Sociální politika: Porovnání verzí

</ref> V praxi jde tedy o systém [[SociálníStátní dávkysociální podpora|sociálních dávek]], [[Zdravotní pojištění|zdravotního]] a [[sociální pojištěnízabezpečení v Česku|sociálního pojištění]]. Cílem sociální politiky je tedy vytváření [[Důstojnost|důstojných]] podmínek [[život|života]] všem občanům nebo alespoň jejich většině. Sociální politika je část [[veřejná politika|veřejné politiky]] jejímž předmětem jsou sociální témata.

Z hlediska přístupů k řešení sociálních problémů lze rozlišit dva typy sociální politiky. První přístupem je aktivní (perspektivní) sociální politika, která se vyznačuje snahou o předcházení vzniku sociálních problémů a přijímání preventivních opatření. Těch lze dosáhnout jednak systémovou změnou sociální politiky nebo také intervencí. Pasivní (retrospektivní) politika se Zaměřujezaměřuje na řešení již vzniklých sociálních problémů. Její povaha je vždy intervencionalistická.<ref name=Krebs>{{Citace monografie/>

</ref> Nelze hovořit o sociální spravedlnosti jako o absolutní kategorii, jednoznačně vymezitelnou nějakou definicí.<ref name=Krebs />{{Citace monografiePodle své ideologické orientace autoři uplatňují různá dílčí hlediska a přístupy.

[[Liberalismus|Liberálové]] se kloní k zásadě odměňování podle výkonu zásluh daného jednotlivce. Podle významného liberálního ekonoma [[Friedrich August von Hayek|Friedricha Hayeka]] „pojem sociální spravedlnosti nemá smysl, pokud pravidla nikdo nevytvořil, ale jsou přirozená, protože nespravedlnost není komu vytknout; je to jako prohra nebo výhra ve hře“. [[Socialismus|Socialisté]] naopak zdůrazňují [[SpolečenskáSociální nerovnost|společenskou rovnost]], která přispívá ke stabilitě společnosti jako celku. Tomuto přístupu je blízký také koncept sociálních práv britského sociologa [[Thomas Humphrey Marshall|Thomase Marshalla]]. Koncept rovnosti [[Příjem|příjmů]], jako záruky společenského souladu, je v současné době nahrazován zásadou [[rovnost příležitostí|rovnosti příležitostí]], která se projevuje například rozsáhlou [[Diskriminace|antidiskriminační]] legislativou.

[[Tomáš Garrigue Masaryk|Masaryk]] (1932) uvádí že: „Solidarita je [[Etika|etickým]] příkazem, neboť člověk je dlužníkem společnosti, a zříká-li se svých práv a privilegii ve schodě s ideou solidarity, je to jen splacení dluhu za prospěch, který skýtaskýtá společnost jednotlivci.“<ref>{{Citace monografie

</ref> Z hlediska sociální politiky lze rozdělit solidaritu spontánní či dobrovolnou a solidaritu vynucenou, nedobrovolnou.<ref name=Krebs />{{Citace monografieDobrovolná solidarita je realizována prostřednictvím různých [[Nestátní nezisková organizace|nestátních neziskových organizací]], [[Nadace|nadací]] či [[Charita|charit]] a financována s dobrovolných příspěvků. Tento typ solidarity bude s krizí sociálního státu nabývat na významu. Nedobrovolná neboli vynucená solidarita je realizována státními [[Instituce|institucemi]] a financován z platby [[Daň|daní]] a povinného veřejného [[pojištění]]. Tento typ solidarity je základem státní sociální politiky.

Podle principu subsidiarity je každý povinen nejdříve pomoci sám sobě, nemá-li tuto možnost, musí mu pomoci [[rodina]] či jiné společenství. Teprve na posledním místě je k pomoci vyzýván stát. Povinností státu je primárně vytvoření podmínek, aby si každý mohl pomoci sám. Naopak pomoc jednotlivci je na posledním místě až po vyčerpání odstaních možnosti.<ref name=Krebs>{{Citace monografie/>

* '''[[Přerozdělování|Přerozdělovací funkce]]''' jde o nejvýznamnější funkci sociální politiky. Uskutečňuje se výběrem daní a rozdělováním [[SociálníStátní dávkysociální podpora|dávek]] a [[Důchod|důchodů]].

* '''Homogenizační funkce''' spočívá ve snaze o zmenšování [[SpolečenskáSociální nerovnost|společenské nerovnosti]] v dané společnosti. Směřuje ke společnosti, která poskytuje stejné šance na vzdělání, práci a zdravotní péči všem občanům bez výjimky.

*'''Objektem sociální politiky jsou pracující:''' Tento přístup je založen na systému [[Sociální pojištěnízabezpečení v Česku|sociálního pojištění]]. Hlavním cílem je náhrada příjmu v případě jeho ztráty. Tento systém předpokládá rozhodující roli průmyslu v národním hospodářství a zaměstnanosti.

