Glenn Miller: Porovnání verzí

| nástroj = [[Pozoun|pozoun]]

|významný nástroj = [[Pozoun|pozoun]]

'''Alton Glenn Miller''' ([[1. březen|1. března]] [[1904]], [[Clarinda]], [[Iowa]] – zřejmě [[15. prosinec|15. prosince]] [[1944]]), byl [[Spojené státy americké|americký]] [[jazz|jazzový]]ový hudebník, kapelník a trombonista, pozdější významný [[kapelník]] [[big band|big bandu]]u [[Swing (hudba)|swingové]] éry. Mezi lety [[1939]] a [[1942]] byly jeho desky jedněmi z nejlépe prodávaných. Mezi Millerovy nejznámější nahrávky patří [[jazzový standard|jazzové standardy]] ''In the Mood'', ''Tuxedo Junction'', ''[[Chattanooga Choo Choo]]'', ''Měsíční serenáda'', ''Little Brown Jug'', ''American Patrol'', ''Elmer's Tune'', ''A String Of Pearls'' a ''Pennsylvania 6-5000''.<ref>http://www.glennmillerorchestra.com/history.html (en)</ref> Jeho [[letoun]] zmizel beze stop během [[Druhá světová válka|2. světové války]] za špatného počasí při letu do [[Francie]], kam jel bavit americké vojáky. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.

Narodil se v Clarindě v [[Iowa|Iowě]] [[1. březen|1. března]] [[1904]] jako syn Mattie Lou a Lewise Elmera Millera.<ref>[http://www.freeinfosociety.com/site.php?postnum=732 The Free Information Society: Glenn Miller Biography (en)]</ref><ref>[http://www.glennmiller.org/history.htm Glenn Miller History (en)<!-- Bot generated title -->]</ref> Na základní školu chodil v North Platte v [[Nebraska|Nebrasce]]. V roce 1915 se jeho rodina přestěhovala do Grant City v [[Missouri]]. Někdy v té době dostal svůj první [[pozoun]] a hrál pak v městském [[orchestr]]u. V roce 1918 se rodina stěhovala znovu, tentokrát do Fort Morganu v [[Colorado|Coloradu]], kde navštěvoval střední školu. Během posledního ročníku se velmi zajímat o nový hudební styl, kterému se říkalo "dance band music". Tato hudba se mu líbila natolik, že se spolu s několika svými spolužáky rozhodl postavit vlastní kapelu. V té době v roce [[1921]] [[Maturita|odmaturoval]] a rozhodl se, že jako hudebník bude živit.<ref name="millerhistory">[http://www.glennmiller.org/history.htm Glennmiller.org]</ref>

V roce [[1923]] začal studovat na [[University of Colorado at Boulder]], kde se připojil k fraternitě Sigma Nu<ref>[http://oregonstate.edu/groups/sigmanu/about/famous-sigma-nu/ Famous Sigma Nu’s (en)]</ref>, ale většinu svého času trávil mimo školu, chozením po konkurzech a hraním koncertů, které se mu podařilo sehnat, z nich za zmínku stojí především skupina Boyda Sentera v [[Denver|Denveru]]u. Tři z pěti zkoušek v semestru však neudělal, školu musel opustit a rozhodl se soustředit na svou kariéru profesionálního muzikanta. Později studoval komponistickou Schillingerovu techniku u Josepha Schillingera<ref>[http://www.theschillingerschoolofmusic.org/biog.php The Schillinger School of Music (en)]</ref>, který prý pomohl Millerovi stvořit tzv. "Millerův zvuk", a pod jehož silným vlivem sám složil to, co se mělo stát jeho poznávací znělkou, "Měsíční serenáda."<ref>[http://www.schillingersystem.com/whois.htm Who is Joseph Schillinger? (en)]</ref>

