Manuel I. Portugalský: Porovnání verzí

{{Infobox panovník

|}}

'''Manuel I. Portugalský''' ([[31. květen|31. května]] [[1469]], [[Alcochete]] – [[13. prosinec|13. prosince]] [[1521]], [[Lisabon]]), známý pod přídomkem ''' Šťastný''' nebo také '''Veliký''', byl mezi lety [[1495]]–[[1521]] čtrnáctým [[Seznam portugalských panovníků|portugalským králem]] a pátým z [[Avizové|dynastie Avizů]]. Období jeho vlády je považováno za vrcholnou éru portugalských dějin, kdy [[Portugalské království]] díky objevení námořní trasy do [[Indie]] ([[1497]]–[[1499]]) a následnému vzniku asijské obchodní říše (tzv. [[Estado da Índia]], tedy Portugalská Indie) ([[1505]]) z ekonomického a ideologického hlediska nakrátko zaujalo čelní postavení mezi evropskými křesťanskými [[monarchie|monarchiemi]].

Manuel byl celkově až devátým potomkem portugalského infanta [[Ferdinand Portugalský (1433-1470)|Ferdinanda]] (Fernanda), [[vévoda|vévody]] z&nbsp;[[Beja|Beji]] a [[Viseu]] a adoptivního syna [[Jindřich Mořeplavec|Jindřicha Mořeplavce]], a [[Beatrix Portugalská (1430)|Beatrix Portugalské]], vnučky portugalského krále [[Jan I. Portugalský|Jana I.]] Tato skutečnost z&nbsp;něj rozhodně nečinila možného pretendenta trůnu. Přesto na něj v důsledku předčasných úmrtí pěti svých bratrů, svého bratrance a švagra v&nbsp;jedné osobě [[Jan II. Portugalský|Jana II.]] a jeho syna [[Alfons Portugalský|Alfonse]] nakonec usedl. Tato souhra náhod jej utvrdila v&nbsp;tom, že je k&nbsp;vládě nezvratně vyvolen Bohem. O&nbsp;tom mělo koneckonců vypovídat i&nbsp;jeho jméno – ''Emanuel'' znamená „Bůh s&nbsp;námi“. Svoji výlučnost si utvrdil během dospívání skrze své vychovatele, kteří byli spojeni s&nbsp;[[řád menších bratří|řádem františkánů observantů]]. Spiritualita této kongregace, jež vycházela od mystika [[Jáchym z Fiore|Jáchyma z&nbsp;Fiore]], Manuela silně ovlivnila.<ref name="Noronha86–101">{{Citace monografie | příjmení = Noronha | jméno = Maria Adelaide | odkaz na autora = | příjmení2 = Rosinha | jméno2 = Maria do Rosário | odkaz na autora2 = | spoluautoři = a kol. | titul = A monarquia portuguesa : reis e rainhas na história de um povo | vydavatel = Selecções do Reader's Digest | místo = Lisboa | rok = 1999 | počet stran = 399 | strany = 86-101 | isbn = 972-609-261-2 | jazyk = portugalsky}}</ref>

 

 

Po vraždě svého otce Ferdinanda ([[1470]]) i&nbsp;staršího bratra [[Diogo Portugalský|Dioga]] ([[1484]]), kterého v&nbsp;královském paláci v&nbsp;[[Setúbal|Setúbalu]] kvůli účasti na protistátním spiknutí probodl dýkou sám král Jan II., zdědil Manuel tituly vévody z&nbsp;Viseu a Beji, pána z&nbsp;[[Covilhã]] a [[Vila Viçosa|Vily Viçosy]], [[konetábl|konetábla]] (tj. nejvyšší velitel království), hlavního pohraničního velitele (''fronteiro-mor'') regionu [[Entre Tejo e Guadiana]] a „guvernéra a administrátora“ [[Řád Kristův|Kristova řádu]].{{#tag:ref|Titulu velmistr neužíval, poněvadž nebyl duchovního stavu.|group=pozn.}} Ten byl již od dob [[Jindřich Mořeplavec|Jindřicha Mořeplavce]] spojen s&nbsp;panovnickým rodem a jeho zdroje sloužily k&nbsp;financování portugalských zámořských plaveb. Na plachtách portugalských korábů se v&nbsp;důsledku toho objevoval kříž Kristova řádu. Kromě toho Manuel zdědil i&nbsp;správu [[Azory|Azorských ostrovů]] a [[Madeira|Madeiry]], které v&nbsp;roce [[1497]] včlenil do majetku Koruny. Stal se tak náhle jedním z&nbsp;nejvlivnějších portugalských šlechticů.<ref>Costa, João Paulo; Thomaz, Luís Filipe F. R.: D. Manuel I, in: Albuquerque, Luís de (org.): Dicionário de História dos Descobrimentos Portugueses, sv. II, Lisboa 1994, s. 674.</ref>