*'''Objektem sociální politiky jsou [[Občanství|občané]]:''' Vychází z koncepce sociálního občanství [[Spojené království|britského]] sociologa [[Thomas Humphrey Marshall|Marshalla]] (1950), které do kontextu lidských práv zařazuje i práva sociální. V systému [[Sociální zabezpečení v Česku|sociálního zabezpečení]] je status občana zabezpečován formou univerzálních dávek, které jsou určeny specifickým sociálním skupinám (např: rodinám s dětmi). Podstatným rysem tohoto systému je také uplatňování všeobecného přístupu k [[vzdělání]], [[Zdravotní péče|zdravotní péči]] a sociálnímu bydlení.

Aktéři (subjekty) sociální politiky vymezují a řídí sociální politiku. Nejdůležitějším aktérem sociální politiky je [[stát]], dalšími aktéry jsou územně správní celky v [[Česko|Česku]] jde o [[Kraj|kraje]] a [[Obec|obce]]. Z nestátních aktérů jde především o [[Zaměstnavatel|zaměstnavatelézaměstnavatele]] a jejich [[Zaměstnavatelské svazy |svazy]], a [[Odborová organizaceOdbory|odborové organizace]] [[Zaměstnanec|zaměstnanců]]. Dalšími aktéry sociální politiky jsou místní komunity, [[NeziskováNestátní nezisková organizace|neziskové nevládní organizace]] a [[CírkveCírkev|církve]]. Významnými aktéry jsou také [[mezinárodní organizace]], jako [[Evropská unie]], [[Dětský fond Organizace spojených národů|UNICEF]] nebo [[Mezinárodní organizace práce|ILO]].

Stát je významným aktérem sociální politiky, který určuje prostor pro působení obstaních subjektů. Významný vliv na jeho politickou koncepci mají jednak mezinárodní ekonomická situace a ekonomická úroveň země, politická, a demografická situace a také tradice a hodnoty dané země.

Sociální politika státu je realizována [[MocZákonodárná zákonodárnámoc|mocí zákonodárnou]] a [[moc výkonná moc|mocí výkonnou]]. Parlament tvoří koncepci a legislativní rámec sociální politiky, který reguluje ostatní aktéry sociální politiky. [[Vláda]] a správní orgány zodpovídají za realizaci konkrétní sociální politiky v daném čase.<ref name=Krebs />{{Citace monografieV [[Česko|České republice]] je ústředním orgánem zodpovídajícím za realizaci sociální politiky [[Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky|Ministerstvo práce a sociálních věcí]].

*'''Redistrubutivní ([[Sociální demokracie|Sociálně demokratický]]) typ:''' Centrálním myšlenkou tohoto typu sociální politiky je vnímání potřeb lidí jako sociálních práv. Pro tento typ sociální politiky je typická dominantní role státu a velký rozsah [[Přerozdělování|redistribuce]], aktivita nestátních subjektů je omezená. Sociální politika je zaměřena na celou populaci daného státu.

*'''Pracovně výkonový ([[Konzervatismus|konzervativní]]) typ:''' [[Sociální potřeba|Sociální potřeby]] mají být uspokojovány na základě příjmu a zásluh. Jeho základem je systém sociálního pojištění. Míra přerozdělení je nižší než u typu [[redistribuce|redistributivního]]. Stát garantuje pouze sociální minima. Větší roli v sociální politice hrají nestátní organizace.

Zaměstnavatelé jsou povinní realizovat legislativní požadavky státu ve vztahu k bezpečnosti páce, pracovní době, odměňování a smluvní vztah k zaměstnanců. Také přispívají do systému sociálního zabezpečení tím, že odvádějí [[Daň|daně]] a příspěvky na [[Sociální pojištěnízabezpečení v Česku|sociální]] a [[zdravotní pojištění]] svých zaměstnanců. Kromě toho mohou provádět vlastní sociální politiku.

Odborové organizace hrají významnou roli při kolektivním vyjednávání odměňovaní zaměstnanců. V některých zemích vedou odbory vlastní [[Penzijní fond|penzijní fondy]], čímž přispívají k [[Sociální zabezpečení v Česku|sociálnímu zabezpečení]].

Sociální politika realizovaná skrze tyto subjekty je založena na nevynucené [[Solidarita|solidaritě]] a vyplňuje prostor, v němž stát nemůže úspěšně zasahovat. Také církve mají významnou roli v oblasti mravní, v péči o zdraví, o hendikepované obyvatelstvo, v oblasti výchovné, vzdělávací a [[Charita|charitativní]].<ref name=Krebs>{{Citace monografie/>

Obce vyplácívyplácejí některé [[státní sociální podpora|sociální dávky]] a výrazně se spolupodílejí na [[Bytová politikypolitika|bytové politice]] státu.

Z hlediska ekonomie existují dva hlavní pohledy na sociální politiku. Zatímco liberálové vnímají sociální politiku jako [[Náklad|nákladovou]] záležitost, která stát zatěžuje., [[Keynesiánství|Keynesiáni]] zdůrazňují pozitivní vliv [[přerozdělování]] na celkový růst [[Poptávka|poptávky]].