Livonská válka: Porovnání verzí

Také Ivan z neúspěchů vyvodil důsledky. Porážky utržené v této fázi Livonské války stály na počátku šíleného honu na zrádce známého jako [[opričnina]].

 

Pro další fázi válek museli tedy rytíři v čele s novým velmistrem Gotthardem Kettlerem hledat museli tedy rytíři v čele s novým velmistrem Gotthardem Kettlerem hledat nového spojence. Toho našli v polském králi a litevskému velkoknížeti [[Zikmund II. August|Zikmundu II. Augustovi]]. Po vypuknutí nové války v roce 1560 byl pak Kettler donucen existenci řádu zcela ukončit a v roce 1561 podřídil celé Livonsko, krom oblasti Kuronska, které si ponechal jako osobní léno (i tato oblast však byla později v roce 1566 připojena k Litvě ), polskému králi.

 

Tyto události však nemohly Ivana Hrozného odradit v pokračování vojenských operací. A Rusům se zpočátku dařilo. V roce 1563 dobyli a vyplenili Polock, ale už následujícího roku utržili od Litevců porážky na Ule a Orši. Boje probíhaly také na severu, kde nepřítelem Moskovitů byli Švédové, kterým se podařilo vybojovat Reval (dnešní Tallin) a několik dalších významných měst. Vrcholem Ivanových nezdarů pak bylo přeběhnutí významného ruského bojara knížete Andreje Kurbského na stranu Litvy. Vznik lublinské polsko-litevské unie v roce 1569 nadobro stvrdil spojení těchto dvou států a zvýšil iniciativu Poláků v konfliktu.

Roku 1570 pak bylo v Moskvě ujednáno tříleté příměří, které však žádná ze stran nehodlala promarnit. Na jednáních ve Štětíně se již starému Zikmundu Augustovi podařilo dojednat spojenectví se Švédskem.

Ivan IV. pokračoval v bojích se Švédy, podařilo se mu zmocnit se několika pevností v Estonsku a navíc na svoji stranu získal bratra dánského krále Magnuse, kterého oženil se svou neteří, prohlásil za krále Livonska a vyslal obléhat švédský Reval.

 

Když polský král Zikmund August v roce 1572 zemřel, aniž po sobě zanechal dědice, otevřela se před carem Ivanem nová příležitost, získání polské koruny by z něj nepochybně udělalo nejmocnějšího muže východní Evropy. V dlouhých jednáních se však ukázalo, že rozdíly v jeho zájmech a zájmech polských velmožů jsou natolik rozdílné, že je nelze překonat. Poláci si za krále v nejprve zvolili [[Jindřich z Valois|Jindřicha z Valois]], který však záhy trůn opustil, a tak v roce 1575 byl zvolen sedmihradský kníže [[Štěpán Báthory]], který svojí volbu ještě podepřel sňatkem s Annou Jagellonskou.

 

Volba Báthoryho, který byl jakožto sedmihradský kníže formálním vazalem tureckého sultána ještě přiostřila situaci. Ivan využil Báthoryho problémů se vzbouřeným Gdaňskem a v létě 1577 vtrhl do Livonska a bez větších nesnází se mu podařilo dobýt značnou část Kuronska a postoupit až k Wolmaru. Situace se však rychle obrátila, Švédové dobyli Narvu a také Štěpán Báthory přešel do protiútoku a v roce 1578 uštědřil Ivanovým vojskům u Kiesingu zlou porážku. Možná mírová jednání pak selhala na carových přemrštěných a nereálných požadavcích.

V této době se už štěstěna přiklonila zcela na stranu Báthoryho, konečně se mu podařilo pokořit vzpurný Gdaňsk a navíc se mu podařily v sejmu prosadit mimořádné daně, tolik potřebné pro další vedení války.