Manuel se považoval za člověka vyvoleného Bohem k&nbsp;uskutečnění velkých činů, jaké svět od dob starých [[Řekové|Řeků]] a [[Římané|Římanů]] nespatřil. Jako správný křesťan se domníval, že jeho úkolem je především vykořenit moc stoupenců [[islám]]u a vybudovat univerzální křesťanské impérium přesně v&nbsp;intencích ''království Ducha svatého'', o&nbsp;kterém ve 12. století kázal františkánský mnich Jáchym z&nbsp;Fiore. Současně věřil, že toto impérium bude onou ''Pátou říší'' z&nbsp;Danielova proroctví, jež se nalézá ve [[Starý zákon|Starém zákoně]]. Tyto ideje byly podpořeny i&nbsp;symbolicky – královým osobním emblémem byla tzv. [[armilární sféra]], vlastně navigační přístroj v&nbsp;podobě [[Země]]koule, který vyjadřoval univerzální charakter portugalské říše, jež se rozprostírala na významné části tehdejšího známého světa. Manuelovo mesianistické přesvědčení s&nbsp;ním však sdílel jen úzký kruh jeho rádců, především státní sekretář [[Duarte Galvão]], [[Martinho de Castelo Branco]] nebo františkánský mnich a biskup ze [[Ceuta|Ceuty]] [[Henrique de Coimbra]].<ref name="Noronha86–101" />

 

 

Vůči orientálním vládcům vystupoval Manuel od roku [[1499]] v&nbsp;souladu s&nbsp;výše řečeným z&nbsp;pozice ''„Pána conquisty, mořeplavby a obchodu s&nbsp;Etiopií, Arábií, Persií a Indií“'',{{#tag:ref|Jako „Etiopie“ je v&nbsp;tomto případě myšlena celá východní a jihovýchodní Afrika a pod pojmem „Indie“ pak celá Asie|group=pozn.}} tedy svrchovaného suveréna. Jako takový od nich každoročně vybíral vazalské poplatky (tzv. ''páreas''). Je zde patrný zřejmý rozdíl mezi portugalskou praxí na Východě a španělským postupem v&nbsp;Americe, neboť španělský král indiánské panovníky nikdy neuznal. Proto se také neváhal prohlásit ''„králem Indií“'', zatímco portugalský král tento titul ve vztahu k&nbsp;Východní Indii (tj. Asii) nikdy nepřijal.<ref>Thomaz, Luís Filipe F. R.: Estrutura política e administrativa do Estado da Índia no século XVI, in: II Seminário Internacional sobre a História Indo-Portuguesa, Lisboa 1985, s. 522–524</ref> Místo toho se asi od roku [[1506]] zabýval myšlenkou, že by se začal titulovat jako ''„císař Orientu“'' (ve smyslu „krále králů“). Manuel se však zřejmě rozhodl počkat na obsazení [[Jeruzalém]]a, kde plánoval svoji korunovaci. Svatého města křesťanů se ale portugalské síly nikdy nezmocnily a navíc se v&nbsp;křesťanském civilizačním a kulturním prostoru nejednalo o&nbsp;tradiční titulaturu, takže ji nakonec nikdy nepřijal. Jako císař však alespoň ''de facto'' skutečně vystupoval a první indický místokrál [[Francisco de Almeida]] v&nbsp;roce [[1505]] neváhal prohlásit, že „doposud žádný vládce neměl takové právo nazývat se císařem“, jako právě král Manuel I.<ref name="Noronha86–101"/>

 

 

Úspěchu proti muslimským zbraním mělo být dosaženo s&nbsp;pomocí křesťanských spojenců. Ve [[Středomoří]] Manuel spoléhal především na [[Benátská republika|Benátskou republiku]] a [[Maltézský řád|johanity]]. V&nbsp;Asii měl jeho mesianistické ideje uvést do praxe v&nbsp;boji s&nbsp;[[Mamlúcký sultanát|Mamlúckým sultanátem]] s&nbsp;centrem v&nbsp;[[Egypt]]ě [[Seznam guvernérů a místokrálů Portugalské Indie|indický guvernér]] [[Afonso de Albuquerque]]. Spolupracovat měl jednak s&nbsp;[[šíité|šíitským]] [[Persie|perským]] [[šáh]]em, jednak s&nbsp;[[hinduisté|hinduistickým]] vládcem říše [[Vidžajanagar]] a jednak s&nbsp;tzv. [[kněz Jan|knězem Janem]], bájným křesťanským vladařem, jehož říše byla od 20. let 14. století umísťovaná do dnešní [[Etiopie]] a portugalští námořníci ji toužebně vyhlíželi již od samého počátku éry [[Zámořské objevy|zámořských objevů]] ve 20.–30. letech 15. století. Diplomatická jednání s&nbsp;perským šáhem však selhala,<ref>Gulbenkian, Robert: As embaixadas e as missões diplomáticas portuguesas na Pérsia, in: Anais da Academia Portuguesa de História, 2. řada, sv. 31, Lisboa 1986, s. 485–506</ref> stejně jako vyzněly do ztracena kontakty s&nbsp;Vidžajanagarem,<ref>Cruz, Maria Augusta Lima: Notes on portuguese relations with Vijayanagara 1500–1565, in: Santa Barbara Portuguese Studies, 1995, sv. 2, s. 13–39</ref> a možnosti etiopského [[neguš]]e byly na lisabonském královském dvoře evidentně značně přeceněny. Rovněž síly malého Portugalského království s&nbsp;omezenými lidskými zdroji měly své hranice. Albuquerqueův plán na ekonomické oslabení Egypta odkloněním [[Nil]]u do [[Rudé moře|Rudého moře]] a blokádou rudomořské obchodní trasy, stejně jako úvahy o&nbsp;vypálení svatých měst islámu [[Mekka|Mekky]] a [[Medina|Mediny]] tak zůstaly jen v&nbsp;rovině nenaplněných tužeb.<ref>Thomaz, Luís Filipe F. R.: A&nbsp;política oriental de D. Manuel I&nbsp;a as suas contracorrentes, in: De Ceuta a Timor, Lisboa 1998, s. 189–206</ref>

