Termická konvekce: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m zalomení dle WP:WPCW |
|||
Řádek 1:
{{Upravit|formát (odkazů, odstavců)}}
V [[meteorologie|meteorologii]] představuje pojem termické [[
Termická konvekce představuje převážně vertikálně orientované pohyby vzduchových částic v prostředí okolní atmosféry. Stoupavé proudy vystupují do takové výšky, dokud se jejich pohybová energie zcela nevyčerpá na tření, turbulentní výměnu s okolní atmosférou a tepelnou výměnu. Během výstupu dochází k prolínání vzduchu z vnitřní části konvektivních proudů se vzduchem v okolní obklopující atmosféře.
Termickou bublinu si lze představit jako objem vzduchu, připomínající svým tvarem kouli, polštář nebo [[
Vertikální rozdělení konvektivní směšovací vrstvy na tři podvrstvy [podle Driedonkse a Tennekese] vychází z charakteru interakce stoupavého proudu s jeho okolím: v přízemní vrstvě dochází k přenosu tepelné energie ze zemského povrchu do přiléhajícího vzduchu. Těsně u země je tento přenos zprostředkován molekulární [[difuze | difuzí]], výše potom [[turbulentní výměna | turbulentní výměnou]]. Tepelná energie se v přízemní vrstvě využije k expanzi vzduchových bublin a k uvedení do vertikálního pohybu směrem vzhůru vlivem kladného přebytku tepla vůči okolnímu vzduchu. Nad přízemní vrstvou následuje nejsilnější podvrstva — vrstva směšování. V její spodní části dochází k postupnému zrychlování výstupné rychlosti, jak ukázaly experimenty s měřením pomocí letadel. K uvedení do vertikálního pohybu je žádoucí, i když nikoli nutný, nějaký vnější impuls, například mechanický (závan větru, proudění větru do zužujícího se prostoru, pohyb tělesa po zemském povrchu, turbulence způsobená větrem vanoucím přes překážky). Ve vrcholové části konvektivní vrstvy je zóna vtahování, častěji označovaná anglickým termínem entrainment zone. Její tloušťka se pohybuje mezi 10–60% celé konvektivní vrstvy a je charakteristická turbulentním prolínáním se vzduchem z volné atmosféry, ležícím nad ní — tento vzduch je vlivem turbulence zatahován dolů do [[
V instabilní přízemní vrstvě identifikujeme „malé struktury“, jako vertikálně se pohybující a vztlakující bubliny, čáry konvergence, plošně větší oblasti stoupajícího vzduchu, prachové víry. Ve vyšších partiích směšovací vrstvy pozorujeme termické struktury větších rozměrů, horizontálně rotující víry a konvektivní proudy mezoměřítkových rozměrů. V entrainment zone ve vrcholové části směšovací vrstvy nacházíme přerývanou turbulenci, přesahující termiku, [[Kelvin-Helmholtz Waves | Kelvin-Helmholtzovy vlny]], dynamické vlny na rozhraní dvou odlišných vektorů proudění [anglicky ozn. „gravity waves“] a někdy [[
Pro '''vyvolání''' výstupného pohybu jsou potřebné určité fyzikální podmínky. Nejdůležitější z nich je získání potřebného přebytku tepelné [[
Pro '''udržení''' výstupného pohybu jsou pak potřeba další podmínky. Zkombinováním [[
(dT/dz)<sub>d</sub> = -g/c<sub>p</sub> ''[vztah 1]''
kde g je [[tíhové zrychlení]], c<sub>p</sub> je měrné teplo nenasyceného vzduchu při stálém tlaku. Výraz (dT/dz)<sub>d</sub> představuje suchoadiabatický vertikální teplotní gradient. Někdy se též nazývá nenasyceně-adiabatický, jelikož pojmem "suchoadiabatický" by se správně měl rozumět proces pro vzduch, jenž neobsahuje žádnou vodní páru, zatímco "nenasyceně-adiabatický" chápe vzduch s nenulovým, avšak současně méně než stoprocentním nasycením vodní párou. Protože je však rozdíl mezi zcela suchým vzduchem a nenasyceným vzduchem z hlediska termodynamiky zanedbatelný, používají se pro nenasycený vzduch stejné rovnice, jako pro vzduch zcela suchý. Jak je vidět, výstupné a sestupné pohyby vzduchových částic se považují za [[
Jestliže je teplota vystupující vzduchové částice vyšší, než teplota okolní atmosféry, existuje zrychlení, resp. (při jednotkové hmotnosti částice) síla, směřující vzhůru a uvádějící tuto částici do pohybu. Je tedy zřejmé, že pro trvání výstupného pohybu vzduchové částice je nezbytně nutný kladný přebytek její teploty, tj.
