Byzantská říše v době Herakleiovců: Porovnání verzí

Spolu se získáním ztracených východních provincií znovu vyvstala skutečnost, že větší část obyvatelstva vyznává heretickou verzi křesťanství, zvanou [[monofyzitismus]]. Císař stejně jako [[seznam konstantinopolských patriarchů|kostantinopolskýkonstantinopolský patriarcha]] [[Sergios I. (patriarcha)|Sergios]] si byli vědomi toho, že pro uklidnění situace ve východních oblastech a upevnění zdejší byzantské nadvlády je zapotřebí dosáhnout mezi pravověrnými křesťany i monofyzity smírného řešení.<ref name="zást88">Zástěrová, str. 88</ref> Výsledkem jejich snah bylo učení zvané [[monoenergetismus]], jenž měl být spojovacím článkem mezi oběma doktrínami. Přestože se za toto učení postavil [[Seznam alexandrijských patriarchů|alexandrijský patriarcha]] [[Kyros Alexandrijský|Kyros]] i [[papež]] [[Honorius I.|Honorius]], mezi ortodoxním i monofyzitským obyvatelstvem narazilo na tvrdý odpor.<ref name="hrad110">Hradečný, str. 110</ref><ref name="zást88"/> Stejně dopadl další pokus naklonit si východní provincie učením zvaným [[monotheletismus]], jenž byl dříve v těchto místech taktéž rozšířen. Výsledkem těchto snah tak bylo pouze pokračující nepřátelství obyvatel zejména v Sýrii, Egyptě a Palestině vůči Byzanci i původní [[Pravoslaví|ortodoxní církvi]].<ref name="zást88"/>

Jakkoliv byzantská říše dokázala získat nazpět své původní provincie, odmítavý přístup zdejšího obyvatelstva vůči byzantské moci nadále zabraňoval upevnění pozice na znovu dobytých územích.<ref name="zást88"/> To se mělo projevit o několik let později při útoku [[Arabové|Arabů]], kteří se během předchozích let sjednotili na základě nového náboženství zvěstovaného prorokem [[Mohamed]]em – [[islám]]u. Po Mohamedově smrti se začali volit noví vůdcové muslismkémuslimské obce zvaní [[chalífát|chalífové]]. Za jejich vlády došlo k razantní [[Islámská expanze|územní expanzi]], jíž padla za oběť nejen dlouhými válkami oslabená perská říše, ale i značné části byzantského panství na východě. Přestože první nájezdy se odehrávaly již za chalífy [[Abú Bakr]]a, první rozsáhlejší útoky proti Byzanci byly zorganizovány až chalífou [[Umar ibn al-Chattáb|Umarem]].<ref name="zást92">Zástěrová, str. 92</ref><ref name="hrad111">Hradečný, str. 111</ref> Po velkém arabském vítězství v [[bitva u Jarmúku|bitvě u Jarmúku]] roku [[636]] se byzantská vojska stáhla ze Sýrie. Dva roky nato dobyli Arabové Jeruzalém a Antiochii a postupovali dále do Mezopotámie. Mezitím se během let 637-642 téměř úplně zhroutila [[Sásánovská říše|perská říše]] a Arabové záhy nato vpadli i do Arménie. K ochraně maloasijského území dal Herakleios vyklidit [[Kilíkie|Kilíkii]], jež se měla v budoucích letech stát nárazníkovým pásmem mezi chalífátem a Byzancí.<ref name="zást94">Zástěrová, str. 94</ref> Rychlý arabský postup umožnilo nejen vyčerpání státu po vleklých válkách s Persií, ale i nespokojenost obyvatelstva východních provincií s byzantskou vládou, která byla krom dogmatických sporů živena i velkým daňovým zatížením, neschopností státní správy a korupcí byzantského úřednictva.<ref name="drspic59">Drška, Picková, str. 59</ref> Nábožensky tolerantní a hospodářsky méně náročná muslimská nadvláda se tak zdála být lepší perspektivou.<ref name="zást93">Zástěorvá, str. 93</ref>