Za Manuelovy vlády přestali být portugalští námořníci omezeni pouze na prostor [[Atlantský oceán|Atlantského oceánu]], který zkoumali po celé 15. století, a pronikli i&nbsp;do pro Evropany dosud naprosto neznámých vod [[Indický oceán|Indického oceánu]]. Plavili se po hladinách světových moří a oceánů od [[Brazílie]] až po [[Čína|Čínu]], což podnítilo ohromnou výměnu lidí, zboží, rostlin i&nbsp;zvířat, jaká dosud v&nbsp;historii lidstva neměla obdoby. Nebylo ničím překvapivým, když nějaký kapitán sloužil králi postupně alespoň ve dvou oblastech portugalského zájmu, kterými byla Brazílie a tropické regiony Afriky a Asie.{{#tag:ref|Komplexně o&nbsp;tomto tématu pojednává Russell-Wood.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Russell-Wood | jméno = Anthony John Russell | odkaz na autora = | titul = Um mundo em movimento : os portugueses na África, Ásia e América (1415-1808) | vydavatel = Difel | místo = Algés | rok = 1998 | počet stran = 425 | isbn = 9722904256 | jazyk = portugalsky}}</ref>|group=pozn.}} Portugalci se tam setkávali s&nbsp;podivuhodnými kulturami a civilizacemi i&nbsp;exotickou faunou<ref>{{Citace periodika | příjmení = Staněk | jméno = Karel | odkaz na autora = | titul = Africká fauna v portugalských pramenech 15.–17. století | periodikum = Živa | odkaz na periodikum = | rok = 2008 | měsíc = | ročník = | číslo = 3 | strany = 141-144 | poznámky = Dále jen ''Africká fauna v portugalských pramenech'' | url = | issn = 0044-4812}}</ref> a flórou a pokoušeli se nalézt odpovědi na otázky, kterým středověk nerozuměl a ani rozumět nemohl. Tradiční vnímání světa bylo vystaveno sílícímu tlaku nových informací a poznatků, který rozbil jak středověké jistoty svázané s&nbsp;magickým číslem tři,{{#tag:ref|Trojka byla ve středověku opatřena mimořádnou symbolikou. Vždyť existovala Nejsvětější Trojice, tři známé kontinenty nebo tzv. trojí dělení lidu na duchovenstvo, šlechtu a poddané.|group=pozn.}} tak dosavadní chápání času a přinesl nové a neotřelé kulturní vlivy.

 

 

Nejvýznamnějším zeměpisným objevem, který se v&nbsp;době panování Manuela I. uskutečnil, bylo nalezení přímé námořní cesty do Indie [[Vasco da Gama|Vaskem da Gama]] v&nbsp;letech [[1497]]–[[1499]]. Prvním [[Portugalci|Portugalcem]], který poznal Indický oceán, však byl cestovatel znalý [[arabština|arabštiny]] a se zkušenostmi z&nbsp;[[Maroko|Maroka]] [[Pedro da Covilhã]]. Ten v&nbsp;letech [[1488]]–[[1493]] prozkoumal politickou i&nbsp;ekonomickou situaci regionů ležících na jeho březích a seznámil se s&nbsp;místními geografickými zvláštnostmi i&nbsp;principy námořního obchodu, byť není zcela jasné, zda se tyto informace nakonec dostaly až do Lisabonu.<ref>''O império colonial português'', s. 55–56</ref> Nezdá se totiž, že by byl Vasco da Gama během své expedice s&nbsp;tamější realitou nějak podrobně obeznámen. Po roce [[1500]] již z&nbsp;jihozápadního okraje Evropy mířila do Asie každoročně jedna flotila, tvořená v&nbsp;první polovině 16. století sedmi až čtrnácti [[plachetnice]]mi,<ref>''O império colonial português'', s. 234</ref> jejichž primárním cílem bylo zajistit Portugalsku kontrolu nad lukrativním obchodem s&nbsp;orientálními produkty. Současně s&nbsp;tím však docházelo i&nbsp;k&nbsp;prozkoumávání rozlehlých moří [[monzun]]ové Asie, která byla na evropském kontinentu opředena mýty, jež měly kořeny již ve [[středověk|středověku]] a byly spojeny s&nbsp;údajným nepředstavitelným bohatstvím tamějších říší, které měly být navíc obývány rozličnými bájnými tvory.

