Buloňský lesík: Porovnání verzí

Boulogneský lesík dal založit Napoleon III, krátce poté, co uskutečnil puč a jmenoval se francouzským císařem (1852). Během svého exilu v Londýně, jej zaujal Hyde Park, jeho jezera a potoky a jeho popularita u Londýňanů všech společenských tříd. <ref>Patrice de Moncan, ''Les Jardins du Baron Haussmann, '' p. 9</ref> V té době měla Paříž jen čtyři veřejné parky - Tuileries, Lucemburské zahrady, Palais Royale, a Jardin des Plantes, to vše v centru města. Napoleon III se do plánování nového parku osobně zapojil.

Jeho nový prefekt Baron [[Georges-Eugène Haussmann]] naplánoval zlepšení městské dopravy zbudováním nových bulvárů, zkvalitnění městského zdraví novým systémem distribuce vody a kanalizací, a také vytvářením zelených ploch pro rekreaci rychle rostoucího počtu obyvatel Paříže. V roce 1852 Napoleon daroval na zbudování parku pozemek pro Bois de Boulogne a Bois de Vincennes, který oficiálně patřil jemu. Stavba parku byla vedena na státní náklady.ref>J. M. Chapman and Brian Chapman , ''The Life and Times of Baron Haussmann: Paris in the Second Empire'' ([[Weidenfeld & Nicolson]]) 1957:89.</ref>

První plán pro Boulogneský lesík byl vypracován podle návrhu architekta [[Jacquese Hittorff]]a a zahradního architekta [[Louis-Sulpice Varé]], který navrhl francouzské přírodně krajinářský zahrady na několika slavných zámcích. Jejich plán vyžadoval dlouhé přímé aleje křižující park, a jak císař žádal, jezera a dlouhý říční tok se zátočinami a meandry, podobný jezeru [[Serpentine]] v Londýnském [[Hyde Park]]u. Bohužel, Varé tento úkol zpackal. Nevzal v úvahu rozdíl ve výšce mezi začátek proudu a koncem toku. Pokud by jeho plán byl realizován, horní část toku by byla prázdná ale spodní část úpravy by byla úplně pod vodou. Když Haussmann viděl částečně hotový říční tok, viděl okamžitě problém a chtěl převýšení změřit. Odmítl služby Varého a Hittorffa, a navrhl řešení sám. Dal vytvořit horní jezero a nižší jezero, rozdělené vyvýšenou silnicí, která slouží jako hráz. Kaskáda umožňuje, aby voda mohla proudit mezi jezery. Tato úprava je zde tak do počátku 21.století.<ref>George-Eugène Haussmann, ''Les Mémoires'', Paris (1891), cited in Patrice de Moncan, p. 24.</ref>

V roce 1853 Haussmann najal zkušeného inženýra ze sboru mostů a dálnic, [[Jean-Charles Alphand]]a, který s ním pracoval na předchozím úkolu v [[Bordeaux]], a pověřil jej vedením a správou všech parků a promenád v [[Paříž]]i. Alphand byl také pověřen, aby vypracoval nový plán pro Boloňský lesík. Návrh Jean-Charles Alphanda byl radikálně odlišný od plánu Hittorffa a Varé. Zachoval záměr vytvořit dva dlouhé rovné bulváry, Allée Reine Marguerite a Avenue Longchamp, ale všechny ostatní cesty vytvořil zakřivené a podobné meandrujícím potokům. Park se změnil na zvlněnou krajinu jezer, kopců, ostrovů, hájů a trávníků a travnatých svahů jako idealizace, nikoliv přímo napodobení přírody. Stal se prototypem pro další z městských parků v Paříži a po celém světě. <ref>Dominique Jarrassé, Grammaire des jardins Parisiens, p. 97.</ref>