Svatý grál: Porovnání verzí

Podle příběhů keltských autorů z Británie a Bretaně, ať v próze či v básních, vznikaly ve 12. a 13. století rozsáhlé veršované romány francouzských básníků, které keltský kouzelný svět přesadily do rámce tamějšího rytířského dvora. Jakmile se tedy pověst o Grálu rozšířila, bylo pro básníky jednoduché hrdinu této pověsti Percevala (keltsky Peredur) umístit na dvůr krále Artuše, na němž již žilo mnoho vynikajících rytířů, a vytvořit z něj jednoho z rytířů pověstného kulatého stolu. Podle dnešních výzkumů to byl ve 12. století [[Chrétien de Troyes]], který historicky jako první zapracoval příběh o Grálu do artušovských legend. Kolem roku 1185 sepsal dílo „Perceval''Perceval li Galois ou Les Contes del Graal“Graal.''

Později, okolo roku 1200, složil Robert de Boron na dvoře hraběte Gautier de Montbéliard svoji „Grand''Grand estoire dou Graal“Graal,'' krátkou povídku o 3514 verších, která je považována za nejdůležitější starofrancouzské literární dědictví o Grálu. Pro Roberta de Boron je již Grálem číše, jež byla užita u Poslední večeře a do níž později [[Josef z Arimatie]] zachytil Kristovu vytékající krev. Inspirací pro Boronovu báseň je patrně Nikodémův apokryf, později známý jako „Pilátovy spisy“ – zpráva o odsouzení a smrti Krista, kterou římský místodržitel Pilát údajně poslal císaři Tiberiovi do Říma. Ta ale, jak se předpokládá, vznikla až koncem 2. století.

Mezi lety 1197 a 1210 vytvořil [[Wolfram von Eschenbach]] svého „Parzivala“''Parzivala,'' dílo považované za největší epos německého středověku. Jako předloha mu sloužilo básnické dílo Chrétiena de Troyes. Ideální postava Wolframova díla, Parzival, pozvolna přesáhne pozemské chápání pojmu rytíře, aby nakonec, navzdory mnoha pochybnostem, bolesti a zkouškám, mohl být díky svému čistému a hrdinnému snažení korunován za krále Grálu. Wolfram von Eschenbach popisuje Grál jako kouzelný, zářící drahokam s magickými vlastnostmi, seslaný na zem anděly. Člověku, který na něj pohlédne, přinese nesmrtelnost. Grál, kámen z jehož síly rytíři žijí, se jmenuje „lapsit exillis“ – mezi mnoha významy převládá „z nebe spadlý“. Jednou v roce, na Velký pátek, sestoupí z nebe holubice a položí na kámen hostii, čímž dochází k obnovení jeho síly.