Již na samém počátku této objevitelské [[epopej]]e, tedy v&nbsp;roce [[1500]], spatřil bratr slavného pokořitele [[mys Dobré naděje|mysu Dobré naděje]] [[Bartolomeo Dias|Bartolomea Diase]] [[Diogo Dias]] břehy [[Madagaskar]]u, čtvrtého největšího ostrova světa.{{#tag:ref|Podle některých názorů se Madagaskaru dotkl až [[Fernão Soares]] v&nbsp;roce [[1506]]|group=pozn.}} Jeho ekonomická přitažlivost však byla minimální, a proto zůstal stranou portugalského zájmu. V&nbsp;několika následujících letech byly na mapy zakresleny drobné ostrovy uprostřed jižního Atlantiku, jako [[Ascension]] ([[1501]]), [[Svatá Helena (ostrov)|ostrov svaté Heleny]] ([[1502]]) nebo [[Tristan da Cunha]] ([[1506]]), na které portugalští kapitáni narazili až tak pozdě, poněvadž své lodě vedli až do konce 15. století těsně při afrických březích. Ke změně došlo teprve s&nbsp;pochopením faktu, že využití trasy vedoucí přímo středem Atlantského oceánu jižně od [[Zemský rovník|rovník]]u výrazně zkrátí celkovou dobu plavby, neboť tam nebylo nutné čelit [[pasát]]ům vanoucím k&nbsp;severu. Plavba proti směru převládajícího větru sice byla možná, avšak nezbytným křižováním se enormně zvyšovala délka trasy, kterou musela plachetnice urazit.<ref>''O império colonial português'', s. 58</ref>

 

 

Během první třetiny 16. století Portugalci poznali všechny zásadní ostrovy v&nbsp;prostoru [[Arabské moře|Arabského moře]], jako dnes jemenský ostrov [[Sokotra]] ([[1503]]), souostroví [[Seychelly]] ([[1503]]), [[Komory]] ([[1505]]–[[1506]]), tři ostrovy ze souostroví [[Maskarény]] – [[Mauritius]] ([[1505]]–[[1510]]), [[Réunion]] ([[1513]]) a [[Rodrigues]] ([[1528]]), a [[Čagoské ostrovy]] ([[1532]]). Výstavbou tvrzí v&nbsp;klíčových přístavech [[Kóčín]] ([[1503]]), [[Goa]] ([[1510]]) a [[Hormuz|Ormuz]] ([[1515]]) mezitím obdivuhodně rychle dostali pod kontrolu větší část objemu tamějšího námořního obchodu. Jakmile byli pevně zachyceni v&nbsp;západní části Indického oceánu, mohli začít pronikat dále na východ.<ref>''Portugalsko a jeho šťastný král'', s. 111–112</ref>

U&nbsp;[[Cejlon]]u zakotvil [[Lourenço de Almeida]] již v&nbsp;roce [[1505]], prý přiváben vůní [[skořice]], a na [[Maledivy|Maledivách]] jej udivení domorodci přivítali roku [[1507]]. Když se v&nbsp;roce [[1511]] ocitla v&nbsp;portugalských rukou [[Malaka|Malakka]] (dnešní Melaka) v&nbsp;[[Malacký průliv|Melackém průlivu]], nejvýznamnější překladiště zboží v&nbsp;jihovýchodní Asii, otevřela se portugalským mořeplavcům cesta do malajského kulturního prostoru, tedy do oblasti dnešní [[Indonésie]]. Neváhali proto ani chvilku a tak se již příštího roku [[1512]] mohl díky pomoci domorodého kormidelníka vylodit na ostrově [[Ternate]] v&nbsp;souostroví [[Moluky]] kapitán [[Francisco Serrão]]. Moluky byly v&nbsp;Evropě známy jako bájné ''ostrovy koření'', poněvadž z&nbsp;nich pocházely na evropských trzích nesmírně ceněné druhy koření [[hřebíček]] a [[muškátový oříšek|muškátový ořech]]. V&nbsp;letech [[1511]]–[[1512]] první portugalští kupci a diplomaté navštívili barmánské státy [[Arakan]] a [[Pegu]], stejně jako [[Siam]] (dnešní Thajsko), a roku [[1513]] pak [[Jorge Álvares]] poprvé obchodoval na území Číny, konkrétně na ostrůvku [[Lin-ťin]] (Tamau) v&nbsp;ústí [[Perlová řeka|Perlové řeky]] nedaleko [[Kanton (Čína)|Kanton]]u (dnes Guangzhou).<ref>''Portugalsko a jeho šťastný král'', s. 112</ref>

 

 

Jestliže objev námořní trasy do Indie přinesl Portugalsku takřka okamžitý zisk, potenciál Brazílie, objevené pro Evropu v&nbsp;roce [[1500]] a původně nazývané ''Ilha da Vera Cruz'' (Ostrov pravého kříže), se měl projevit teprve ve druhé polovině 16. století, kdy [[portugalská říše]] bohatla z&nbsp;exportu brazilského třtinového [[cukr]]u. Ačkoliv za objevitele Brazílie je všeobecně pokládán [[Pedro Álvares Cabral]], je nesporné, že o&nbsp;několik měsíců dříve se u&nbsp;jejího pobřeží postupně zastavily lodě dvou španělských kapitánů. Cabralův primát se však zakládá na tom, že po jeho příjezdu bylo fakticky zahájeno osídlování země. V&nbsp;minulosti se také vedly diskuse o&nbsp;tom, zda byl objev Brazílie plánovanou či naopak zcela náhodnou akcí. V&nbsp;současnosti se zdá, že portugalský dvůr celý podnik pečlivě připravoval, a to jako reakci na hrozící nebezpečí ze strany [[Španělé|Španělů]], jejichž lodě stále častěji proplouvaly kolem severobrazilského pobřeží do [[Karibské moře|Karibského moře]].<ref>{{Citace periodika | příjmení = Klíma | jméno = Jan | odkaz na autora = | titul = Zrození obra, hádanky a jistoty objevení Brazílie před 500 lety | periodikum = Dějiny a současnost | odkaz na periodikum = Dějiny a současnost | rok = 2000 | měsíc = | ročník = 22 | číslo = 3 | strany = 31–35 | url = | issn = 0418-5129}}</ref> Na druhou stranu je zřejmě nelegitimní se domnívat, že by v&nbsp;Lisabonu o&nbsp;existenci Brazílie věděli již před rokem [[1494]], kdy byla uzavřena [[smlouva z Tordesillas]]u dělící sféry vlivu na Zeměkouli mezi Portugalsko a Španělsko. Posun hraniční linie o&nbsp;270 námořních mil na západ oproti původnímu návrhu, takže se nalézala 370 námořních mil západně od nejzápadnějšího z&nbsp;[[Kapverdské ostrovy|Kapverdských ostrovů]], díky čemuž Brazílie připadla Portugalsku, měl nejspíše pouze zajistit dostatečný prostor portugalským plachetnicím, které se plavily do Indie středem Atlantiku, aby tak co nejlépe využily pasátových větrů.

