Canal du Midi: Porovnání verzí

'''Canal du Midi''' je 240 km dlouhé technické vodní dílo mezi [[Toulouse]] a Sete[[Sète]] ve Francii, vybudované v letech [[1666]]-[[1682]], které spojilo [[Atlantský oceán|Atlantický oceán]] se [[Středozemní moře|Středozemním mořem]]; odtud označení '''Canal des Deux Mers''', „Kanál dvou moří“. Na ně později navázal paralelní kanál podél řeky [[Garonna|Garonny]] a další díla, která významně ovlivnila hospodářství celé oblasti. Průkopnické technické dílo dnes slouží hlavně turistice. Canal du Midi byl v roce [[1996]] zapsán na Seznam [[Světové dědictví|světového dědictví]] [[UNESCO]].

Myšlenka propojit AtlantickýAtlantský oceán se Středozemním mořem a vyhnout se tak oklice přes [[Gibraltarský průliv]] se objevila už ve starověku, ožila v [[16. století]], kdy potřeba dopravy velkých objemů zboží stoupala a vodní doprava byla jediným schůdným řešením. Myšlenky se později ujal místní šlechtic a správce královské daně [[Pierre-Paul Riquet]], který přesvědčil krále [[Ludvík XIV.|Ludvíka XIV.]] o technické uskutečnitelnosti díla. Mnoho předchozích projektů ztroskotalo na tom, že kanál musí překonávat rozvodí AtlantickéhoAtlantského oceánu a Středozemního moře, a nemá tedy jednotný spád. Riquet využil zkušeností se stavbou podobného kanálu Briare, který spojil [[Loira|Loiru]] se [[Seina|Seinou]] a zjistil, že nedaleko rozvodí jsou zdroje vody, které lze zadržet v nádrži a jimi pak kanál zásobovat. Na svém statku pak postavil podrobný model, na němž studoval vodní poměry.

Roku [[1666 stavbu povolil]] král [[Ludvík XIV.]] stavbu povolil a svěřil ji Riquetovi, který ji pak s dalšími odborníky projektoval a vedl. Podílel se také 20 % nákladů na stavbě (40 % financoval stát a 40 % kraj), která byla dokončena až rok po jeho smrti a stala se dědictvím jeho rodiny. Z původních odhadů na 10 milionů liber se náklady vyšplhaly na 17 až 18 milionů. Na stavbě, která musela překonávat i další technické problémy (například [[tunel]] v Malpas, řadu mostů[[most]]ů přes řeky atd.), pracovalo asi 12 000 lidí, zčásti sezónně. Riquet je však velmi dobře platil a zajistil jim i placené svátky a podporu v nemoci. V letech [[1667-]]–[[1671]] byl vybudován úsek z Toulouse do rozvodí v Naurouze a do Trebes, kde roku [[1672]] začal pravidelný provoz. V letech 1671-1671–[[1682]] byla vybudována druhá větev do SeteSète a roku [[1683]] byl zahájen provoz. Po Riquetovi, který roku [[1680]] zemřel, vedl stavbu jeho spolupracovník F. Andréossy.

Roku [[1686]] pověřil [[král]] revizí kanálu slavného [[Pevnost (stavba)|pevnostního]] architekta [[Sébastien Le Prestre de Vauban|Vaubana]], který ji v následujících osmi letech podstatně zdokonalil a rozšířil, včetně 49 akvaduktů[[akvadukt]]ů a mostů přes [[Řeka|řeky]], které zajistily pravidelné zásobování vodou po celý rok. Roku [[1776]] byl vybudován spojovací kanál do [[Narbonne]], roku [[1810]] bylabylo napojenanapojeno [[Carcassonne]] a v letech [[1836-]]–[[1857]] byl vybudován paralelní kanál k řece Garonně z Toulouse do [[Bordeaux]], který zajistil pravidelný provoz na celé trase. Lodě tahali koně a muly, roku [[1857]] bylo přepraveno 110 milionů tunokilometrů a přes 100 tisíc osob. Od 80. let [[19. století]] začala kanálu konkurovat železnice, ve 30. letech se sice provoz oživil díky motorovým člunům, brzy však ustal a od 70. let 20. století slouží kanál převážně turistice (přes 10 tisíc lodí ročně). Kromě toho slouží k zavodňování asi 40 tisíc ha půdy.

[[Soubor:France Canal du Midi Bassin de Naurouze4.jpg|thumb| upright=1.0|Nádrž v Naurouze]]