Sébastien Le Prestre de Vauban: Porovnání verzí

'''Sébastien Le Prestre''' [[markýz]] '''de Vauban''' ([[15. květen|15. května]] [[1633]] – [[30. březen|30. března]] [[1707]]) byl celého půldruhého století jedním z nejuznávanějších pevnostních stavitelů a představitelů tzv. francouzské inženýrské školy. Svůj život zasvětil službě králi Slunce [[Ludvík XIV.|Ludvíku XIV.]], který jej za jeho zásluhy jmenoval francouzským [[maršál]]em. Vaubanův význam v dějinách pevnostního stavitelství i vojenství je nesmírný a jeho osoba se řadí mezi nejvýznamnější postavy světové vojenské historie.<ref>{{Citace monografie | jméno= Vladimír | příjmení= Kupka | titul= Stavitelé, obránci a dobyvatelé pevností |vydavatel= Libri | místo= Praha | rok= 2005 |strany= 406 | isbn=80-7277254-6 | poznámka=[Dále jen: Kupka]}}</ref> Obecně se uvádí, že během své kariéry podél francouzských hranic vystavěl třicet tři nových [[Pevnost (stavba)|pevností]] a na tři stovky jich zmodernizoval.<ref name="a">{{Citace monografie | jméno=Christopher | příjmení=Duffy | titul=Kámen a oheň |vydavatel=Books s. r. o. | místo=Brno | rok=1998 | strany=11 | isbn=80-7242-002-X | poznámka=[dále jen: Duffy]}}</ref>{{#tag:ref|Vladimír Kupka uvádí, že Markýz de Vauban, podle francouzských pramenů, vybudoval 411 archivovaných projektů, které se týkají 160 míst. Z nich bylo 41 zcela nově vybudovaných.<ref>Kupka, s. 400.</ref>|group=pozn.}} Při této činnosti využil veškeré dosavadní znalosti v oboru budování fortifikací, které se díky jeho iniciativně blížily k systematicky promyšlené vědě o vojenském stavitelství.<ref name="a" /> Stejně jako pevnostní výstavbu zdokonalil i dříve těžkopádné obléhací techniky, které zjednodušil natolik, že otázka pádu fortifikačního systému se začala počítat ne v řádu týdnů a měsíců, ale dní.<ref name="c">{{Citace monografie | jméno=Martin | příjmení=Brice | titul=Tvrze, hrady a pevnosti |vydavatel=Mladá fronta | místo=Praha | rok=1999 |strany=101 | isbn=80-204-0724-3 | poznámka= [Dále jen: Brice]}}</ref> Od vstupu do armády až do výslužby se zúčastnil celkem 48 obléhání, 140 bitev a šarvátek a byl osmkrát raněn.<ref>Kupka, s. 404.</ref> Avšak navzdory tomu, že významnou část života věrně sloužil francouzskému panovníkovi a požíval královy přízně, byl kritikem poměrů za jeho vlády a sepsáním literárního díla ''Projet d'une dixme royale'' (''O králově desátku'') upadl na sklonku života v nemilost jak královského dvora, tak i francouzské šlechty a duchovenstva.

Sébastien Le Prestre de Vauban se narodil [[15. květen|15. května]] [[1633]] v Saint–Léger–de–Faucheret (později na počest slavného rodáka přejmenovaného na Saint–Léger–Vauban) nedaleko [[Vézelay]] v [[Burgundsko|Burgundsku]] v rodině nižší a ne příliš zámožné šlechty. Jeho otcem byl Urbian de Prestre a matkou Aimée de Cormignolles. Mládí strávil na venkově ve svém rodišti. Zde se mu dostalo dobrého vzdělání zásluhou [[abbé]]ho de Fontaine, který v něm mimo jiné rozvíjel talent v exaktních vědách [[Matematika|matematice]] a [[Geometrie|geometrii]]. Při svém studiu také pronikl do základů teorie stavitelství a seznámil se s díly některých klasiků z tohoto oboru.<ref name="b">Kupka, s. 391.</ref> Od deseti let dále studoval v [[Řád karmelitánů|karmelitánské]] církevní škole, která spíš prohloubila jeho humanitní znalosti.<ref name="b" /> Po dokončení vzdělání se kvůli majetkovým poměrům rozhodl pro kariéru profesionálního vojáka. Na doporučení svého strýce byl v roce [[1651]] (v 18 letech) přijat jako kadet k pěšímu pluku bourbonského prince [[Ludvík II. Bourbon-Condé|Ludvíka II. de Condé]]. Vstupem do princova povstaleckého vojska se současně stal i přímým účastníkem občanské války známé pod názvem [[Fronda]] ([[1648]] – [[1653]]). Jelikož povstalci uzavřeli tajnou smlouvu o podpoře se [[Španělsko|Španělskem]], které bylo s Francií od roku [[1635]] ve válce, probíhaly boje většinou na pohraničí [[Alsasko-Lotrinsko|Alsaska–Lotrinska]] a [[Španělské Nizozemí|Španělského Nizozemí]]. Během prvního roku činnosti v armádě byl de Vaubanovi, pro jeho příkladné chování a projevené znalosti z oboru pevnostních systémů, nabídnut důstojnický patent, ale ten, opět kvůli tísnivé finanční situaci, musel odmítnout. Následně vstoupil do řad [[Jezdectvo|kavalerie]], avšak i jako příslušník jízdy byl nadále pověřován inženýrskými úkoly. V roce 1653 byl při obléhání Sainte–Ménehould raněn a zajat královskými jednotkami. V zajetí, ve kterém mu hrozila i poprava, mu [[Jules Mazarin|kardinál Mazarin]] nabídl možnost vstupu do královské armády, kterou vděčně přijal.<ref>Kupka, s. 392.</ref>

