Mytologie: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Bez shrnutí editace |
m napřímení odkazu |
||
Řádek 6:
První [[reflexe]] mýtů se objevuje u prvních řeckých filosofů, například představitelů [[Milétská škola|Milétské školy]], kteří v opozici k tradiční [[kosmologie|kosmologii]] hledali původ světa v [[Pralátka|pralátce]] (arché). O něco později [[Xenofanés]] odmítl [[antropomorfismus|antropomorfní]] bohy a [[Hérakleitos]] povýšil na nejvyšší princip [[Logos]]. [[Platón]] pak literární zpracování mýtů odmítal, přestože ve svých filosofických dílech mýty vytvářel.<ref>PUHVEL, Jaan, Srovnávací mythologie, Praha, Lidové noviny, 1997, ISBN 80-7106-177-8, s. 21</ref> Mezi první teoretické modely podstaty mýtu patří názor [[Theagenés z Rhegia|Theagenése z Rhegia]], který mýtu přisuzuje [[symbol]]ickou hodnotu, z čehož vyplývá že by měl být chápán jako [[alegorie]]. U [[Hérodotos|Hérodota]] se zas objevuje názor že mýty jsou překroucením [[historie]] a že bohové byly původně výjimečnými lidmi. Tato teorie se podle řeckého filosofa [[Euhémeros|Euhémera]] nazývá euhemerismus. Pojetí alegorie se později prosadilo především u [[stoicismus|stoiků]], zatímco euhemerismus u [[epikurejství|epikurejců]] a také u raných a středověkých [[křesťanství|křesťanských]] učenců.<ref>PUHVEL, Jaan, Srovnávací mythologie, Praha, Lidové noviny, 1997, ISBN 80-7106-177-8, s. 23 </ref> V době [[středověk]]u byly poprvé zaznamenány neklasické mýty, například [[Irsko|irskými]] mnichy zkompilované [[Knihy o dobývání Irska]], [[Gesta Danorum]] Saxona Grammatica nebo [[Prozaická Edda]] [[Snorri Sturluson|Snorriho Sturlusona]].
Během [[renesance]] studium mýtů přes zájem o klasickou kulturu stagnovalo až během [[18. století]] začali vznikat práce jako ''O původu pohádek'' [[Bernard le Bovier de Fontenelle|Bernarda Fontelleho]], ''O kultu model'' [[Charles de Brosses|Charlese de Brosses]] nebo ''Nová věda'' [[Giambattista Vico|Giambattisty Vica]], které představovali už poměrně vyspělý model chápání mýtů. V druhé polovině 18. století zájem o mýty rapidně vzrostl díky nástupu [[romantismus|romantismu]], který je přijímal někdy až s nekritickým obdivem. Novou vlnu bádání zahájil německý filosof [[Johann Gottfried Herder]], jehož myšlenky ovlivnily pozdější [[národní obrození]] a dále [[bratři Grimmové]], [[Friedrich Schelling]] a [[Ernst Cassirer]], kteří prosazovali autonomii mýtu. Na začátku [[19. století]] měly velký vliv na rozvoj mytologie díky vykopávky na [[
V téže době se široce rozšířila interpretační metoda alegorie vykládající mýty pomocí jednoho úzkého přírodního jevu, například bouře u [[Adalbert Kuhn|Adalberta Kuhna]], ohně u [[Johann Hertel|Johanna Hertela]], měsíce u [[George Hüssing|Georga Hüsinga]] a slunce u [[Friedrich Max Müller|Maxe Müllera]]. Poslední jmenovaná teorie byla obzvláště vlivná a v konečném důsledku podpořila dlouhou diskreditaci srovnávací mytologie.<ref>PUHVEL, Jaan, Srovnávací mythologie, Praha, Lidové noviny, 1997, ISBN 80-7106-177-8, s. 28 </ref> Na konci 19. a začátku [[20. století]] se stali dominantními dva přístupy: [[mýtus a rituál|ritualismus]] a [[psychoanalýza]]. Ritualismus byl představován především [[James Frazer|Jamesem Frazerem]] proslaveným dílem [[Zlatá ratolest]], [[Edward Burnett Tylor|Edwardem Tylorem]] a [[Jane Ellen Harrison|Jane E. Harrison]]. Podle této teorie je mýtus verbalizovaným rituálem a bez svého obřadního provedení je degradován, často až do žánru [[pověst]]i či [[pohádka|pohádky]]. Co se psychoanalýzy týče věnovala se mýtům především [[Carl Gustav Jung|jungiánská]] odnož, představovaná například [[Joseph Campbell|Josephem Campbellem]]. Vlivné byly také teorie založené na [[sociologie|sociologii]] a [[strukturalismus|strukturalismu]] představované například [[Émile Durkheim|Émilem Durkheimem]] a [[Claude Lévi-Strauss]]em. V polovině 20. století se také začala vracet indoevropská srovnávací mytologie, představovaná hlavně dílem [[Georges Dumézil|Georgese Dumézila]] a jeho trojfunkční teorií.
| |||