V roce [[1926]] odjel na [[turné]] s několika skupinami a dostal dobré místo u skupiny Bena Pollacka v [[Los Angeles]]. Během práce u Pollacka měl možnost napsat několik svých vlastních hudebních aranžmá. V roce 1928, kdy band přijel do [[New York|New Yorku]]u, nechal poslat pro svou univerzitní lásku, Helen Burgerovou, kterou si následně vzal. V roce 1930 byl členem orchestru Reda Nicholse a díky němu hrál v [[Orchestřiště|orchestřišti]] dvou představení na [[Broadway]]i, ''Strike Up the Band'' a ''Girl Crazy''. Mezi jeho spoluhráče patřili [[Benny Goodman]] a [[Gene Krupa]]. "Tam souhlasili, že Miller není víc než průměrným hráčem na pozón."<ref>[http://www.sonybmg.de/artists2.php?iA=4&artist=6763 Sony/BMG Glenn Miller Biography (en)]</ref> Navzdory tomu se ve 20. letech a na začátku 30. mu podařilo vydělávat si jako [[pozoun]]ista na volné noze v několika kapelách. V listopadu [[1929]] jej najmul originální zpěvák jménem Red McKenzie pro své dvě desky, které jsou nyní považovány za jazzovou klasiku: "Hello, Lola" a "If I Could Be With You One Hour Tonight". "Nejenže byly [dvě písně, které nahrál Miller] považovány za velká hudební díla, ale také se staly jedním z průlomů v tom, že běloši hrají dohromady s černochy." [Simon 55] Krom Glenna tam byl klarinetista Pee Wee Russell, kytarista Eddie Condon, bubeník Gene Krupa a Coleman Hawkins na tenor saxofon.<ref>[http://www.jazzsight.com/jazzsightprofiles.html ''Who was Glenn Miller?'' Jazzsight Profiles (en)]</ref>

V polovině 30. let také pracoval jako pozounista a aranžér u The Dorsey Brothers, osudem pronásledovaného orchestru.<ref>Simon, George T., ''Glenn Miller and His Orchestra'', De Capo Press, 1980. ISBN 0-306-80129-9. str. 65-6 (en)</ref> V roce 1935 dal dohromady americký orchestr pro britského šéfa bandu Raye Noblea<ref>Simon, 66</ref>, sestavil aranžmá pro hlavní klarinet [[Klarinet|klarinet]] se čtyřmi [[Saxofon|saxofonysaxofon]]y, které se nakonec stalo klíčovou hudební melodií jeho vlastního big bandu. Mezi členy jeho Noble bandu byli budoucí vedoucí bandu [[Claude Thornhill]], [[Bud Freeman]] anebo [[Charlie Spivak]].<ref name="albertsonc">Albertson, Chris, ''Major Glenn Miller and the Army Air Force Band, 1943-1944'', Bluebird/RCA, 1987. Liner notes (en)</ref>

Znechuceně se vrátil do [[New York]]u. uvědomoval si, že potřeboval vymyslet zcela jedinečný zvuk a rozhodl se, že [[klarinet]] bude hrát melodickou linku spolu s [[tenorsaxofon]]em na stejnou notu a ladit v jediné oktávě se třemi dalšími [[saxofon]]y. [[George Simon]] pro něj objevil saxofonistu jménem [[Wilbur Schwartz]], kterého najal, ale namísto saxofonu jej nechal hrát hlavní klarinet. "Willieho tón a způsob hry, plný a bohatý, se tak lišil, že nikdo z Millerových pozdějších napodobitelů nedokázal přesně reprodukovat Millerův zvuk." [Simon 122] Se svou novátorskou zvukovou kombinací slavil jeho band úspěchy. Nebyl prvním, kdo podobný styl zkoušel, ale dovedl ho k největší dokonalosti a učinil z něj klíč celého svého [[repertoár]]u.

V letech [[1939]] až [[1942]] Orchestr Glenna Millera třikrát týdně účinkoval v reklamě na cigarety Chesterfield.<ref>Simon, str. 197, 314</ref> [[10. únor|10. února]]a [[1942]], RCA Victor Millereovi věnoval první [[Zlatá deska|zlatou desku]] za "Chattanooga Choo-Choo"<ref>Miller, Glenn, ''A Legendary Performer'', RCA, 1939/1991 (en)</ref> "Chattanooga Choo Choo" hrál Millerův orchestr se svými zpěváky Gordonem "Texem" Benekem, Paulou Kelly a vokální skupinou The Modernaires.<ref>http://www.themodernaires.com/bio.html (en)</ref> Mezi další zpěváky orchestru patřil Marion Hutton<ref>http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9B0DEFDA1338F931A25752C0A961948260 (/en)</ref>, Skip Nelson<ref>http://www.legacyrecordings.com/Glenn-Miller/Biography.aspx (en)</ref>, Ray Eberle<ref>http://rayeberle.com/ (en)</ref> a méně také Kay Starr<ref>http://members.tripod.com/~Kay_Starr/biography.html (en)</ref>, Ernie Caceres<ref>http://landing.com/profiles/caceres.htm (en)</ref>, Dorothy Claire<ref>http://www.parabrisas.com/d_claired.php (en)</ref> a Jack Lathrop.<ref>http://members.mailaka.net/bill/M.html</ref>