Počátek portugalské zámořské expanze se obvykle klade do roku [[1415]], kdy byl dobyt [[Maroko|marocký]] přístav [[Ceuta]]. Po následujících téměř 100 let portugalské plachetnice trpělivě překonávaly nástrahy Atlantského oceánu i&nbsp;středověké obavy z&nbsp;cizího a neznámého a podél západních břehů černého kontinentu pronikly v&nbsp;80. letech 15. století až do jihozápadní Afriky. Na přelomu 15. a 16. století vpluly do vysněného Indického oceánu a takřka současně se dotkly pobřeží Brazílie, což umožnilo zformování prvního multikontinentálního impéria v&nbsp;historii. To se svou strukturou zřetelně odlišovalo od španělské koloniální říše té doby, poněvadž se jednalo výhradně o&nbsp;námořní impérium tvořené sítí námořních tras a pevností a faktorií (obchodních stanic) rozesetých na pobřeží od Brazílie na západě až po Moluky a [[Japonsko]] na východě. Hlavními portugalskými cíli v&nbsp;zámoří totiž až do 70. let 16. století nebyla tvorba produkčních kolonizačních center (čestnou výjimku představovaly od 15. století atlantské ostrovy [[Azory]], [[Madeira]] a [[Svatý Tomáš a Princův ostrov|ostrov sv. Tomáše]], od 30. let 16. století pak též Brazílie), nýbrž kontrola námořního obchodu (v&nbsp;16. století obvykle prostřednictvím královských [[monopol]]ů) a [[christianizace]] domorodého obyvatelstva.<ref>Subrahmanyam, Sanjay: O&nbsp;império asiático português, Lisboa 1996, s. 173–188</ref><ref>{{Citace monografie | příjmení = Pearson | jméno = Michael Nayron | odkaz na autora = | titul = Os portugueses na India | vydavatel = Teorema | místo = Lisboa | rok = 1990 | počet stran = 196 | poznámka = Dále jen ''Os portugueses na India'' | strany = 44 | isbn = 9726951003 | jazyk = portugalsky}}</ref> Portugalci považovali v&nbsp;souladu s&nbsp;mimořádně silným náboženským zanícením celé portugalské společnosti za svoji povinnost šířit víru v&nbsp;pravého Boha až do nejzazších koutů planety.{{#tag:ref|Velice hlubokou zbožnost dokládá fakt, že Portugalsko bylo jedinou zemí, kde byly aplikovány všechny závěry a rozhodnutí [[Tridentský koncil|Tridentského koncilu]] ([[1545]]–[[1563]]). Počátkem 17. století byl navíc každý 36. Portugalec [[kněz]]em či [[mnich]]em.<ref>''Os portugueses na India'', s. 31</ref>|group=pozn.}} Spolupráce kříže a Koruny, vyjadřující úzké sepětí zájmů církve a státu, byla výraznou charakteristikou tzv. první (1415–1668) i&nbsp;druhé portugalské zámořské říše (1668–1825), která se zhroutila spolu s&nbsp;tzv. starým režimem (''ancien régime'') a osamostatněním Brazílie.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Boxer | jméno = Charles Ralph | odkaz na autora = | titul = Relações raciais no império colonial português, 1415-1825 | vydavatel = Afrontamento | místo = Porto | rok = 1988 | počet stran = 128 | strany = 9 | isbn = | jazyk = portugalsky}}</ref>

 

 

