Koordinační vazba: Porovnání verzí

 

Výše uvedené teorie krystalového pole a valenčních vazeb jsou v podstatě dvěma extrémy. První jmenovaná pokládá interakci centrální atom - ligand za čistě elektrostatické přitahování (v podstatě [[iontová vazba|iontovou vazbu]]), zatímco dle teorie valenčních vazeb má tato vazba naopak 100% [[kovalentní vazba|kovalentní]] charakter. Přes úspěchy CFT při vysvětlování vlastností komplexních sloučenin existuje řada zjištění, která ukazují na značně kovalentní charakter vazby mezi centrálním atomem a [[ligand]]y. Např. měření [[magnetická rezonance|magnetickými rezonančními metodami]] ukázala, že nepárové [[elektron]]y jsou v komplexech z velké části lokalizovány na [[ligand]]ech a nikoliv na [[atom]]u [[Kovy|kov]]u a musí být tedy sdíleny. Stejně tak naměřené stabilizační [[energie]] dobře odpovídají teoretickým pouze u komplexů kovů v oxidačním stavu +2, jejich sloučeniny mají díky nižší elektronegativitě "[[iontová vazba|iontovější]]" charakter, zatímco u komplexů kovů v oxidačním stavu +3, kde lze předpokládat vyšší podíl kovalence, již příliš nesouhlasí. Teorie ligandového pole (LFT) je v podstatě rozšířenou verzí CFT. Byl zaveden tzv. "faktor delokalizace elektronu", způsobující přechody d-[[elektron]]ů z kovu na ligand. Míru četnosti tohoto jevu určuje parametr mezielektronového odpuzování B. Čím má ligand nižší hodnotu této veličiny ve srovnání s centrálním atomem, tím spíše lze delokalizaci d-elektronů očekávat. Podle klesající hodnoty parametru B byla sestavena tzv. nefelauxetická řada ligandů.

<br />V tomto pořadí roste kovalentní charakter koordinačních vazeb.