Při další válce s [[Holandsko|Holandskem]] a jeho spojenci, která vypukla v roce [[1672]] a skončila v roce [[1678]], velel gardový poručík de Vauban v roce 1672 obléhání pevností [[Orsoy]] a [[Duisburg]], v roce [[1673]] [[Maastricht]]u a v roce [[1674]] obléhání [[Besançon]]u a [[Dôle]].<ref>Kupka, s. 394.</ref> [[30. srpen|30. srpna]] téhož roku byl povýšen do hodnosti [[Brigádní generál|brigádního generála]]. Dále úspěšně završil obléhání pevností [[Dinant]], [[Huy]] a [[Limbourg]]. O rok později mu podlehly Condé–seur–ľEscaut, [[Bouchain]] a [[Aire–ser–la–Lys]]. U poslední jmenované fortifikace byl opět raněn, tentokrát na ruce. Zranění mu vyneslo hodnost [[Generálmajor|generálmajoragenerálmajor]]a. V roce [[1677]] obléhal pevnosti [[Valenciennes]], [[Cambrai]] a [[Saint Guillain]]. Po smrti rytíře de Clerville se dne [[4. srpen|4. srpna]] [[1678]] stal generálním komisařem pevností (''Commissaire général des Fortifications'').<ref name="Kupka392" /> V tomto roce se ještě zmocnil [[Gent]]u a [[Ypry|Yper]]. V průběhu války vypracoval pro Ludvíka XIV. zprávu (''Mémoire des places frontiéres de Flandre qu’il faudrait fortifier pour la surete de l’obéissance du roi''), ve které navrhoval novou koncepci obrany severních hranic Francie, která spočívala ve výstavbě nových a zdokonalení některých starých pevností, které by stály ve dvou liniích (tzv. ''pré carré'') po třinácti. První linie se měla táhnout od Dunkerque k Dinantu a měla být navíc posílena dvěma bastionovými fortnami (úsek obranného pásma mezi špicemi [[bastion]]ů), druhá od [[Gravelines]] k [[Meziéres]]. Tuto koncepci po konci války a změně hranic v důsledku [[Nijmegenský mír|nijmegenského míru]] ještě rozšířil návrhem (''Mémoire sur les places de la nouvelle frontiére'') výstavby pevností na hranicích Francie a Španělska v oblasti [[Franche-Comté]], [[Provence]] a [[Languedoc-Roussillon|Roussillonu]]. Oba ambiciózní projekty francouzský král schválil a Vauban začal s jejich realizací v roce [[1680]].<ref>Kupka, s. 394 – 396.</ref>