Portugalská expanze se od samého počátku potýkala s&nbsp;několika zásadními problémy. Slabě rozvinutá ekonomika portugalského státu jej činila do značné míry závislým na zahraničním, především pak italském, německém a později i&nbsp;nizozemském kapitálu. Chronický nedostatek lidských zdrojů pak jeho aktivity silně podvazoval po celou dobu jeho mimoevropského angažmá. Při vědomí nízkého počtu obyvatel, kterých v&nbsp;letech [[1527]]–[[1532]], kdy proběhlo jejich první sčítání, žilo v&nbsp;zemi pouze 1 200 000 až 1 250 000,<ref>{{Citace monografie | příjmení = Klíma | jméno = Jan | odkaz na autora = | titul = Dějiny Portugalska | vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny | místo = Praha | rok = 2007 | vydání = 2. rozš. a dopl | počet stran = 672 | isbn = 978-80-7106-903-4 | strany = 144}}</ref> je limitovaná akceschopnost portugalské říše pochopitelná. Jedno z&nbsp;řešení nabízel fenomén [[míšenec]]tví, které se prosadilo do té míry, že mohlo vzniknout rčení „Bůh stvořil lidi a Portugalci míšence“. Nedokázala ho potlačit ani zcela běžná rasová nenávist tehdejších obyvatel Evropy vůči příslušníkům odlišných etnik, jež byla v&nbsp;Portugalsku ještě zvýrazněna zákonem o&nbsp;tzv. čistotě krve (''pureza'' či ''limpeza de sangue''). Ten osobám s&nbsp;příměsí židovské či černošské krve zakazoval přístup na vyšší úřednické posty a na univerzitu. Portugalská říše se tak bezpochyby stala skutečným multirasovým impériem, byť výsadní postavení bělochů nebylo nikdy zpochybněno.<ref>Oliveira, Luís Filipe: Miscigenação, in: Albuquerque, Luís de a kol.: Dicionário de História dos Descobrimentos Portugueses, sv. II, Lisboa 1994, s. 741–744</ref>

 

 

Portugalské zisky z&nbsp;obchodu s&nbsp;mimoevropskými komoditami, především pak s&nbsp;orientálním kořením, dosahovaly za vlády Manuela I. v&nbsp;první čtvrtině 16. století skutečně enormních hodnot. Nejcennějším artiklem byl pepř, jehož se na samém počátku 16. století přiváželo z&nbsp;[[Malabárské pobřeží|Malabarského pobřeží]] (přístav [[Kóčín]]) do Lisabonu ročně asi 1469 tun.<ref>''Os portugueses na India'', s. 56</ref> Naopak benátský export pepře z&nbsp;[[Alexandrie]] poklesl oproti předcházejícímu období o&nbsp;1/3 a z&nbsp;[[Bejrút]]u dokonce o&nbsp;1/6. Současně Portugalci v&nbsp;této době transportovali z&nbsp;faktorií ležících na [[Zlatonosné pobřeží|Zlatém pobřeží]] v&nbsp;dnešní [[Ghana|Ghaně]] (nejvýznamnější byla [[São Jorge da Mina]]) každý rok [[zlato]] v&nbsp;hodnotě asi 25 500 000 reálů,{{#tag:ref|C. R. Boxer uvádí 170 000 ''dobras'', což je v&nbsp;přepočtu uvedených 25 500 000 reálů.<ref>''O império colonial português'', s. 51</ref>|group=pozn.}} což představovalo 1/10 tehdejší světové produkce žlutého kovu.<ref>Vogt, John: Notes on the portuguese cloth trade in West Africa 1480–1540, in: The International Journal of African Historical Studies, sv. 8, č. 4, 1975, s. 623</ref> Zlato kromě toho nakupovali i&nbsp;ve východoafrickém přístavu [[Sofala]]. V&nbsp;roce [[1515]] se tak obchod s&nbsp;kořením a zlatem mohl na státních příjmech podílet až 39–40% a v&nbsp;letech [[1518]]–[[1519]] pak pocházelo 65–70% příjmů Koruny ze zámořského obchodu jako celku.<ref>Barreto, Luís Filipe: Lavrar o&nbsp;Mar. Os Portugueses e a Ásia 1480–1630, Lisboa 2000, s. 52</ref> Tak ohromných zisků mohlo být dosaženo proto, že na evropských trzích se orientální produkty běžně prodávaly až čtyřiceti nebo dokonce dvousetčtyřicetinásobně dráž než v&nbsp;produkčních centrech.<ref>Thomaz, Luís Filipe F. R.: Maluco e Malaca, s. 558</ref> Čistý zisk se tak pohyboval v&nbsp;obrovských hodnotách 260–1500%.

Mezitím Kastilie [[smlouva ze Sintry (1509)|smlouvou ze Sintry]] z&nbsp;roku [[1509]] rezignovala na atlantské pobřeží Afriky v&nbsp;celé jeho délce{{#tag:ref|Výjimku představovala pevnůstka Santa Cruz de la Mar Pequeña utopená v&nbsp;pouštním písku na březích pozdější španělské kolonie Ifni. Ačkoliv Kastilci se odsud byli v&nbsp;důsledku agresivity místních domorodých kmenů nuceni stáhnout již v&nbsp;roce [[1524]] nebo [[1527]], v&nbsp;roce 1860 si na marockém sultánovi vymohli její navrácení, přestože po ní nezbyly ani stopy|group=pozn.}} a za zónu své expanze si vymezila zhruba pobřeží [[Alžírsko|Alžírska]], [[Tunisko|Tuniska]] a [[Libye]].<ref>Rumeu de Armas, Antonio: El Tratado de Tordesillas, Madrid 1992, s. 181–206</ref> Portugalsku se tak otevřela cesta k&nbsp;prosazení úplné blokády marockých břehů a následnému finálnímu útoku na Fez. V&nbsp;roce [[1514]] sice portugalské síly dosáhly prvního (ale také posledního) vítězství v&nbsp;polní bitvě svedené na severoafrické půdě (tzv. bitva náčelníků), kde jinak zůstávaly ukryty za hradbami svých měst, ale v&nbsp;roce [[1515]] utrpěly katastrofální porážku u&nbsp;osady [[Mamora]] a navíc byly odraženy od Marrákeše. Tím se období aktivní politiky lisabonského dvora v&nbsp;Maghrebu na 60 let uzavřelo a obnovil ji až rozporuplně hodnocený král [[Sebastián I. Portugalský|Sebastian I.]], který však nalezl smrt v&nbsp;[[bitva u Alcácer Quibiru|bitvě u&nbsp;Alcácer Quibiru]] ([[1578]]), nejtragičtější vojenské porážce portugalských dějin. Ukázalo se totiž, že muslimský arabsko-berberský element je v&nbsp;severozápadním cípu Afriky již příliš silně zakořeněn a že Portugalsko nemá dostatek zdrojů, aby jej nahradilo tím křesťanským, který tam byl přitom jako pozůstatek [[Starovký Řím|římské nadvlády]] patrný ještě v&nbsp;11. století.<ref>Lopes, David: A&nbsp;Expansão em Marrocos, Lisboa 1989, s. 28–40</ref>

