Risorgimento: Porovnání verzí

Mezi těmito státy se po revolucích na konci čtyřicátých let začalo prosazovat [[Sardinské království]], jež bylo oproti ostatním statnímstátním celkům značnou výjimkou. Zdejšímu králi [[Viktor Emanuel II.|Viktoru Emanuelovi II.]] se nepodařilo zrušit ústavu, takže Sardinské království představovalo v oblasti Itálie jedinou konstituční monarchii. Zde se ujal postu předsedy vlády [[Camillo Benso Cavour]], jenž zavedl v zemi rozsáhlé reformy a zlepšení infrastruktury, čímž dosáhl citelného hospodářského oživení. Ve spojenectví s francouzským císařem [[Napoleon III.|Napoleonem III.]] se Sardinskému království podařilo roku 1859 během [[druhá italská válka za nezávislost|druhé italské války za nezávislost]] opakovaně porazit rakouská vojska a v následujících letech získat podstatnou část území na [[Apeninský poloostrov|Apeninském poloostrově]], takže roku 1861 byl vyhlášen vznik [[Italské království|Italského království]]. Poslední dvě oblasti, Benátsko a území kolem [[Řím]]a zvané [[Lazio]], získal italský stát až později. Benátky s okolím roku 1866, Řím a Lazio roku 1870, čímž bylo risorgimento završeno.

Jedna z prvních vzpour se objevila roku 1820 v Neapolsku poté, co do Itálie došly zprávy o událostech ve [[Španělsko|Španělsku]]. Tamější král [[Ferdinand VII.]] byl donucen přijmout v březnu 1820 ústavu. To pomohlo sjednotit odpůrce neapolské vlády, mimo jiné i příslušníky armády a na počátku července téhož roku vypuklo ve městě [[Nole]] povstání, jež se poměrně rychle rozšířilo po venkově a do hlavního města. Zde byl král obojí Sicílie [[Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský|Ferdinand I.]] donucen přísahat na španělskou ústavu. V táboře rebelů se ovšem vynořily neshody a sociální rozpory, jež znemožnily dovést povstání do úspěšného konce. Ferdinand využil situace a požádal o rakouskou intervenci, s jejíž pomocí se podařilo povstání potlačit. Habsburská intervence na jihu Itálie zmobilizovala tajné opoziční organizace v [[Piemont]]u, aby se i v této zemi pokusily vyvolat revoluci. Zde se postavily do boji proti králi pouze členové sektářských organizací a vojáci, kteří chtěli dosáhnout vedle uznání ústavy také obnovení napoleonského [[Italské království (1805-1814)|Italského království]], a to i za cenu války s Rakouskem. V rekacireakci na události abdikoval dosavadní král [[Viktor Emanuel I.]] a namísto něj měl nastoupil liberálnější [[Karel Albert Savojský|Karel Albert]], jenž předtím s povstalci sám vyjednával. Do boje ale zasáhl jeho strýc [[Karel Felix Savojský|Karel Felix]], který v Piemontu s rakouskou pomocí povstání potlačil, převzal moc a zavedl [[absolutismus|absolutistickou]] vládu.<ref>''Dějiny Itálie'', s. 227-228</ref>

Existence systému velmocí podporujících zavedený systém restaurace nedávala po dlouhou dobu šanci na zlepšení trvající politické a společenské situace. Změnu přinesla až [[červencová revoluce]] roku 1830 ve Francii, která svrhla dosavadní absolutistický systém [[Karel X.|Karla X.]] a nastolila jeho liberálnější podobu v osobě nového krále [[Ludvík Filip|Ludvíka Filipa]]. To odstartovalo novou vlnu pokusů dosáhnout změny i v oblasti Apeninského poloostrova. Povstání tenotkráttentokrát započala ve vévodstvích střední Itálie. Z [[Bologna|Bologne]] se od února 1831 rozšířilo do [[Modenské vévodství|Modeny]], [[Parmské vévodství|Parmě]] a na území [[Papežský stát|Papežského státu]], kde zůstala pod kontrolou loajálního vojska pouze oblast kolem [[Řím]]a zvaná [[Lazio]]. Opět ale byly tyto snahy zmařeny spory a intrikami mezi členy hnutí, zejména co se týče upřednosňovánímupřednostňováním jednotlivých center povstání svými krajany. Konečnou tečkou se stala neochota nového režimu ve Francii pomoci italským povstalcům a tím umožněná nová rakouská intervence. Pokus o sjednocení Itálie tak znovu selhal.<ref name="DI234">''Dějiny Itálie'', s. 234</ref>

Novým vývojem prošly i revoluční spolky, z nichž nejvýznamnějším se stalo hnutí [[Mladá Itálie]] založené [[Giuseppe Mazzini|Giuseppem Mazzinim]] na počátku roku 1831. Cílem všech snažení tohoto spolku bylo opět povstání proti dosavadním vládám, nicméně mělo k němu dojít až po završení seznámení s idejí sjednocení co nejrširšínejširší vrstvy. I díky tomu dokázala získat rozsáhlou členskou základnu a představovala tak vývojový stupeň mezi původními sektářskými organizacemi a politickými stranami. Konečným důsledkem povstání pak mělo být vytvoření jednotné republiky. Rozsah organizace ovšem poměrně brzy začal vyvolávat problémy – již několik let po svém vzniku byly sítě této organizace téměř zničeny, jediným výsledkem tak bylo zvýšení počtu italských exulantů.{{#tag:ref|Tito vyděděnci se ubírali zejména do Španělska, Anglie, Francie nebo na Maltu. Dalším cílem útěku byla i [[Latinská Amerika]], kde existovala italská legie operující v [[Brazílie|Brazílii]] a [[Uruguay]]i. Členem této jednotky byl i pozdější hrdina [[Giuseppe Garibaldi]].<ref name="DI">''Dějiny Itálie'', s. 238</ref>|group="pozn."}} V odpověď nato se začaly vytvářet v italské [[diaspora|diaspoře]] skupiny dělníků organizovaných Mladou Itálií, ale ani ty neměly značný úspěch. Většina akcí uspořádaná Mazziniovými spolupracovníky totiž měla opět charakter povstání vyvolaného intelektuální a společenskou elitou a jako takové byly odsouzeny k záhubě. Významnou ztrátu prestiže a Mazziniho vlivu představoval jeden z těchto pokusů, útok 19 členů Mladé Itálie v [[Kalábrie|Kalábrii]], jenž skončil smrtí všech zúčastněných členů.<ref>''Dějiny Itálie'', s. 236-239</ref>{{#tag:ref|Sám Mazzini o tomto útoku nevěděl. Přesto byl tento incident a zejména nízký věk jeho účastníků využit Mazziniho oponenty k obvinění, že posílá na smrt italskou mládež.<ref name="DI239">''Dějiny Itálie'', s. 239</ref>|group="pozn."}}