[[Soubor:Vaubaninvalides01.JPG|thumb|right|150px|Vaubanův pomník v pařížské invalidovně.]] Při dalším válečném konfliktu, tzv. [[Válka reunií|válce reunií]] ([[1683]] – [[1684]]), velel generálmajor Vauban obléhání pevnosti [[Kortrijk|Courtroi]] a města [[Lucemburk]]u. Po uzavření míru se opět velmi činorodě věnoval přestavbě i budování nových opevnění a výstavbě nových civilních objektů. Na počátku [[Devítiletá válka|války s Augšpurgskou ligou]] [[1688]] – [[1697]], byl dne [[24. srpen|24. srpna]] 1688 před útokem na pevnost Philippsburg povýšen do hodnosti [[generálporučík]]a. Do konce roku ještě stačil dobýt [[Mannheim]] a [[Frankenthal]]. Následně prováděl inspekci v dolních [[Vlámsko|Flandrech]], přičemž onemocněl [[Malárie|malárií]] a byl nucen odjet na léčení. Na bojiště se vrátil až v roce [[1691]] a záhy po svém návratu se zmocnil pevnosti [[Mons]]. V roce [[1692]] velel obléhání pevnosti [[Namur]], kde změřil své síly s holandským inženýrem [[Menno van Coehoorn]]em, který byl ve své době stejně uznávaným odborníkem v oboru vojenského stavitelství jako jeho francouzský současník a pevnost vybudoval.<ref>Duffy, s. 178.</ref> Po jejím pádu se Vauban celé tři roky intenzivně věnoval přestavbě namurských fortifikací, přesto bylo město spojenci, v čele s Coehoornem, v roce [[1695]] dobyto zpět. Do konce války stačil markýz de Vauban ještě úspěšně završit obléhání pevností [[Charleroi]] a Ath. Po skončení konfliktu, zahájil v roce [[1699]] stavbu svého vrcholného díla, pevnosti [[Neuf–Brisach]].<ref>Kupka, s. 396 – 398.</ref>

Do výčtu válek, kterých se markýz de Vauban zúčastnil, patří i [[Válka o španělské dědictví|Války o dědictví španělské]] [[1701]] – [[1714]]. V jejich průběhu byl [[14. leden|14. ledna]] [[1703]] povýšen do hodnosti maršála Francie. V tomto roce ještě řídil poslední obléhání ve svém životě a to pevnosti [[Breisach]]. [[2. únor]]a [[1705]] z něj král učinil rytíře [[řád sv. Ducha|řádu Svatého Ducha]], načež [[18. červen|18. června]], kvůli pokročilému věku, odešel do výslužby. Zemřel [[30. březen|30. března]] 1707 ve svém domě v Paříži, stojícím v ulici St. Vincent (dnešní ulice sv. Rocha), na zápal plic.<ref name="i">Kupka, s. 399.</ref> De Vaubanovy ostatky byly převezeny do jeho zámku v Bazoches–du–Morvan, který získal roku [[1675]] díky [[Subvence|subvencím]] Ludvíka XIV. Pochován byl na svém panství, ale za [[Velká francouzská revoluce|Velké francouzské revoluce]] byly jeho ostatky při řádění lůzy vysypány z olověné rakve, která byla použita na výrobu střeliva, a zachovala se pouze schránka s de Vaubanovým srdcem, která byla uložena v [[kostel]]e [[Hilarius z Poitiers|svatého Hillaire]]. Odtud ji nechal [[Napoleon Bonaparte|Napoleon]] v roce [[1804]] převést do [[Paříž]]e a [[26. květen|26. května]] [[1808]] slavnostně uložit v [[Sádrovec|alabastrovém]] osáriu pod kupoli [[Invalidovna (Paříž)|invalidovny]].<ref name="i" />

Do vojenské architektury markýz de Vauban mnoho nových prvků nepřinesl. Jeho inženýrská činnost vycházela z jednoduchých a elegantních zásad, které převzal od dalšího francouzského inženýra, Blaise Emilla Françoise de Pagana, hraběte de Mervilles (* [[1604]] / †[[1665]]).<ref name="a" /> Přesto, pokud šlo o přizpůsobení pevnostního systému složitostem reliéfu terénu, nikdo Vaubana nepředčil<ref name="a" /> a jeho převratné koncepce přetrvaly až do počátků 19. století.<ref name="c" /> V některých ohledech však byl překonán svým následníkem, francouzským inženýrem Louisem de Cormontaigne (* [[1695]] / †[[1752]]), jenž hradební soustavy Vaubanovy koncepce v různých aspektech vylepšil a pro inspiraci mnohých pevnostních stavitelů se stal vojenským architektem nejoblíbenějším.<ref>{{Citace monografie | jméno= František Ladislav | příjmení= Rieger | titul= Válečnictví polné a vojenství | url = http://kramerius.nkp.cz/kramerius/MShowUnit.do?id=590 | vydavatel= I.L. Kober | místo= Praha | rok= 1867-1868 | strany= 150 | isbn= | poznámka= [dále jen: Rieger]}}</ref>