 

 

Stejně ambiciózní plány, jaké měl Manuel v&nbsp;Maroku, rozvíjel i&nbsp;v&nbsp;Asii, kam portugalské plachetnice pronikly poprvé v&nbsp;roce [[1498]]. Příslušníci tzv. obchodní strany v&nbsp;Lisabonu viděli ve shodě s&nbsp;italskými a německými kupci primární cíl v&nbsp;ovládnutí obchodu s&nbsp;orientálním kořením (malabarský pepř, cejlonská skořice, hřebíček z&nbsp;Moluk a muškátový ořech a květ z&nbsp;nedalekého souostroví [[Banda]]), jež v&nbsp;Evropě tehdy sloužilo nejen k&nbsp;dochucování jídel, ale i&nbsp;k&nbsp;jejich konzervaci a k&nbsp;lékařským účelům. Manuel I. však kontrolu tohoto obchodu, ve kterém do té doby dominovali muslimští kupci, považoval pouze za prostředek, jak získat nezbytné zdroje k&nbsp;útoku na muslimské pozice na [[Blízký východ|Blízkém východě]]. Nepřekvapí proto, že námořní trasu kolem jižního cípu Afriky (tzv. ''Carreira da Índia'') považoval pouze za dočasnou, protože po úspěšné ofenzívě proti Malmúckému sultanátu (v&nbsp;Egyptě) plánoval využívat tradiční rudomořskou cestu, po které své zboží přepravovali muslimové. Jejich aktivity se přitom portugalské koráby od roku [[1503]] snažily opakovanými a dlouhodobě nepříliš úspěšnými blokádami úžiny [[Bab el-Mandeb]] eliminovat a dosáhnout tak ekonomického zruinování Egypta.<ref>Thomaz, Luís Filipe F. R.: A&nbsp;política oriental de D. Manuel I&nbsp;a as suas contracorrentes, s. 194</ref>

Jeho nástupce, guvernér [[Afonso de Albuquerque]], pak existenci portugalské říše v&nbsp;Asii (tzv. ''Estado da Índia'') zabezpečil obsazením strategicky vhodně položených přístavů, které byly klíčové pro kontrolu námořních obchodních tras. Již v&nbsp;roce [[1503]] vystavěl vůbec první portugalskou tvrz na Východě, a to v&nbsp;Kóčínu na Malabarském pobřeží Indie. V&nbsp;roce [[1510]] ovládl indickou [[Velha Goa|Gou]], jež bohatla především z&nbsp;dovozu arabských a perských válečných koní do indického vnitrozemí a jež se roku [[1530]] stala centrem portugalského panství v&nbsp;Orientu. Roku [[1511]] dobyl hlavní středisko obchodu v&nbsp;jihovýchodní Asii Malakku, čímž získal kontrolu nad Melackým průlivem spojujícím Indický oceán s&nbsp;[[Dálný východ|Dálným východem]]. V&nbsp;roce [[1515]] nakonec obsadil [[Ormuz]], skutečný klíč k&nbsp;[[Perský záliv|Perskému zálivu]]. Nedokázal však ztéci hradby jemenského [[Aden]]u ([[1513]]), což Portugalcům znemožnilo účinnou kontrolu úžiny Bab el-Mandeb, kudy tak nadále procházelo určité množství zboží do egyptské [[Alexandrie]], [[libanon]]ského [[Bejrút]]u a [[Sýrie|syrského]] [[Damašek|Damašku]].<ref>''Os portugueses na India'', s. 44–47</ref> Vzhledem k&nbsp;tomu, že fungování portugalské říše bylo založeno na převaze ve sféře námořního obchodu, neschopnost uzavřít rudomořskou trasu představovala do budoucna poměrně zásadní problém. Realizovat Manuelovy utopické plány se Albuquerquovi taktéž nepodařilo a portugalské aktivity v&nbsp;Orientu tak byly po panovníkově smrti v&nbsp;roce [[1521]] spojeny výhradně s&nbsp;rozvojem obchodu a pokusy o&nbsp;christianizaci tamějšího obyvatelstva, byť protimuslimský osten v&nbsp;podobě permanentního křižáckého tažení zůstal v&nbsp;portugalské expanzi latentně přítomen po celé 16. století, jak dokládají např. kroniky [[João de Barros|Joãa de Barros]].