V roce 2004 basista Orchestru Glenna Millera Herman "Trigger" Alpert vysvětloval, proč byl band úspěšný: "Miller měl nejmuzikálnější puls Ameriky.[...] Věděl, co posluchačům udělá radost."<ref name="bigbandlibrary">[http://www.bigbandlibrary.com/glennmiller.html Big Band Library: Glenn Miller: "A Memorial, 1944-2004" ](en)</ref> Ačkoli byl masově populární, mnoho [[jazz]]ových kritiků té doby mělo zlé tušení a věřili, že nekončené zkoušky orchestru a na notu přesné hraní zmenšovalo [[radost]] a dobrý pocit z [[koncert]]ování.<ref>Simon, str. 241 (en)</ref> Také se domnívali, že Millerův typ swingu odsunul populární hudbu stranou od známých jazz bandů Bennyho Goodmana a Counta Basieho směrem ke komerčním novým instrumentálkám a vokálním číslům. Millera často kritizovali kvůli přílišné komerčnosti. Jeho reakcí na kritiku bylo: "Nechci jazz band".<ref name="albertsonc" />. Mnoho moderních jazzových kritiků dosud k němu chová podobnou [[Antipatie|antipatii]]<ref name="giddinsg">Giddins, Gary, [http://www.newyorker.com/archive/2004/05/31/040531crmu_music "Stride and Swing: The Enduring Appeal of Fats Waller and Glenn Miller."], The New Yorker, [[24. květen|24. května]] [[2004]]</ref> V článku, který napsal pro časopis ''The New Yorker'' Gary Giddins for v roce 2004, Giddins napsal domněnku, že tito raní kritici chybovali, když hudbu Glenna Millera očerňovali, a že populární [[názor]] té doby by se měl brát s větším odstupem. V článku se píše: "Miller vyvolával na pódiu i mimo pódium málo nadšení, ale jakmile band začal hrát svou znělku, diváci byli vyřízení: mačkali si hrdla, oči roztáli. Může se snad nějaká jiná nahrávka rovnat "Měsíční serenádě" ve schopnosti navození Pavlovova reflexu v tolika lidech na tak dlouho?"<ref name="giddinsg" />

Miller a jeho band účinkoval ve dvou [[Hollywood|hollywoodskýchhollywood]]ských filmech, ''Sun Valley Serenade'' z roku 1941 a ''Orchestra Wives'' z roku 1942, z nichž ve druhém zmíněném hrál Jackie Gleason jako basista skupiny. Miller trval na tom, že musí mít uvěřitelné dialogy před tím, než se půjde před kamery společnosti [[Twentieth-Century Fox]]. Miller také požadoval, aby se orchestr stal nedílnou součástí příběhu a nevyskytl se pouze v nějaké bezvýznamné scéně. Už měl status hvězdy a nyní vyžadoval zacházení jako s hvězdou - a dostával je.<ref>Simon, str. 253, 295 (en)</ref>

V roce 1942, na vrcholu své civilní kariéry se rozhodl, že by mohl lépe sloužit těm, kteří nosí uniformy tak, že se přihlásil do služeb [[Armáda USA|americké armády]]. Ve věku 38 let byl příliš starý na to, aby byl povolán k vojenské službě a tak nejdříve pracoval jako dobrovolník pro [[Námořnictvo USA]], ale řekli mu, že jeho služby nepotřebují. [Simon 309-310] Poté v srpnu [[1942]] napsal brigádnímu generálovi Charlesu Youngovi. Přesvědčoval [[Letectvo Spojených států amerických|americké válečné letectvo]], aby jej přijalo a mohl tak jeho vlastními slovy " dostat na starost modernizovaný armádní band." [Simon 312] Když byl do armády přijat, jeho civilní orchestr sehrál svůj poslední [[koncert]] v Passaicu v [[New Jersey]] [[27. září]] [[1942]].<ref name="millerhistory" />

