAthSansen.JPG|Maketa pevnosti Ath.
Image:Fort carré (Antibes).jpg|Pevnůstka, která byla součástí fortifikačního systému v Antibes.
Image:Neuf-Brisach 007 850.jpg|Letecká fotografie dnešního Neuf–Brisachu.
Image:Saint Martin citadel 1681.jpg|Maketa citadely v Saint Martinu.
Image:Vauban Prison de Saint Martin de Ré.jpg|Vaubanem projektovaná věznice v Saint Martinu.
Image:Mont-Louis vue aérienne.jpg|Pevnost [[Mont-Louis]].
Image:Mont-Louis Porte Nord.jpg|Bližší letecký snímek opevnění v Mont-Louis.
</gallery></center>