Svaz komunistů Jugoslávie: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m Bot: Odstranění 24 odkazů interwiki, které jsou nyní dostupné na Wikidatech (d:q641691) |
m napřímení odkazu |
||
Řádek 67:
}}</ref> Komunisté byli nuceni přejít do [[Ilegální politická strana|ilegality]], kde působili až do [[druhá světová válka|Druhé světové války]]. Jako ilegálně fungující organizace čelili silnému tlaku režimu, který zesílil především po zavedení osobní královské diktatury v roce [[1929]]. Kdysi vlivná strana tak v druhé polovině 20. let a první polovině třicátých stála na pokraji konce a neměla téměř žádný vliv. Čelní představitelé KSJ v meziválečné době na četných tajných zasedáních (některé z nich se konaly i mimo území Jugoslávie, především v [[Německo|Německu]], [[Rakousko|Rakousku]], či [[Československo|Československu]]) přijali myšlenku, že je nezbytné zemi rozbít a nahradit ji svazem socialistických republik. Tento přístup byl v souladu s politikou [[Sovětský svaz|Sovětského svazu]], který měl s královskou Jugoslávií velmi špatné vztahy a v případě války v Evropě očekával spojence.
Během přelomu 20. a 30. let strana procházela vnitřními pnutími. Existovala v ní celá řada frakcí, bojujících o moc a zastupujících různé názory. Jak již bylo komunistické straně vlastní, byli oponenti postupně odstraňováni a nezřídkakdy likvidováni. Vlivný člen strany i [[Kominterna|Kominterny]] [[Sima Marković]] tak byl postupně odstaven od moci a fyzicky zlikvidován v SSSR. Jugoslávští komunisté se nakonec plně podřídili [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalin]]ově doktríně. V roce [[1937]] přišel do čela strany [[Josip Broz Tito]]{{chybí zdroj}}. O dva roky později byl zvolen za jejího předsedu.{{chybí zdroj}} Počet členů strany začal postupně narůstat.{{chybí zdroj}}
=== Druhá světová válka ===
Řádek 78:
V Jugoslávii byl ustanoven systém vlády jedné strany a provedena kompletní reforma státního uspořádání (vznik [[Lidová demokracie|lidově demokratické republiky]]). Komunisté získali absolutní moc, nikoliv ovšem bouřlivým převratem či revolucí jako tomu bylo v celé východní Evropě (prostřednictvím jediných voleb), ale postupně, aby nebyla ohrožena legitimita režimu před západními spojenci. Komunisté postupně obsadili všechna klíčová místa ve fungování státu a proto se mohli věnovat transformaci státu podle svých představ - [[znárodnění v Jugoslávii|znárodnění]], [[kolektivizace v Jugoslávii|kolektivizaci]] a [[První pětiletka (Jugoslávie)|industrializaci]].
[[Josip Broz Tito]] jako se vůdce s neotřesitelnou autoritou stal rozhodným vůdcem. Nebál se ani [[Sovětský svaz|Sovětského svazu]]. Když byl odkryt sovětský záměr využít země rodícího se východního bloku k hospodářskému rozvoji především Moskvy (prostřednictvím sovětských poradců a smíšených podniků), došlo k ostrému sporu mezi Titem a [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalin]]em, který nakonec vyústil v sérii vzájemných obvinění, kolujících na trase z Moskvy do Bělehradu. Velmi ambiciózní byla také i jugoslávská zahraniční politika, která se už od začátku profilovala jako na Moskvě nezávislá.
Na [[5. konges SKJ|5. sjezdu]] strany jugoslávští komunisté masivně manifestovali svojí odhodlanost stát za vlastním vedením a "zradit" tak SSSR. Následovala ekonomická blokáda, která se také podepsala na jugoslávském hospodářství. Jugoslávie byla vyloučena z [[Informbyro|informbyra]] a vedení této organizace nebylo nakonec v Bělehradu, jak se plánovalo, ale v [[Bukurešť|Bukurešti]]. Nemalá část těch, kteří podporovali [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalin]]a opustila Jugoslávii a emigrovala jak do SSSR, tak i do ostatních [[lidová demokracie|východoevropských]] zemí, včetně například [[Československo|Československa]].
=== FLRJ a SFRJ ===
| |||