Zpočátku sestavil velkou pochodovou kapelu, která měla být srdcem sítě vojenských orchestrů, ale jeho pokusy o modernizaci vojenské hudby se setkaly s odporem tradičně smýšlejících [[důstojník]]ů z povolání. Jedním příkladem je jeho aranžmá "St. Louis Blues March", které zkombinovalo [[blues]] a [[jazz]] s tradičním [[Vojenský pochod|vojenským pochodem]]. Bylo nahráno [[29. říjen|29. října]] [[1943]] ve studiu Victor studios v New Yorku.<ref name="bestof">Miller, Glenn, ''The Best of Glenn Miller and the Army Air Force Band'', RCA, 1987.</ref> Jeho ohromující inovace a jeho adaptace Sousových pochodů pro orchestr AAF podnítily časopis [[Time]], aby napsal, že tradicionalisty vojenské hudby naplnil hořkostí a znesvětil krále pochodů Johna Philipa Sousu. Časopis jej také kritizoval za to, že vnesl do disciplinovaných kadencí vojenské hudby ležérní radost a napsal, že armáda 'namísto chodidly hýbe svými boky.'"<ref name="stripes">[http://www.ftmeade.army.mil/museum/Archive_Stars_Part%201.html War Two: The Stars Wore Stripes]</ref> Ještě před Millerovou smrtí se však názor na něj změnil. Generál Jimmy Doolittle<ref>http://www.centennialofflight.gov/essay/Explorers_Record_Setters_and_Daredevils/doolittle/EX18.htm</ref> řekl: “[...]vedle dopisu z domova byla tato organizace nejlepším budovatelem morálky v European Theater of Operations.”<ref name="autogenerated1">http://www.airmenofnote.com/history/Introduction.htm</ref>

[[Soubor:GlennMillerMonumentGroveStCemeteryNewHavenCT04152008.JPG|left|thumb|150px|Millerův pomník na hřbitově Grove Street v New Havenu v [[Connecticut|Connecticutu]]u.]]

Kolem poloviny 40. let 20. století byl Army Force Band pod jeho vedením vyřazen ze služby a poslán zpět do USA. "Šéf Evropského divadle požádal Lina Arinsona, aby jako náhradu sestavil další band, a tak se zformoval 314." Podle zpěváka Tonyho Bennetta to byl přímým nástupcem orchestru letectva, který vedl Glenn Miller.<ref>Tony Bennett with Will Friedwald, ''The Good Life'', Pocket Books, New York, 1998. str.71-75</ref> Odkaz Army Air Force Bandu Glenna Millera pokračoval s Airmen of Note, bandem patřícím pod letectvo Spojených států. Tento band byl vytvořen v roce [1950] z menších skupin při letecké základně Bolling ve Washingtonu D.C. a nadále hraje jazz pro leteckou komunitu i veřejnost.<ref>http: name="autogenerated1"//www.airmenofnote.com/history/Introduction.htm</ref>

V roce 2003 Miller posmrtně obdržel cenu [[Grammy Award|Grammy]] za celoživotní přínos.<ref>[http://www.grammy.com/Recording_Academy/Awards/Lifetime_Awards/ Grammy.com, Lifetime Achievement Award list]</ref>

Glenn Miller povětšinou pracoval s výjimečně talentovanými muži a ženami. Mnoho z Millerových hudebníků po druhé světové válce prošlo studiovými i koncertními kariérou v Hollywoodu a New Yorku:

* Billy May, trumpetista a aranžér občanského bandu [Simon 231-255], se stal velmi vyhledávaným aranžérem a vedoucím studiových orchestrů, který do New Yorku odešel spolu s dalšími zpěváky poválečné éry - s [[Frank Sinatra|Frankem Sinatrou]],<ref>http://www.spaceagepop.com/may.htm</ref> Rosemary Clooney,<ref name="autogenerated3">http://community.mcckc.edu/crosby/discog4.htm</ref> Anitou O'Day<ref>http://www.anitaoday.com/coleporter.html</ref> a Bingem Crosbym.<ref>http: name="autogenerated3"//community.mcckc.edu/crosby/discog4.htm</ref>