(dT/dz)<sub>atmosféry</sub> > (dT/dz)<sub>d</sub> ''[vztah 2]''<br /><br />
přičemž průběh (dT/dz)<sub>atmosféry</sub> se nazývá [[
(dT/dz)<sub>atmosféry</sub> < (dT/dz)<sub>d</sub> ''[vztah 3]''<br /><br />
Řádek 29:
F=-[(r<sub>p</sub>-r<sub>e</sub>)/r<sub>e</sub>]g = [(T<sub>V</sub>(z)<sub>p</sub>-T<sub>V</sub>(z)<sub>e</sub>)/T<sub>V</sub>(z)<sub>e</sub>]/g ''[vztah 4]''<br /><br />
kde index <sub>p</sub> přiřazuje danou proměnnou vystupující vzduchové částici (z angl. "parcel"), index <sub>e</sub> přiřazuje proměnné atmosférickému okolí (z angl. "environment"), proměnná r je hustota vzduchu, T<sub>V</sub> je [[
Pro vzduch '''nasycený''' vodní párou je situace komplikovanější. Vlivem uvolňování tzv. [[latentní teplo|latentního tepla]] z kondenzující vodní páry je pak vertikální teplotní [[gradient]] nižší:<br /><br />
(dT/dz)<sub>s</sub> = g {[1+(L<sub>v</sub>r<sub>v</sub>/RT)]/[c<sub>p</sub>+(L<sub>v</sub><sup>2</sup>r<sub>v</sub>e/RT<sup>2</sup>)]} ≈ 0,0065
kde g je tíhové zrychlení, c<sub>p</sub> je [[měrné teplo]] suchého vzduchu při stálém [[tlak vzduchu|tlaku]], L<sub>v</sub> je [[latentní teplo]] uvolňované při [[kondenzace|kondenzaci]] vodní páry (L<sub>v</sub> ≈ 2500.106 J kg<sup>
Pro posouzení míry instability použijeme hodnotu (dT/dz)<sub>d</sub>, resp. (dT/dz)<sub>s</sub>:<br />
Řádek 72:
w = cg[r(T<sub>p</sub> - T<sub>e</sub>)/T<sub>e</sub>]<sup>1/2</sup> ''[vztah 12]''<br /><br />
a s přihlédnutím ke konstantám c = 1.2, g = 9.81 ms<sup>
w = 11.8 [r(T<sub>p</sub> - T<sub>e</sub>)/T<sub>e</sub>]<sup>1/2</sup> ''[vztah 13]''<br /><br />
Řádek 82:
CAPE = g integrál [(T<sub>p</sub> - T<sub>e</sub>)/T<sub>e</sub>] dz ''[vztah 14]''<br /><br />
kde příslušné symboly byly již dříve vysvětleny; spodní integrační mez je HVK, horní pak HNV. Podmínkou pro to, aby hodnota CAPE byla kladná, je existence HVK. Fyzikální rozměr CAPE je J/kg, resp. m<sup>2</sup>/s<sup>2</sup>. Při mírné až silné konvekci nabývá hodnot 1000–3000 J/kg, někteří autoři (Hagen a Finke, 1999; Schiesser a kolektiv, 1995) uvádějí hodnoty [[
w<sub>max</sub> = (2 CAPE)<sup>1/2</sup> ''[vztah 15]''<br /><br />
Řádek 92:
[[atmosféra|Atmosférická]] konvekce je vždy více či méně [[turbulence | turbulentní]] a nabývá mnoha různých modifikací:<br />
— bezoblačné termické stoupavé proudy, které při svém výstupu nedostoupí do [[konvektivní kondenzační hladina | kondenzační hladiny]]. Konvekce v mezní vrstvě je tzv. suchá a poměrná [[
— vystupující bubliny dostatečně vlhkého teplejšího vzduchu, které při výstupu dosáhnou hladiny kondenzace, nad níž se pak formují kupovitá oblaka. V závislosti na dalších podmínkách v atmosféře se pak oblaka mohou rozvíjet do velkých oblačných útvarů, jakými jsou například [[bouřka | bouřkové]] oblaky Cb. <br />
Během kondenzování oblačné vody dochází k uvolňování latentního tepla, které přispívá ke zvýšení vztlakové síly. Značná část energie se při výstupu částice spotřebuje na překonání [[gravitace|gravitační]] síly, avšak energie, která je navíc, stačí k utváření některých velmi silných projevů počasí.
|