 

 

V&nbsp;atlantském prostoru se nalézala jediná území, jež byla v&nbsp;době vlády Manuela I. v&nbsp;rámci portugalské zámořské říše skutečně kolonizována. Jedná se o&nbsp;ostrovy Madeira a ostrov sv. Tomáše, které byly známé produkcí třtinového cukru, o&nbsp;Azorské ostrovy, na kterých se pěstovala pšenice, a o&nbsp;aridní [[Kapverdské ostrovy]], které hrály spíše strategickou roli a fungovaly jako základna pro obchod s&nbsp;protějším západoafrickým pobřežím zvaným ''Rios da Guiné'' (zhruba dnešní [[Guinea-Bissau]]). Oproti rozvíjejícím se ekonomikám většiny atlantských ostrovů byla Brazílie počátkem 16. století jen divokou krajinou obývanou Indiány neznajícími [[železo]], která do zahájení systematické kolonizace v&nbsp;roce [[1530]] nabízela jen [[pernambukové dřevo]],{{#tag:ref|Jedná se o&nbsp;dřevo pocházející ze stromu jménem sapan ježatý.|group=pozn.}} podivuhodné [[opice]] a pestrobarevné [[papoušci|papoušky]]. Naopak pozice západní Afriky, jež byla mezi řekami [[Senegal (řeka)|Senegal]] a [[Kongo (řeka)|Kongo]] tehdy označována jako ''Guinea'', byla nepoměrně významnější. Ve faktoriích rozmístěných na jejích březích od [[Mauretánie]] až po [[Angola|Angolu]] bylo možné nakoupit celé spektrum zboží.

 

 

== Rozkvět kultury na královském dvoře ==

Portugalský královský dvůr za vlády Manuela I. oslňoval všechny, zejména však zahraniční návštěvníky obrovským luxusem a nádherou, které byly přímým důsledkem výnosného obchodu s&nbsp;Orientem. Ten panovník v&nbsp;roce [[1506]] prohlásil monopolem Koruny, což mu sice vyneslo neuctivé označení „král hokynář“, kterým jej počastoval francouzský král [[František I. Francouzský|František I.]], ale současně mu zajistilo enormní zisky a učinilo jej jedním z&nbsp;nejbohatších vládců Evropy. V&nbsp;lisabonském přístavu se potkávali kupci a agenti slavných italských a německých bankovních domů Marchionni a Perestrelo či Welserů, Fuggerů a Hochstetterů s&nbsp;vyslanci panovníků zemí, jež ležely až kdesi za obzorem. Roku [[1508]] se tam objevil diplomat konžského ''manikonga''{{#tag:ref|Z&nbsp;bantuského ''mwene kongo'', kde mani či mwene znamená pán. Manikongo je tedy doslova ''pán Konga''.|group=pozn.}} Pedro de Sousa a v&nbsp;roce [[1514]] poctil Portugalsko svou návštěvou reprezentant etiopského neguše Mateus. Na počátku druhého desetiletí 16. století se pak do portugalského hlavního města možná dostal i&nbsp;první zástupce daleké Říše středu, tedy Číny, byť se nejednalo o&nbsp;oficiálního emisara. V&nbsp;atmosféře čilého obchodního ruchu první čtvrtiny 16. století se Lisabon zařadil mezi největší evropská města, když se počet jeho obyvatel pohyboval okolo 65 000.<ref>Subrahmanyam, Sanjay: c. d., s. 55</ref>

 

 

Světovládné nároky portugalského krále reprezentovali na jeho dvoře rozliční zástupci exotické fauny pocházející z&nbsp;amerického, afrického i&nbsp;asijského kontinentu. Nalézali se mezi nimi jak indičtí sloni a nosorožci, tak perský levhart, africké gazely nebo brazilské opice a papoušci (zvaní pro svou barevnost ''ptáci z&nbsp;Ráje''). Některá zvířata poslal Manuel v&nbsp;roce [[1514]] v&nbsp;rámci poselstva vedeného Tristãem da Cunha do [[Řím]]a, kde silně zapůsobila na papeže a sbor kardinálů. Vynikal mezi nimi unikátní bílý indický slon, který se jmenoval Hanno. Snad ještě většího věhlasu po celé Evropě dosáhl nosorožec, který v&nbsp;roce [[1516]] dorazil do Lisabonu z&nbsp;Indie, kde jej guvernér [[Afonso de Albuquerque]] získal jako dar od sultána [[Gudžarát]]u. Král Manuel jej záhy nechal zaslat jako pozornost nejoddanějšího křesťanského panovníka, do kteréžto role se stylizoval, papeži [[Lev X.|Lvu X.]], ale plachetnice poblíž [[Janov (Itálie)|Janov]] ztroskotala a nosorožec zahynul. Podle vzoru jedné portugalské kresby jej však na nesmrtelné rytině zachytil německý umělec [[Albrecht Dürer]].<ref>''Africká fauna v portugalských pramenech'', s. 143–144</ref>

=== Literatura ===

'''Česká'''

* {{Citace monografie | příjmení = Klíma | jméno = Jan | titul = Dějiny Portugalska | vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny | místo = Praha | rok = 2007 | isbn = 978-80-7106-903-4}}

 

'''Cizojazyčná'''