Kontrapunkt: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
+ použitá literatura |
rozšíření hesla |
||
Řádek 4:
[[Soubor:Linear.png|thumb|Kontrapunkt může být postaven lineárně (v průběhu času) a vertikálně (současně).]]
Kontrapunkt jako skladebná technika podléhala v hudebních dějinách měnícím se pravidlům, jež závisela od měnícího se vnímání [[Konsonance|konsonancí]] a
Jelikož je ovládnutí pravidel kontrapunktu kompozici polyfonní hudby velmi důležité, užívá se výrazu kontrapunkt také v nejširším významu často také pro [[Polyfonie|polyfonii]].
== Dějiny ==
Když se ve 14. století objevil název ''Contrapunctus'', bylo již samotné umění vícehlasé sazby velmi rozvinuté. Teoretické traktáty [[Johannes de Muris|Johanna de Muris]], [[Philippe de Vitry|Philippa de Vitry]] nazvané ''Regulae de
Nestejný kontrapunkt, při němž noty různé hodnoty v hlasech stojí proti sobě, nazývá Muris „''Diminutio contrapuncti''“ (dosl.: „zmenšení kontrapunktu“, čili: „zmenšený kontrapunkt“), což je názor přijímaný dodnes.
Řádek 17:
Kontrapunktisté 15. a 16. století si vydatně sloužili imitací v komplexních formách. V 17. a 18. století se z nich vyvinula [[Fuga (hudba)|fuga]]. Přísný [[Kánon (hudba)|kánon]] s rychlými sledy hlasů je zvláštní formou kontrapunktu, jejíž konstrukce melodie vyžaduje obzvláštní pozornost skladatele.
'''Dvojitý kontrapunkt''' je složen tak, že se oba hlasy mohou zaměňovat (vrchní hlas se stává spodním), aniž by se dostávaly do konflikt s dobově platnými pravidly a zákazy ve vzájemných vztazích hudebních [[Interval (hudba)|intervalů]] a dalších faktorů. Rozlišují se dvojitý kontrapunkt v oktávě, v decimě a duodecimě, podle toho, zda hovoříme o inverzi (obratu) přeložením o oktávu, decimu či
Vrcholu dosahuje kontrapunktická sazba v renesanci a později zejména v díle Johanna Sebastiana Bacha, [[Jan Dismas Zelenka|Jana Dismase Zelenky]], [[Johannes Brahms|Johannese Brahmse]], [[Max Reger|Maxe Regerea]] a v hudbě 20. století mj. u
Nicméně ''stylus gravis'', jak jej známe například u [[Giovanni Pierluigi da Palestrina|Giovanniho da Palestrina]], si především v římskokatolické církevní hudbě dlouhou dobu zachoval svůj význam. V 19./20. století se kontrapunktem zabýval zejména [[Ferruccio Busoni]]. Učebnice kontrapunktu ve starém stylu (na základech církevních tónin) jsou například ty do Martiniho, Albrechtsbergera, [[Cherubini]]ho, Fétise, Bellermanna, Bußlera, [[Johann Joseph Fux|Fuxe]] ad.; pro ty je nauka o harmonii jen accidens, pravidla jsou v základu táž, jako v časech [[Discantus|discantu]], kdy ještě nebyla o harmonii jasná představa (nauka o intervalech místo harmonie). Oproti tomu Dehn (B. Scholz), Richter, Tiersch a další ve svých pracích úzce navazují na [[Nauka o harmonii|nauku o harmonii]], pro ně je nauka o harmonii je vlastní škola a kontrapunkt zkouška na příkladech, na nichž se žák musí učit a tyto instinktivně ovládat.
Koncem 19. století připadá teorie kontrapunktu samotným hudebním teoretikům natolik roztříštěná, že se některé významné osobnosti kriticky vyjádřily:
{{citát|Nauka o kontrapunktu [...] je nejstarší formou nauky vícehlasé sazby a vznikla v 14. – 16. století v nejvyšší dokonalosti. Rozlišování dokonalých a nedokonalých konsonancí, na nichž jsou založena základní pravidla nauky o kontrapunktu, má svůj původ v těchto dobách, což je jasně patrné z toho, že není možné do ruky vzít učebnici kontrapunktu, aniž bychom přitom na každém kroku nenaráželi na latinskou, nebo přinejmenším italskou terminologii. Cantus firmus jsme s to přijmout, ale k čemu slouží modus rectus, obliquus a contrarius, contrapunctus aequalis, diminitus, ligatus a floridus a u nauky o imitaci proposta a risposta a celý ostatní zastaralý žargon, tam již jednoduše není možné dohlédnout.|Meyers Konversationslexikon|Musiktheoretische Litteratur. 19. Band, Jahres-Supplement 1891 - 1892, str. 650 f}}
== Pravidla vedení hlasů ==
| |||