Pozdějšími pevnostními teoretiky byla de Vaubanova práce rozdělena na tři používané systémy, které se od sebe odlišují použitím prvků, rozměrů i tvarů.<ref name="d">Kupka, s. 402.</ref> Do roku [[1687]] uplatňoval nejčastěji svůj první systém. Ten se vyznačoval poměrně velkou podobností prvků s novoitalskou inženýrskou školou, především s jejími ostroúhlými bastiony, s boky chráněnými orillony.<ref name="d" /> Druhý systém, který začal uplatňovat od roku [[1682]], se vyznačoval mnohem větší komplikovaností a byl obohacen četnějšími vnějšími prvky.<ref name="d" /> Zde se snažil odstranit chyby z prvního systému a inovovat svůj dosavadní stavební styl. Třetí systém, kterým zdokonalil nedostatky systému druhého, uplatnil pouze na sklonku svého života při stavbě pevnosti Neuf-Brisach.<ref name="d" />

</gallery></center>

Pro markýze Vaubana byla ideálním tvarem pevnosti osmicípá hvězda o průměru asi 900 metrů.<ref name="e">Bridge, s. 94.</ref> [[Kurtina|Kurtiny]], které spojovaly [[bastion]]y, probíhaly po zdánlivě rovných liniích, které však z každé strany trochu ustupovaly, aby mohly být kryty boční palbou z okolních přestupujících dvou třetin.<ref name="e" /> Ty byly pro změnu kryty střelbou z bastionů.<ref name="e" /> Pokud to bylo možné, projektoval Vauban čtyři brány, za vhodných okolností podle světových stran. Cesty ke středu opevnění změnily mezi jednotlivými prvky opevnění několikrát směr tak, aby zmátly postup útočníků. Schéma pevnosti umožňovalo palbu do stran či do zad postupujícího nepřítele. Ostré úhly bastionů, obklopené složitým systémem příkopů a valů, umožňovaly dělostřelcům vytvořit překrývající se palebné vějíře kryjící celý obvod předpolí pevnosti tak, že děla obléhatelů musela zůstat ve značné vzdálenosti a nemohla poškodit vnitřek pevnosti. Podle druhého a třetího systému budoval bastiony jako předsunuté samostatné objekty, umístěné před pevnostní okruh, od kterého je odděloval příkop.<ref>Kupka, s. 403.</ref> Další převratnou novinkou byl fakt, že Vaubanovy pevnosti jen minimálně vyčnívaly nad terén. Zajímavostí je, že v dobách míru se Vauban věnoval přestavbě vlastních fortifikací, aby zajistil, že proti němu nebude použita jeho vlastní obléhací taktika.<ref name="e" />

Mezi ne mnoha vlastními inovacemi, se Vauban stal tvůrcem nového stavebního prvku nazývaného tenaiile (kleště).<ref>Rieger, s. 151.</ref> Obecně představovaly krátký front mezi kurtinou a flankami s kurtinou a polobaštami. Byla to dvě ramena nižší hradby, svírající spolu tupý úhel tak, aby se mohla navzájem palebně krýt a zároveň kryla kurtinu před přímým dělostřeleckým odstřelováním.

V oblasti ofenzivního způsobu boje, co do způsobu překonávání hradebních systémů, byl ve své době Vauban nepřekonatelným inovátorem. Stal se autorem tzv. '''pravidelného obléhání''', které poprvé využil při dobývání [[Maastricht]]u v roce 1673.<ref>Kupka. s. 405.</ref> Bylo rozděleno na několik etap. V první fázi jízda neprodyšně uzavřela přístupové cesty k fortifikaci. V následujícím kroku vojáci mimo dostřel děl z pevnosti vybudovali kontravalační (proti výpadu z pevnosti) nebo, podle okolností cirkumvalační (proti pomoci fortifikaci z vnější) obrannou linii. Někdy obě, vzdálené od sebe i několik stovek metrů. Vauban však obvykle nařizoval kopat jen kolik bylo nutné,<ref name="e" /> jelikož sám zastával názor, že cirkumvalační linie je nedokonalým vynálezem a je mnohem lepší, když nepřítele udržuje ve vzdálenosti pozorovací armáda.<ref>Duffy, s. 102.</ref> Při realizaci třetí fáze obléhání, přibližování k pevnosti, zavedl Vauban dva typy zákopů. Paralely, budované radiálně v předpolí pevnosti a spojovací sapy. První paralela opisovala po celé délce pevnosti oblouk, který byl ve stejné vzdálenosti od obléhaných prvků.<ref>Duffy, s. 121 – 122.</ref> Sloužila jako východiště pro další akce proti pevnosti. Následně byly hloubeny ještě další dvě paralely, které navzájem klikatě propojovaly sapy. Veškeré zemní práce podporovalo dělostřelectvo, které se pomocí kanónů snažilo zneškodnit pěchotu i artilerii protivníka a zároveň pomocí moždířů metat střely za hradbu obléhané fortifikace. Hradební soustava byla nakonec prolomena pomocí podkopů a min nebo samotnou dělostřelbou zaměřenou na část opevnění. Vauban velmi názorně shrnul některé postupy pravidelného obléhání v dochovaném výpočtu předpokládaného odporu citadely v Lille:

Sestup do příkopu před [[ravelin]]em a přechod přes něj... – tři dny –

Markýz de Vauban se sepisování jakýchkoliv poznatků z oboru stavby fortifikací bránil, jelikož zdůrazňoval, že nikdy nepostupoval šablonovitě, ale vždy podle okolností.<ref name="d" /> Přesto v průběhu svého života napsal řadu prací o obléhání, tak o obranné strategii i budování opevnění. Celé jeho dílo bylo, kvůli utajení, v plném rozsahu a ve dvanácti svazcích vydáno pod souhrnným názvem ''Oisivetés de Marechal de Vauban'' teprve až v roce [[1843]]. Jak už bylo naznačeno výše, stal se také autorem národohospodářské práce s názvem ''Projet d'une dixme royale'' (O králově desátku). Za svého života procestoval celou Francii a na vlastní oči viděl bídu, která se projevovala nejvíce na venkově.<ref name="g">{{Citace monografie | jméno= Jakub | příjmení= Arbes | titul= Z bojův o vykořenění lidské bídy |vydavatel= František Bačkovský | vydání= | místo= Praha | rok= 1802 |strany= 7 | url= http://kramerius.nkp.cz/kramerius/MShowMonograph.do?id=6325 | isbn= | poznámka=}}</ref> {{Citát|Všechny silnice a všechna místa jsou přeplněna hladovými a nahými žebráky. Dobře desátý díl obyvatelstva francouzského se skládá ze samých žebráků. Z ostatních devíti částí pak sotva pět může někomu poskytnout nějakou almužnu... O sůl je na venkově taková nouze, že lid nemající peněz nemůže si maso osolit. V každém hospodářství mohlo by se sice krmit nějaké prase, avšak lid ho nekrmí, poněvadž nemá soli k nasolení vepřového masa.|Markýz de Vauban<ref name="g" />|200}}V tomto spise dále kritizoval sociálně nespravedlivý daňový systém a navrhoval zrušit všechny dosavadní daně a nahradit je, kromě některých daní spotřebních, jedinou daní z důchodu a pozemku spravedlivě rozdělenou pro všechny stavy.<ref name="h">{{Citace monografie | jméno= John | příjmení= Kells | titul= Dějiny vědy národohospodářské |vydavatel= Rozhledy | vydání= | místo= Chrudim |rok= 1895 |strany= 52 | url= http://kramerius.nkp.cz/kramerius/MShowMonograph.do?id=3743&author= | isbn= | poznámka=}}</ref> Tuto daň nazval "královským desátkem" a měla tvořit desátý díl ze všech přírodnin (veškerých druhů), z peněžních důchodů, průmyslových výrobků a obchodních podniků. Jeho kniha dále hlásala, že všichni mají stejný nárok na stejnou přízeň a podporu a právě nižší, utiskovaná třída, je základem společenské organizace ve státě. Vládě ukládal za cíl blahobyt všech stavů.<ref name="h" /> Je pochopitelné, že úřady se tento jeho literární počin snažily potlačit a markýz de Vauban upadl do nemilosti jek krále, tak patriciátu i kléru.

Až do současnosti patří Vaubanovo jméno ve Francii k nejpoužívanějším názvům ulic, náměstí, přírodních lokalit, hotelů, restaurací, kin atd.<ref name="f">Kupka, s. 406.</ref> Dodnes je možno zhlédnout Vaubanův [[kenotaf]] v pařížské invalidovně nebo jeho zámek Bazoches-du-Morvan. Vaubanově dílu a památce věnuje svou pozornost i řada muzeí. To nejdůležitější stojí v jeho rodné obci Saint-Léger-Vauban (''La maison Vauban''), to nejslavnější pak v pevnosti Neuf-Brisach.<ref name="f" />